Říjen 2017

O krásné Jakubiné

22. října 2017 v 18:37 | Nojboš |  Hory a příroda
Kde se vzalo, tu se vzalo, najednou jsem měl chvilku volno. Venku podzim v rozpuku a přede mnou čtvrtek, který sliboval slušné počasí v horách. Narychlo jsem vymýšlel program. Chtěl jsem Tatry. Před týdnem napadla první sněhová nadílka. Přemýšlel jsem, co bude nejrozumnější. Nakonec mi z toho vyšla Jakubina v Západních Tatrách. Výrazný masiv se zajímavou hřebenovou stezkou. Vypadalo to lákavě. Rozhodl jsem se. Brzký ranní přesun pod hory proběhl hladce, a tak jsem mohl vyrazit podle plánu. V 7:30 jsem vyrazil z Ústí Račkové doliny (Úzká dolina). Venku bylo téměř mrazivo, ale chůzí jsem se brzy zahřál. Po chvilce jsem dorazil k rozcestí mezi Jamnickou a Račkovou dolinou. Odbočil jsem doprava a následoval chvíli zelenou i žlutou značku současně. Lesní cesta mě přivedla pod les, který spadal mohutným ramenem z masivu Jakubiny. V tomto místě zelená stezka uhýbá vlevo a pokračuje lesem, ostře do kopce. Náročnost terénu umocňoval fakt, že již brzy poté, co jsem začal stoupat, jsem ztratil zřetelné značení a následoval jsem tak chodníčky, které jsou místy téměř neprostupné. Špatné značení, polomy a zarostlé stezky. Do toho ostrý svah, který neúprosně stoupá rozložitým hřebenem. Zhruba po hodině a půl jsem se začal dostávat nad úroveň lesa.

Pohled do Jamnické doliny na Baranec a vzadu hřeben Roháčů

Nižná Bystrá a Bystrá

S nadmořskou výškou se hřeben stával stále více ostřejším a přede mnou se objevily skalní útvary. Teď už to bylo mnohem příjemnější stoupání. Ne snad, že by stoupání polevovalo, ale nabízelo mnohem více rozhledů a zážitků v podobě slézání skalek.

Hřeben Otrhanců (Ošarpanců) s Jakubinou v závěru

Stoupal jsem po hřebeni dál a dál. Před sebou pět vrcholů a sedel. Vždy o něco výš a pak zase trochu dolů. Fyzicky velmi náročná pasáž. Zbytky sněhu nečinily žádné problémy, a tak postup byl poměrně rychlý.

Tři velikáni, zleva Jakubina, Klin, Bystrá

Díky množství vrcholů, vrcholků, vyvýšenin, sedel a sedýlek se z této trasy stává opravdový maraton. Vrchol Jakubiny pak není závěrem tohoto ramene, ale ještě pokračuje k hlavnímu hřebeni sedlem a uzlovým bodem, Hrubým vrchem.

Pod Vyšnou Magurou, posledním vrcholem před Jakubinou

Pohled na hřebenovou pasáž výstupu na Jakubinu z Vyšné Magury

Z pod Jakubiny k Vyšné Maguře

Ještě jsem se příliš nezmínil o počasí, ale jak je patrno z fotek, tak to nijak zlé nebylo. Mohutná hradba tatranského hřebene držela nízkou oblačnost na polské straně a z "naší" strany bylo příjemně polojasno. Čím více se z polských dolin tlačila oblačnost, tím více vzdoroval hřeben a posílal vysoké hradby mlžných par nad hřeben. Oblačnost si však hledala způsob, jak proniknout na druhou stranu a skrze Nízké sedlo se začala přelévat do Jamnické doliny. Její páry začaly zahalovat okolní svahy a blížila se i k Jakubině. Ta ji však vystavila "stopku", neboť mocně ční nad Jamnickou dolinou. Měl jsem před sebou hru mraků, kterou jsem už tolikrát mohl spatřit a vždy mě dokáže nadchnout.

Račkove plesa z Jakubiny a Končistá v hlavním hřebeni drží za svými zády polské mraky

Z Jakubiny na Hrubý vrch

Vystoupil jsem na Jakubinu. Kdybych to jako neveděl, tak to jako nepoznám. Jakubina, tak mohutná, tak dominantní, po Bystré, druhá nejvyšší v Západních Tatrách, se špatně značeným a udržovaným chodníkem a pro jistotu bez nějakého značení "já jsem vrchol" . Nezdržoval jsem se, protože byla vlídnější místa na trati. Z Jakubiny následoval sestup pod Hrubý vrch a stoupání na vrchol Hrubého vrchu, kde se zleva připojuje hřebenovka přes Nízké sedlo na Volovec a doprava pokračuje hlavní hřeben přes Končistou do Račkoveho sedla, kam jsem směřoval já.

