Únor 2018

Zimní příprava aneb i sedlo může být cíl...

Úterý v 18:19 | Nojboš |  Hory a příroda
Zima je v plném proudu a dokonce dnes, v předpovědi počasí, mluvili o přicházejícím jaru. To jsou mi věci. Letos jsem začal hned po novém roce krásným valašským okruhem nad Valašskou Polankou. Tentokrát jsem nešel přes osmero vrcholů jako v roce 2014, ale pouze přes tři, po turistických stezkách, přes sedlo Radošov na Makytu. S politováním musím konstatovat, že turistický přístřešek, který býval na tomto hraničním vrcholu, nejvyšším vrcholu jižního javornického hřebene, stále chybí. Pokud byl ve špatném stavu, měl se postavit nový. A pokud to nemá kdo udělat, tak jsem tady a jsem ochoten tento přístřešek obnovit. To doladíme… Mám už v hlavě pro tento vrchol i nějakou vyhlídkovou terasu, která by tak posloužila k potěše a obohacení duše, ale to je jen představa. Ale jak by řekl klasik: "Malý je ten, který má malé cíle…" Vrchol Makyty je zalesněný, a tedy nenabízí jakékoliv rozhledy do krajiny. Při pohledu do mapy je ale jasné, že z Makyty by byl nádherný pohled na Valašsko, Javorníky, Bílé Karpaty (česko-slovenské pomezí), krásný kraj, ale také, za Váhem, na Strážovské vrchy (Strážov 40km), Malou Fatru (Kľak 47km, Martinské hole (Veľká Lúka) 51km, Veľký Fatranský Kriváň 63km, Veľký Rozsutec 68km) a nepochybuji ani o Veľké Fatře, Nízkých a Západných Tatrách. Vysoké Tatry by byly v zákrytu, takže by trčely jen vršky. Ovšem z Kriváně (Tatranského) na Makytu je to 134km, což nemusí být nereálné, i takové dny jsem zažil a není to dávno. Babí léto v Tatrách… Dohlednost 150km. Tak jen pro toto. Pro ten naplňující pocit. A Kriváň by svou siluetou nezavdal k pochybám, stejně jako Fatranský Kľak, který dominantně ční nad Rajeckou dolinou. Prostě je škoda, že z Makyty zmizelo i to zastřešení s lavičkou, kde si člověk mohl v klidu sednout, občerstvit se a trochu si to užít. Něco s tím musím udělat. Modulární systém…designově zapracovaný do přírody. To musí jít…i vyřídit. Asi si teď v hlavě dělám místo k realizaci. Dobrovolníci vítání ze všech odvětví, ze všech koutů.

Pěkně jsem se zasekl na Makytě, myslím teď v textu, ale alespoň je vidno, že pro mě tento vrchol cosi znamená. Byla to moje pátá návštěva tohoto vrcholu. Technické údaje o této trase naleznete v rubrice Zápisník provedených aktivit. Fotky jsem bohužel nepořizoval, neboť prvotní byla zimní příprava. To se kochám za chůze, a tak si to musí užít každý sám. Tady se o tom teď jenom píše. A nebude to lepší.

Byl to čas očekávání. Čekalo mě něco nového. A v hlavě plánů na rozdávání. A tak nebylo divu, že jsem hned čtyři dny na to, vyrazil na Kelčský Javorník. Z Tesáku, kde probíhala silná obleva, jsem vyrazil přes ostrou Čerňavu, vždy výborný výstupový trénink, následně přes Humenecké sedlo na Jehelník a na Kelčský Javorník. Počasí bylo ufoukané a oblačnost proměnlivá. Seshora mnoho k vidění nebylo. Raději jsem spočal pod rozhlednou v relativním bezvětří. Sestup, vzhledem k povaze trasy, byl druhou fází tréninku. Trasa na rychlovku, ale měla své opodstatnění. Jako bych ho už našel…

Pak ale přišel desátý leden a světlo světa spatřil můj syn Vincent. Čekal jsem hodně, ale že to bude tak silné jsem vůbec netušil. Těžko hledat jakákoliv slova, protože to se snad ani napsat nedá. Nový člověk, ogara, šikovný a celý život má před sebou. Tolik bych mu toho chtěl ukázat, ale musím být trpělivý, protože trpělivost je to nejdůležitější.

Vincent

Na jeho počest jsem se rozhodl absolvovat výšlap. Zvolil jsem si Malou Fatru a doplnění zbývající části hřebene Kriváňské části tohoto krásného pohoří. Počasí 25.1., dle předpovědi, slibovalo polojasný den. Což se ukázalo jako informace pravdivá. Když jsem však přijížděl do Krasňan tak mě znepokojoval silný vítr, který foukal v podhůří. Vyrazil jsem z doliny Kúr a směřoval do sedla Priehyb. Už v lese byly patrné stopy po samovolných lavinkách, které se spouštěly z jižních svahů Príslopku. Lavinová trojka se díky oteplení a svázání sněhových vrstev změnila na dvojku, a tak jsem byl v tomto ohledu klidný. Zimní vybavení jsem měl s sebou. Když jsem dorazil na Medvědiu stráž pod Príslopkom, na otevřenější luční partie s výhledem na hřebem, byl už vítr natolik nepříjemný, že jsem začal zvažovat svůj další postup. Při pohledu ke Stratenci a na Suchý jsem pozoroval, jak přes hřeben vytváří vítr mohutné sněhové víry, ve kterých se ztrácely stromy. Mé rozhodnutí o přerušení výstupu začalo nabírat reálnějších podob. Sedl jsem si na lavičku, na Medvědí stráži, a po krátké chvilce bylo rozhodnuto. Otočil jsem to a vrátil se zpět do doliny Kúr. Výstup pro Vincenta tak dopadl neúspěšně, ale pravidlo šťastného návratu je vždy prvořadé.

