Babí léto v Tatrách

5. listopadu 2017 v 7:18 | Nojboš |  Hory a příroda
Zase si tak sedím v kuchyni a píšu si na blog. Venku je nádherně, i když trochu větrno, ale mě to ven moc netáhne. Ještě musím dozápasit svůj boj s nachlazením. Chtěl bych se s Vámi podělit o pár krásných zážitků z letošního babího léta v Tatrách. To jsem si to tak sledoval, jak to bude vypadat s počasím v Tatrách a úplně se mi tam muselo zajet. Zlákaný kamarád Tom se nenechal vůbec přemlouvat, a tak jsme na to byli dva. Vyrazili jsme klasicky ve 3 ráno. Bylo chladné říjnové pondělní ráno. Cesta do Tater byla celkem v pohodě, i když jsem musel občas bojovat s docela hustou mlhou. Dorazili jsme do Smokovce po šesté hodině. Sbalili si potřebné a vyrazili. Cepíny jsme si nechali v autě, protože jsme si řekli, že nebudou potřeba. (Taková troufalost…pozn.autora) V plánu byl výstup na Malý Ľadový štít ze Sedielka a v případě, že by to bylo realizovatelné, tak nazpět ze Sedielka na Širokou vežu a přes Priečne sedlo Veľkou Studenou dolinou do Smokovce. Plán smělý, uvidíme… Sotva jsme vystoupali lehce nad Smokovec, otevřela se nám od východu krása zrození nového dne.

Rozbřesk po tatransku.

Vycházející slunce nalákalo i další turisty a romantiky, kteří se na tu nádheru přišli podívat. V Tatranské kotlině, v mlze, jen slabé 3°C a tady, ve více než kilometru, bylo na kraťasy a tričko s krátkým. Fascinující světelná hra, která barvila okolní štíty do neskutečné nádhery mě dostávala. Byl jsem šťastný, že tu jsem.

Podzimně nasvícený Slavkovský štít ranním sluníčkem.

Za chvilku jsme byli na Hrebienku. Čekal nás den, kdy mělo být nad Tatrami úplně jasno. Takové jasno, o kterém kamarád OT říká, že je až kýčovité a nefotogenické. Byl jsem smířený s tím, že mé fotky budou postrádat cosi tvárného, dočasného, snad živého. Přesto jsem byl nadmíru spokojený a vděčný přírodě, že to tak uměla zařídit. Pokračovali jsme do Malé Studené doliny. Minuli jsme Obrovský vodopád, prošli kolem Zámkovského chaty a už se nám začal otevírat amfiteátr Malé Studené doliny.

Opticky vyšší Malý Ľadový štít vlevo a jeho vyšší bratr Ľadový štít vpravo z Malé Studené doliny.

Stoupání dolinou bylo krásné. Pozoroval jsem okolní štíty a věže. Vše bylo jak z katalogu. Vyčištěné, krásné, sličné. Prostredný hrot, který mě tolik fascinuje se nabízel ze všech stran. Na něj jsem ovšem sám krátký. Náročnost výstupových možností vyžaduje jištění a určité pasáže nekompromisní respekt. Malá Studená dolina je opravdu krásná. Okolní štíty dělají z tohoto místa malý ráj.

Žltá stena mocně ční z Prostredného hrebeňa do Malé Studené doliny. Veľký hang a vodopády z ples. Úžasné partie turistického chodníku.

Počasí vytvářelo krásné optické jevy. Při pohledu nazpět dolinou jsem zůstal hledět. Množství hřebenů, kopců, pohoří, to všechno dotvářelo harmonický celek. Byl nádherný den.

Pohled do Tatranské kotliny a někam ke Slovenskému ráji a Slovenskému rudohoří.

Před desátou jsme dorazili na Terynu. Dali jsme si malé občerstvení, prohlédli si okolní kopce a kochali se. Ještě na chatě jsme se víceméně rozhodli, že na Širokou vežu nepůjdeme, neboť všeho moc škodí a dobrého po málu. Racionálně jsme se shodli, že "na otočku" je Malý Ľadový tak akorát.

Malý Ľadový a Ľadový od Teryny.