Končistá a Račkovo sedlo napravo z Hrubého vrchu

Jakmile jsem dorazil na Hrubý vrch, ocitl jsem se v turistické civilizaci. Vrcholová značka s údaji, rozcestník, vše, jak si běžný turista přeje mít. Všechny informační systémy však byly polské. Což nevadí, ale opět to trochu dokazuje úroveň slovenskou a polskou, v této oblasti. Z Hrubého vrchu jsem se na další cestu díval seshora. Čekal mě sestup a přede mnou byla už jen Končistá, nad Račkovým sedlem, a ještě před tím nevýrazná Kopa Prawdy. Nevím, jestli se někdo jmenoval Prawda, že by ta nevýrazná vyvýšenina nesla jeho jméno anebo je to symbolický název? Každopádně na Kopě pravdy jsem musel chvíli posečkat, alespoň si zakouřit a přemýšlet nad bytím.

Roháče z Kopy Prawdy

Končistá

Končistá byl poslední vrchol celého treku. Poslední stoupání. S tímto vědomím jsem vystoupil na vrchol, rozhlédl jsem se kolem sebe, pozdravil okolní kopce a vydal se na sestup do Račkového sedla, kde jsem plánoval pauzu.

Turistické značení na Končisté

Jakubina a Hrubý vrch z Končisté, v Račkove dolině Račkove plesa

Račkovo sedlo je kousíček pod Končistou a tak netrvalo dlouho a já jsem se zastavil k pauze. Slezl jsem kousek pod hřeben do Račkove doliny a na vyhřátých travách sluníčkem jsem si založil pelech. Záda mi kryla Končistá, zleva hradba Klinu a zprava rameno Jakubiny, které do Račkove doliny nevpustilo nic z toho, co se přelilo do Jamnické doliny. Ležel jsem na sluníčku a užíval si horský den.

Klin a Nižná Bystrá opodál z Račkoveho sedla

Když jsem si pak po nějakém čase začal balit usušené tričko, uspořádal batoh, dopil poslední vodu a batoh hodil na záda, bylo jasné, že jdu dolů. O sestupu toho není co moc psát. Sestup Račkovou dolinou. Račkova dolina je krásná. Pod Klinom, pod masivem Jakubiny a Bystré. A má svou valašskou historii a jedinečnost v rámci Slovenska. Asi bych měl napsat krátké zhodnocení výletu. Kdo si chce dát do těla, tak vřele doporučuji. Je to náročná, nicméně krásná trasa. Děkuji přírodě za přívětivost a možnost, aby se mi nabídla v takové kráse.

HORE ZDAR!

Datum: 28.9.2017
Oblast: Západné Tatry (SK)
Trasa: Úzka dolina-ústie (890m) - Rázcestie Jamnickej a Račkovej doliny (962m) - Nižná Lúka (977m) - Ostredok (1674m) - Malé Otrhance (1714m) - Nižná Magura (1920m) - Prostredná Magura (2050m) - Vyšná Magura (2095m) - Sedlo pod Jakubinou (2069m) - Jakubina (2194m) - Hrubý vrch (Jarzabczy Wierch) (2137m) - Sedlo pod Hrubým vrchem (Jarzabcza Przelecz) (1954m) - Kopa Prawdy (2024m) - Končistá (Konczysty Wierch) (2002m) - Račkovo sedlo (Starobociańska Przelecz) (1975m) - Rázcestie pod Klinom (1460m) - Nižná Lúka (977m) - Rázcestie Jamnickej a Račkovej doliny (962m) - Úzka dolina-ústie (890m)
Délka: 20,19km
Převýšení: 1501m
Čas okruhu: 7h38m (vč.přestávek)

Příspěvky, na které se můžete těšit...

22. října 2017 v 15:07 | Nojboš |  Připravované články
Tak jsem byl na skvělý víkend v Jeseníkách a taky na treku na Malé Fatře... Něco už je rozepsané, ale nebojte, všechno má svůj čas...a fotky taky nějaké budou...ve "vrcholovce" a "zápisníku" je to v číslech, písmenka teprve ladím...
(13/07/2018)

Lavanttalské Alpy - výšlap na Grosser Speikkogel

22. října 2017 v 14:59 | Nojboš |  Hory a příroda
Podzimní čas je tady, ale já bych se rád, ještě na okamžik, vrátil do léta. Pracovní povinnosti mě tentokrát zavály do Štýrska, do Grazu. I přes silně nabitý pracovní program jsem si našel jeden den, jednu jedinou volnou neděli, abych se podíval do okolí, které nabízelo mnoho příležitostí k výletům. Když jsem se v sobotu večer chystal na nedělní trek, byl jsem odhodlaný vyrazit brzy ráno, abych si to pořádně užil. Ovšem nedělní ráno nebylo příliš přívětivé. Zatažená obloha a předpověď nic moc. No, nic, z výletu nic nebude… To bych, ale nebyl já… Po ranní kávě jsem se rozhodl, že to přeci jen zkusím. Z Ehrenhausenu, kde jsme bydleli, bylo nejblíže do Lavanttalských Alp.