Stratenec a Ťaví hrby z doliny Kúr

Vypadalo to idylicky, ale vítr byl neúprosný. Není všem dnům konec. Přišel únor a pomalu se začaly jevit pracovní vyhlídky v ostřejších rysech. Bylo jasné, že co nestihnu teď, tuto zimu, budu muset nechat na příští rok. Hledal jsem vhodné termíny, kdy bych mohl někam vyrazit. Hřeben Stratenec-Suchý mě ale natolik nadchnul, že jsem se rozhodl túru zopakovat. Tím dnem, kdy bych tak mohl učinit, byla neděle 11.února. Podle všeho den, kdy se mělo ukázat i sluníčko a téměř bezvětří. Když se v sobotu předpověď změnila na nízkou oblačnost a sluníčka ubylo, byl jsem již rozhodnutý. Půjdu do toho. Odhodlání, se kterým jsem odjel na Fatru bylo velké. Informoval jsem se o podmínkách na hřebeni i na chatě Pod Suchým, sledoval oznámení HZS, vše nasvědčovalo tomu, že by to tentokrát mohlo klapnout.

Dolina Kúr o půl osmé ráno, tam někde je hřeben Stratenec-Suchý…

Ráno bylo klidné, lísteček se nepohnul, jen ta oblačnost mi příliš nepřidávala. Tam někam do toho se mám vydat? Začal jsem přemýšlet, že i bez viditelnosti to bude mít smysl. Na Jalovci nebo Malém Ľadovém jsem byl taky v oblacích a jsem tomu rád. Oproti dvěma týdnům předchozím bylo znatelně více sněhu a teplota byla lehce pod nulou. Do sněžnic jsem šel hned po opuštění lesní cesty, tedy zhruba v 700 výškových metrech. Po chvilce jsem už rozepínal bundu a všechny větrací otvory. Přísné stoupání z doliny Kúr na Príslopok dalo pěkně zabrat. Byl jsem odhodlaný, že to dneska přejdu. Když jsem ale vystoupal na louku pod Medvědí stráží, začala mě trápit podstatná věc. Najednou jsem nenásledoval přirozený terén a prošlápnutou stezku, ale jen ty stopy přede mnou. Které chvílemi nelogicky měnily směr. Při každém dalším náznaku stezky, jsem si cestu krátil a ku pomoci mi byly sněžnice, které se přece jen bořily do přemrzlého prašanu méně než boty samotné. Rozdíl byl asi takový, že na sněžnicích jsem se bořil okolo 20-25cm a stopy bez sněžnic byly 30-50cm místy i více hluboké. Sněžnice mají význam a jsou dobrým pomocníkem, ale vezmou si své z fyzického fondu. Za Medvědí stráží přechází stezka zpět do lesního porostu, a tak se přece jen šlo příjemněji, bez hledání směru. Stoupání nebralo konce. Neustále se vynořovaly nové porosty a nafoukané plochy zmrzlého sněhu nepřidávaly na klidu. Hrozná dřina. Když jsem pak, s viditelností okolo 10m, dorazil do sedla Priehyb bylo rozhodnuto jak budu pokračovat dál. Sedl jsem na sněžnice, vypil jsem pár hrnků čaje a trochu zklamaný z bílé tmy, která panovala všude dokola, jsem se vydal nazpět po svých stopách. Úmorných 1000m převýšení, abych si dal tři hrnky čaje v bílé tmě. V hlavě mi začala znít melodie…I sedlo, může být cíl… Dal jsem si sestupové mety. První byla Medvedia stráž. Prvních 350 výškových metrů, kdy se člověk dostane do relativního bezpečí lesa. Další byla lavička v 900m na okraji NPR Suchý. Tam mě začalo píchat ve svalech v nohou. Bylo to nepříjemné a mě se v tu chvíli potvrdila kvalita rozhodnutí, které jsem v sedle učinil. Doplnil jsem tělo zbytkem čaje z termosky a vydal se na poslední sestupový úsek do doliny Kúr. Poslední část ostrého klesání na lesní cestu, která je v 700m. Dále už je to podél potoka, lesní cestou, až k osadě v dolině. Počasí se po celou dobu víceméně nezměnilo. Křeče, které jsem dostal následně v autě, pod Čertovými skalami v Lidečku, mě donutily zastavit a nohy protáhnout. Dal jsem si řádně do těla. Kvalitní ostrá příprava. To by bylo, aby nebyly dynamity v nohou. Taky jsem přemýšlel nad tím, jak se vracím do míst, které jsou tak hrubé. Když jsem šel do sedla poprvé, to bylo na suchu, v roce 2014, tak jsem si říkal, že to je brutální stoupák a přemýšlel jsem, jestli tu ještě někdy půjdu. A přece. A dvakrát za sebou. Sepe, kamaráde, to je jako bys šel třikrát na Kriváň…pamatuji si Tvé rozhodnutí… Nechci být špatným prorokem, ale pro letošní zimu to vypadá, že je to vše. Ve čtvrtek nám začíná plné pracovní nasazení, a tak uvidíme, kolik času a kde, bude k dispozici. Třeba poznám nová místa, a když to dobře půjde, tak se o to s Vámi podělím. Á propos ten jedenáctý únor byl v Západných a Vysokých Tatrách jasný a bezvětrný den…

HORE ZDAR!