V jedenáct jsme vyrazili k vrcholu. Obešli jsme Pfinnovu kopu a dostali se do Dolinky pod Sedielkom. Bylo zřejmé, že na sníh po cestě narazíme, ale stále jsme byli přesvědčeni, že cepíny jsme brát nemuseli. Skála byla vesměs holá a jen sem tam v žlabech trochu sněhu. Dorazili jsme k rozcestníku Pod Sedielkom, které nabízí varianty Priečne sedlo anebo Sedielko. My jsme měli směr daný. Malý Ľadový, tedy Sedielko. Na tomto rozcestí je mi jedna věc trochu podivná. Přesněji řečeno nadmořská výška udávaná na rozcestníku nemůže být správná. Hodnota 2.040m je silně podhodnocená anebo jsem divný já, ale hodinky jsou relativně přesné a tak bych to viděl někde k 2.120m, možná i lehce výše. I samotný výškový rozdíl do Sedielka (2.376m), které je nejvýše položené, přechodové turisticky značené, sedlo v Tatrách, nemůže být 336m. Je to můj názor a nevěřím hodnotě na rozcestníku.

Rázcestie Pod Sedielkom "2.040m…nevěřím".

Byl konec chůze, nastávala dřina. Stoupání do Sedielka už trochu znám, neboť jsem měl tu čest už dvakrát před tím v Sedielku stát. Jednou to bylo "mačky-cepín" napřímo, děsná dřina. A podruhé víceméně totéž, i když podruhé tolik sněhu nebylo. Letos byla patrná stezka a tak jsme traverzovali po chodníčku.

Stoupání do Sedielka.

Modré pleso pod Ľadovým hrebeňom. Z výstupu do Sedielka.

A tak zase ta dřina a zase ten pot, ale nakonec to vlastně stojí za to, protože to je tak zásadní sedlo, spíše sedélko…Sedielko…které nabízí neskutečné výhledy a za tu dřinu se vždycky bohatě odmění. Nevím, jak to tady vypadá bez sněhu, ale takto se mi to tady líbí. Ten mocný finiš…

Pár kroků do Sedielka.

Odměna za námahu.

Mohutně ční hřeben nad Zadnou Javorovou dolinou s Ostrým a Javorovým štítem, který pokračuje až na Svišťový štít. Za Veľkou Studenou dolinou hřeben Slavkovských veží s Bradavicou, Weszterovým štítem a Kupolou a i na vrcholek Východnej Vysokej dohlédnete. No, a Gerlach, Vysoká, Rysy, Mengusovské štíty, to všechno jako na dlani. Ze Sedielka to už bylo všechno na sněhu. Stoupali jsme a následovali stopy předchozí.

Stoupáme na vrchol Malého Ľadového štítu.

Když jsme pak potkali sestupujícího z vrcholu rozhodli jsme se připevnit železa a postupovat dál v mačkách. Přece jen sklon svahu byl natolik velký, že podklouznutí by mohlo mít fatální následky. A už teď jsme věděli, že i pro těchto 150 výškových metrů mělo smysl vzít s sebou i cepíny. Měli jsme hůlky, takže částečná kompenzace. Všechno ale bylo neskutečné. Příkré svahy nás dovedly na hřeben kousek pod vrcholem. Byli jsme téměř u cíle.

Na hřebeni Malého Ľadového štítu.

Kratičké stoupání po hřebeni nás přivedlo na první vrchol Malého Ľadového štítu, na jihovýchodní vrchol. Bylo 12:50. Odsud to bylo k severozápadnímu vrcholu jen kousek po hřebínku. Podle starší literatury má nižší jihovýchodní vrchol výšku 2.608m, hlavní a vyšší severozápadní pak 2.611m. Podle "novodobých" měření jsou tyto hodnoty nižší, 2.603m resp. 2.600m. Dvojvrchol Malého Ľadového štítu je krásný.

Pohled na SZ vrchol z JV vrcholu a vpravo Ľadový štít…

…a na JV vrchol ze SZ vrcholu.

Byli jsme na vrcholu. Na obou, ale pauzu jsme si dali na tom severozápadním, hlavním. Ľadový štít byl na dosah přes Ľadovou štrbinu. Byli jsme nad Tatrama. Moc toho nad nás nečnělo. Vedle soused Ľadový, Pyšný a Lomnický štít a samozřejmě Gerlach. Byl krásný den.

Zleva Baranie rohy, Baranie sedlo, Malý Pyšný, Pyšný a Lomnický štít z Malého Ľadového štítu.

Pohled přes Ľadovou štrbinu na Ľadový štít.

Pohled na Tatry. Výše, než my, jsou na tomto snímku pouze Gerlachy.