Náš dočasný azyl v Ehrenhausenu

Mým cílem byl Grosser Speikkogel, nejvyšší vrchol oblasti Koralpe. Vrchol, jenž jsem mohl každý den vídat při svých cestách do práce, do Grazu, a zpět. I přes nejisté počasí jsem se tedy přeci jen vydal. Vyrazil jsem kolem půl devaté ráno. Před sebou hodinku jízdy autem do sedla Weinebene, odkud jsem hodlal vyrazit k vrcholu. Od městečka Deutschlandsberg jsem začal nabírat výšku. Stoupání zpočátku ostřejší, ovšem závěr zcela regulérní hang. Silnice s procentuálním sklonem 23%.

Rozcestník v sedle Weinebene

Počasí bylo víceméně přívětivé. Oblačno, ale mraky se držely nad okolními vrcholky. Kdyby to tak zůstalo, nebylo by to zlé. Stezka na Speikkogel vede ze sedla Weinebene přes pastviny, které v zimně slouží lyžařům. V létě však byla pastviska plná dobytka a dokreslovala tak atmosféru alpské oblasti. Široká šotolinová cesta mě přivedla na první vrchol, na Weinofen (1726m). Je to rozložitý vrch s občasnými kamennými výběžky. Stezka pokračovala pod vrcholky kopců Brandhöhe (1886m) a Mosch Kogel (1916m).Odsud byl, přes amfiteátr závěru doliny vidět mohutnější kopcovitý vrchol Hühnerstütze (1989m) a za ním cíl mé trasy, Grosser Speikkogel (2120m). Pastvina střídala pastvinu. Pod Hühnerstütze jsem dorazil k rozcestníku. Poměrně slušný orientační systém nabízel k návštěvě mnoha chat, které jsou tu poměrně hodně rozesety po okolí. U rozcestníku jsem se potkal se dvěma Rakušany, kteří se mě ptali na cestu. Poradil jsem jim…což bylo komické vzhledem k faktu, že jsem v té oblasti byl poprvé… Nicméně v cestě za mnou nepokračovali. Možná je odradil prudší svah na Hühnerstütze, který byl výživnou změnou oproti kopcovité procházce. Z Hühnerstütze je Speikkogel jako na dlani a stezka vedoucí po širokém hřebeni, s jistě krásnými výhledy (panoramaweg), patřily k těm lepším pasážím celého treku.

Z Hühnerstütze do údolí, k rozcestníku v sedle pod Mosch Kogelem

Hřeben tvořící hranici mezi Štýrskem a Korutany, vlevo vrchol Gr.Speikkogelu s vojenskými radary

Výhledy, mě souzené, však tolik nenabízely. Oblačnost začala pomalu sestupovat a tak jsem mohl spatřit jen něco málo okolní krajiny, přímo pod horami. Netrvalo dlouho a byl jsem pod Speikkogelem.

Kousek pod vrcholem

Sotva už však byly vidět siluety vrcholu. Závěrečný vzpon k vrcholu byl už jen v mracích. Na vrcholu je osazen pěkný vrcholový kříž.

Rozcestník pod vrcholem

Vrcholový kříž

Gr.Speikkogel

Vzhledem k zmíněnému počasí jsem si vrcholové pivo nechal na později. Rozloučil jsem se z vrcholem a snažil se sestoupit pod mraky. Trochu přívětivě bylo v sedle pod vrcholem, ale netrvalo dlouho a i tady se rozhostilo království mraků. Šel jsem do hor, abych zatáhl oblohu.

Zatahovač oblohy

Alpská louka

Prakticky celý sestup jsem postupoval ve snižující se oblačnosti. A když jsem dorazil na parkoviště na Weinebene, začaly dopadat první kapky deště. Cestou do Ehrenhausenu jsem jel už jen v dešti. Výlet vyšel akorát. A i když nebylo tolik výhledů, jsem šťastný, že jsem tuto oblast mohl trochu poznat a nahlédnout tak do Lavanttalských Alp.

Tady začíná Štýrsko v sedle Weinebene

Takto nějak by mohli vypadat Krkonoše, pomyslel jsem si. V Krkonoších jsem byl jen jednou jako dítě a to už je hodně dávno… Zdejší "Sněžky" jsou však přes "dva" vysoké a tak výškou připomíná krajinu Sierry del Moncayo. Podobný ráz, podobně vysoké kopce. Myslím si, že je to každopádně zajímavý kout s nenáročnou turistikou, vhodný i pro méně zdatné turisty anebo příjemné protažení se při cestě přes Rakousko na jih.

…a trochu statistiky nakonec, kterou bych tady taky mohl uvádět…co?

Oblast: Lavanttalské Alpy (Koralpen) (A)
Trasa: sedlo Weinebene (1660m) - Weinofen (1726m) - Hühnerstütze (1989m) - Grosser Speikkogel (2120m) a zpět
Délka: 15,81km
Převýšení: 609m
Čas výstupu: 1h40m
Čas sestupu: 1h20m

HORE ZDAR!