Stanul jsem podruhé na tomto impozantním vrcholu. Tentokrát mi však příroda nabídla více, než jen průhled mezi oblaky na sousední Ľadový štít. Tentokrát jsem to měl se vší parádou. Kam až je oko schopno dohlédnout, vše bylo k vidění. Dohlednost byla kolem 150km, což nabízelo neskutečnou podívanou. Při pohledu k západu jsme viděli Západní Tatry, Malou Fatru, Beskydy…zcela zřetelná Lysá hora s vysílačem, Malý Smrk a Smrk, Kněhyně až po Radhošť a dále zřejmé siluety Vsetínských vrchů a Javorníků. Jižněji pak Lúčanskou Malou Fatru s Veľkou lúkou (Martinské hole) a ještě jižněji pak čnící Kľak v této části Malé Fatry. K jihozápadu pak Veľkou Fatru, Nízké Tatry táhnoucí se obzorem k jihu, následoval Slovenský ráj, Slovenské rudohoří, Slovenský kras u Rožňavy. Na východě pak Vihorlatské a Bukové vrchy, Biesczady a Nízké Beskydy, Čergov a Levočské vrchy a pochopitelně Belianské a Vysoké Tatry jako na dlani. Neskutečná podívaná. Neskutečný pocit. Asi tak půl-třičtvrtě hodinky po nás dorazil za námi na vrchol další člověk. "Vlk samotář"…co si dal Malý Ľadový jen tak sám, poprvé, tak jako já v roce 2014. Pozdravili jsme se a dali se do řeči. Bylo kolem druhé odpoledne a byl čas se pomalu vydat do doliny, abychom dorazili rozumně do Zlína. Sestup musel být obezřetný, sníh se během dne na sluníčku hodně měnil. V sestupu se k nám přidal i Olda, onen sólo chlapík z vrcholu.

Sestup z Ľadového štítu

Sestup do Sedielka jsme zvládli bez ztráty kytičky. Opět by se hodil cepín z auta, ale tyčka jej nakonec nahradila. Po zaražení k rukojeti do sněhu tvořila slušný jistící prvek pro případ podklouznutí a mačky držely spolehlivě. Bez této základní výbavy bychom nemohli toto absolvovat, aniž by se jednalo o riskování. Mačky jsme nakonec nechali na botách až k rozcestí Pod Sedielkem. I sestup k rozcestí ze sedla byl mnohem bezpečnější s mačkami. Od rozcestí k Teryně mě lákala ještě Pfinnova kopa, která jistě nabízí zajímavé pohledy do závěru Malé Studené doliny, do Kotliny Piatich Spišských plies. A je poměrně blízko chodníku. Stačí jen pár metrů nahoru… Ale nepřemluvil jsem ani Klosa, ani sebe a tak Pfinnova kopa vydrží na mou další návštěvu Tater. Po příchodu na Terynu nastala zvláštní situace. Dali jsme si jedno pivo na doplnění tekutin a jednoho panáčka i s Oldou, na šťastný sestup a vydařený den. Bylo nádherně. Bylo tak nádherně, že z toho nešlo uniknout. A tak jsme se zdržovali co nejdéle to šlo, abychom nemuseli zpět do civilizace. A po technické a statistické stránce…byla by škoda nezůstat do druhého dne, když byla předpověď naprosto totožná s tou dnešní…dalo to cosi úsilí…jak ve smyslu tom, že máme za sebou nastoupáno do dvou tisíc, ze kterých bychom zítra vyráželi, tak ve smyslu, že zůstat na noc není jenom tak… Naše rozhodnutí na sebe nechalo čekat. Až při západu sluníčka, kdy štíty barvilo slunce trochu jinak než ráno, spíše do ruda, jsme se rozhodli, že zůstaneme.

Pyšný a Lomnický štít v zapadajícím slunci.

Ubytovali jsme se na Teryně a mohli se těšit na nastávající tatranský večer, který má vždycky svoje čaro. Při večerním rozjímání jsme ve společném kruhu, s Oldou a jeho kamarády, domluvili program na zítra. Naše trojka se vydá přes Priečne sedlo na Širokou vežu a v sestupu, přes totéž sedlo, na Zbojandu. Dvojice Oldových kamarádů nesdílela nadšení z vrcholků hor natolik, že se rozhodli na Zbojandu dorazit sestupem Malou Studenou dolinou až k rozcestí Nad Rainerovou chatou a Veľkou Studenou dolinou nahoru. V rámci tréninku…proč ne…ale my jsme měli na zítra jasno. Ogaři na chatě mě víceméně potvrdili mou teorii o výstupu na Širokou vežu a přidali pár dobrých rad. Děkuju za ně. Na chatě se sešla skvělá partička lidí a tak tatranský večer byl příjemný stejně jako celý prožitý den. Bylo nádherně. I na duši. Mocná přírodo, děkuju. Uléhali jsme po jedenácté.

Druhý Slunce východ, tentokrát z Terynky.

Ráno bylo všelijaké, v plně obsazené ubikaci pro 12 lidí byl ráno těžký, teplý vzduch, který nemohl mít za následek nic jiného, než lehký bolehlav. Ale raňajky, kafe turek všemocný a tatranský vzduch byly léčivé faktory. V ústech lehký dozvuk "horca" z včerejšího večera a před námi výstup na Širokou vežu. Můj premiérový a navíc ve trojku.

Ráno na Teryně, zleva Priečne sedlo, Široká veža, v popředí Pfinnova kopa a Ľadové štíty.

Když jsme se všichni nachystali, vyrazili jsme. Bylo 8:40. V prvních fázích, v prvních výškových metrech, jsem se musel nějak srovnat se vším. Potil jsem snad všechno špatné, co ve mně zbylo nebo bylo. Obešli jsme Pfinnovu kopu a na rozcestí Pod Sedielkom nasadili mačky. Do Priečného to bylo sněhem hodně napřímo a tak jsem si dal do těla. V Priečnem sedle jsme sundali mačky a postupovali holou skalou. Držel jsem se rad a nastudovaných teorií a brzy jsme spatřili vrcholový hřeben. Cesta k vrcholu je místy exponovaná, ale krásná. Vše v obtížnosti I. max. II. Celkem jsem byl překvapený, že čas udávaný pro výstup z Priečného sedla nějak nekorespondoval s naším časem. Byli jsme nějak pozoruhodně rychlí. Poslední pasáž s výstupem na vrcholový hřeben však vyžadovala opatrnosti. Jak se ukázalo, byli jsme všichni dostatečně vybavení, dostatečně připravení a dostatečně zodpovědní. Což je základ. Dostatečně nemyslím jako ve škole… Splňovali jsme to, co trasa vyžadovala. Pak už je to na každém, na úsudku, na rozumové vyspělosti. Pokud člověk vyloučí chybu a nepouští se do situací, které by mohly být riskantní, pak má vše podstatné ve své moci.

Olda na vrcholovém hřebeni, kousíček od vrcholu Širokej veže.

Deset minut před jedenáctou jsme stanuli na vrcholu. Bylo to velice krásné, velice zasloužené a neskutečně neskutečné. Při pohledu na Malý Ľadový štít jsme všichni tři kroutili hlavami, že to je strašný krpál, a když jsme viděli osoby stoupající sněžními žlaby k vrcholu, tak jsme nemohli věřit tomu, že jsme tam včera takto stoupali my. Vidět to den dopředu… Jsem samozřejmě šťastný, že se nám to tak všechno dařilo absolvovat. Bylo to úžasné. Vrcholové opalování doplňovalo tu neskutečnou atmosféru, která byla všude kolem.

Z vrcholu Širokej veže k Malému Ľadovému štítu.

Tatry ze Širokej veže. Prostě taková kýčovitá nádhera. Asi nemám vkus 😉

Sestup jsme modifikovali a z vrcholového hřebene jsme sestoupili k Priečnému sedlu ze strany Veľké Studené doliny, kde jsme viděli kamenné mužíky. Trochu hrozilo, že narazíme na jediné větší sněhové pole. Nechtělo se nám znovu nasazovat mačky, ale co už, když by bylo potřeba. Jenže nebylo. Sněhové pole jsme nadešli a sestup byl příjemnější, než exponovanými partiemi, které byly ze strany Malé Studené doliny.

Olda v sestupu ze Širokej veže.

Když jsme se vrátili zpět do Priečného sedla, bylo jasné, že kruh se pomalu uzavírá. Čekal sestup na Zbojandu po značené stezce. Sestup z Priečného sedla do Veľké Studené doliny je také velmi kochací záležitost.

Ostrý a za ním Javorový štít s vysněženým Ostrým kotlem. Nádherná výstupová pasáž při výstupu na Javorák. V sestupu z Priečného sedla, pod stěnou Široké veže.

Široká veža ze Streleckých polí.

Po příchodu na Zbojandu jsme dali vrcholové pivo, někdo polévku, někdo řízek a občerstvili jsme se. Jenže nízké slunce neúprosně zašlo za hřeben a stín Bradavice vybízel k sestupu. Rozloučili jsme se s našimi kamarády uplynulých dní a vyrazili do Smokovce.

Vyhnutý ukazatel u Zbojnické chaty ukazuje na Širokou vežu.

Sestup ve sportovním tempu, po vzoru Emila Zátopka, ze začátku naplno a postupně zrychlovat. A když nemůžeš, tak přidej. Za slabé dvě hodinky jsme seděli v autě a vyráželi k domovu. Slušný čas. Zbojnická chata-Hrebienok-Starý smokovec v čase 1h50m. Na benzince, na kraji Smokovce, jsme se trochu přichystali na cestu, kafe, pivo, birell, vyhodit odpad, který jsme za dva dny v horách vyprodukovali a vzhůrů do dolin. Vzali jsme to přes Gerlachov a Batizovce do Svitu a tudy na dálnici. Ještě nikdy před tím jsem nebyl, ani v Gerlachově, ani v Batizovcích. Pohled odsud k Tatrám byl tím posledním zastavením se, za uplynulými dvěma, naprosto výjimečnými, dny.

Od Tupé přes Končistou, Gerlach, Bradavicu, Slavkovský štít, až k Lomničáku a Kežmarskému štítu. Tatranské loučení.

Po sedmé večer jsme byli ve Zlíně. Plni vzpomínek, nadšení a zážitků, které byly tentokrát úplně luxusní. Děkuji všem okolnostem a všem, kterých se tento můj výlet jakkoliv dotknul. Děkuji mé lásce, Gábině, za trpělivost. Děkuji svým spolupracovníkům za ochotu a pochopení. Děkuji všem zúčastněným, za profesionální přístup a především přírodě, za to, že nás nechala navštívit se.

Tak příště zase někdy…

…HORE ZDAR!!!


Faktické a upřesňující doplnění:

V textu je pasáž o našem přenocování na Teryně. Tomem jsem byl upozorněn na nepravdivé údaje v článku:

"Naše rozhodnutí na sebe nechalo čekat."

Rozhodnutí bylo, dle jeho názoru, mé, nikoliv naše. K tomu mohu dodat. Kdo to nezažil, tak vůbec neví, jak to tam všechno bylo. Snažil jsem se přejít zbytečným rozplyzům na blogu...co je v góře, nech ostane v góře...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | E-mail | 7. listopadu 2017 v 23:12 | Reagovat

Opět krásné snímky a povídání. Ani se nedivím, že se Vám nechtělo z té krásy odejít. Počasí vyšlo, což je v horách důležité.
Pěkné....opravdu .-)

2 Nojboš Nojboš | E-mail | Web | 8. listopadu 2017 v 5:30 | Reagovat

[1]: Děkuji Vám, Jarko, za Vaše komentáře. Dodávají mi sílu v blogu pokračovat. Když ne pro nikoho, tak pro Vás určitě. Mějte se krásně. Když to čas a počasí dovolí, chtěl bych ještě letos nějaký ten zimní výšlap zrealizovat. Plánů je tolik, ale lidské bytí je příliš krátké...

3 Jarka Jarka | E-mail | 8. listopadu 2017 v 18:21 | Reagovat

Pokud mohu poprosit, tak určitě pokračujte :-)Váš blog je velice poutavý a Vaše popisy z túr také. Snímky z přírody jsou úchvatné a s tím nemůžete přestat. A navíc ten Váš pozdrav HORE ZDAR...má v sobě tolik energie a patří k Vám. Když si otvírám nové povídání, které mi přijde na e-mail, nejdříve se podívám, zda tam ten pozdrav máte a nezapomněl jste. Dostaví se vnitřní uspokojení a já se začtu do Vašich příběhů a prohlížím si fotografie. Připadá mi, jako bych tam byla také .-)
A jak píšete - lidské bytí je příliš krátké...a já se tak aspoň prostřednictvím Vašeho blogu podívám do míst, kde třeba nikdy nebudu mít možnost se podívat.Za to Vám děkuji a přeji krásné dny a hodně štěstí na dalších túrách.

4 Sep Sep | 28. prosince 2017 v 16:13 | Reagovat

Výborné,jen houšť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama