Prosinec 2016

Zimní výšlap na Temniak

18. prosince 2016 v 16:39 | Nojboš |  Hory a příroda
V ulicích je najednou nějak více světýlek. Ze všech frekvencí se na Vás valí sezónní hity o sněhových vločkách a kaprech. A všichni jsou tak trochu zrychleně rozmnožení. To se blíží konec roku. A čím více jsem vnímal tuto atmosféru, tím více mě to táhlo ven. Dvouměsíční pracovní etapa, kterou jsem strávil v České Lípě, byla také u konce a tak jsem mohl zapřemýšlet, co s načatým volnem. Bylo by pěkné rozloučit se nějakým pěkným výletem s letošní, na výšlapy bohatou, sezónou. A vzhledem k tomu, že vyjma třech letošních aktivit, byly všechny ostatní moje vlastní prvovýstupy, rozhodl jsem se v tomto duchu pokračovat. Zkrátka a dobře, a to je dobře, že dobře, vybral jsem si Červené vrchy v Západních Tatrách. Tato oblast je, z té "naší" slovenské strany, prakticky nepřístupná. Avšak z polské strany nabízí několik variant značených chodníků s možnostmi výstupů na vrcholy Temniak a Malolúčniak a také hřebenovku této nevelké, ale krásné oblasti Tater. Mým posledním letošním cílem se stal Temniak.

1 Giewont a Červené vrchy. Pohled z polany Kosarzyska. Foto 08/2016.

Když jsem se rozhodl, že pojedu do Červených vrchů, byl jsem plný očekávání. Původně jsem zamýšlel okruh s výstupem na Temniak a následně po hřebeni přes Kresanicu na Malolúčniak, jenže jsem nebyl schopen absolvovat více, než jen výstup na Temniak. To ovšem neubralo nic z toho, jaký to byl výlet.
Tatry z polské strany vlastně vůbec neznám. Prvním seznámením byla srpnová akce Roháče, když jsme si dali startovní zahřívací okruh přes Maguru. Tam jsem poprvé spatřil krásu Tater z jiného úhlu. Naprosto mě fascinoval Giewont. A tak se bylo na co těšit. Budík jsem jen zapnul na čas obvyklého vstávání do České Lípy, tedy na 1:40, a mohl jsem vyrazit vstříc novým zážitkům. Než jsem dochystal vše potřebné, v tomto případě tři termosky s čajem, zabalil řízky s chlebem do alobalu, bylo 3:30 a já jsem opouštěl Zlín. V noční tmě jsem projel Slovensko, které mi dopřávalo mlhy, sněžení a mínus jedenáct a za ranního rozbřesku jsem parkoval v Kirech na parkovišti. Obloha byla jasná, sem tam někde rozfoukané mraky v nejvyšších partiích atmosféry a na teploměru -9°C. Parkovné stojí 20zl. Já jsem měl, bohužel, jen 15. Ale nakonec jsem dostal lístek a bylo zaplaceno… Vyrazil jsem v 7:20.
V dolině bylo asi 20cm sněhu. Stezka k rozcestníku, zelená tur.zn., je velmi frekventovaná, i když ráno byly na startu jen první vlaštovky. Cesta dolinou Kościeliska k rozcestí Cudakowa polana je asi 1,5km dlouhá a má velmi mírné stoupání. Na rozcestníku jsem se dal vlevo po červené, směr Czerwone wierchy. Stezka chvilku kopíruje černou tur.zn. "Ściezka nad Reglami" a po chvilce odbočuje vpravo, přes Mietusi potok. Odtud začíná ostré stoupání. Hřebenovým lesním výstupem pokračuje přes Uplaziański Wierszyk, tež zvaný Adamica, 1203m, na polanu Uplaz, až k Uplaziańské kopce 1457m. Tady se mi poprvé ukázaly. K severozápadu Magura, pod ní polany Kosarzyska a Cicha, vzpomněl jsem si na léto, hledal jsem, kde jsem ležel v trávě a díval se k těmto místům, kde právě teď stojím…, k jihozápadu Kominiarski wierch, k jihovýchodu Červené vrchy v celé své kráse a k východu majestátný Giewont. Tak na dosah. Tak blízko. Přes údolí. Byl jsem okouzlen tímto pohledem. Nostalgie a poznání. Dal jsem si tady malou pauzičku. Trochu se dodýchat z toho stoupáku. A navíc krásné místo. Uplaziańská kopka má krásný skalnatý vrcholek a okolní kulisy dodávají místu punc jedinečnosti.

2 Kominiarski wierch z polany Uplaz.

Temniak skrytý pod vrstvou sněhu ukazoval jen svůj Twardy Grzbiet a vrchol zůstával ukrytý za ním. Po krátkém odpočinku jsem pokračoval znova ostře do kopce, podcházeje Uplaziańskou kopu 1794m a Chudou turniu 1858m, až do sedélka Chuda przelaczka 1851m, které je kousek pod vrcholem Chudé turnie.

3 Panoramatický pohled na Západní Tatry ze sedla Chuda przelaczka.

Zde je rozcestník do doliny Tomanowé, na které však platí sezónní uzávěra od 1.12. do 15.5. v roce. Já jsem však pokračoval dále na Temniak nástupem na Twardy Grzbiet.

4 Prošlapaná stezka na Temniak. Vlevo Kresanica.

Ostré stoupání lehce povolilo těsně pod vrcholem a pak už jen pár kroků na vrchol. Ale to mě hnala dopředu touha spatřit Tatry Vysoké. Ty byly prozatím skryty. A pak to přišlo. Byl jsem na Temniaku 2096m. Je tu hraniční kámen, jinak všechno ostatní bylo pod sněhem. Ale ten rozhled do Tiché doliny. Do té Tiché doliny, která je pro mě tak magická. Na Kriváň. Nepoznával jsem tváře těch kopců. Byly krásné, krásnější. Jako když se poprvé zamilujete. Prvotní vjem. A přitom tolik milované Tatry se mi odhalily úplně jinak.

5 Pohled z vrcholu Temniaku k Vysokým Tatrám. Vlevo vrchol Kresanice.

Avšak vzhledem k tomu, že od 1600m, kdy stezka přestala být chráněná lesním porostem, jsem byl vystaven docela nepříjemnému silnému větru, tak jsem na vrcholu příliš nepobyl. Za celou cestu jsem potřeboval pouze termosky s čajem. Mačky a sněžnice zůstaly v batohu a tížily a pronášely se. Ve spojení se 70-ti litrovým batohem to bylo docela zajímavé prase na zádech. Jenže já nejsem Bivoj. Bohužel nejsem schopen od stolu ze Zlína odhadnout situaci korektněji. Je prosinec a jedu do Tater… Takže jsem další postup na Kresanicu a Malolúčniak přeložil na jindy. Cesta na vrchol mi trvala 3 hodiny a 45 minut. Sestup byl podstatně rychlejší a trval 1 hodinu a 25 minut. Protože jsem byl v sestupu tolik rychlý, zbýval ještě čas, než jen sednout do auta a jet zpátky 250km domů. To by byla škoda, když už je člověk tady. A tak jsem si, jako závěrečnou akci roku, zpestřil tento výlet návštěvou Zakopaného. Jen kratičkou. Pohledem na Tatry ze Zakopaného, jemuž dominuje mohutný Giewont, nákupem polské mapy Tater a sýrů od polských salašníků jsem tento výlet zakončil a vydal se na cestu zpět.

6 Majestátný Giewont.

Bylo ještě světlo a tak jsem se mohl kochat výhledy na Tatry, na Babiu góru, na Veľký Choč a když už se stíny dloužily a obloha začínala mít nachový nádech, to jsem byl někde pod Šípem v Kraľovanech, vytvářely poslední paprsky dopadající na vrcholky Malé Fatry okouzlující, kalendářové záležitosti. Díky víkendovému uzavření silnice pod Strečnem, jsem se při sjezdu z dálnice u Martina ještě jednou pokochal krásou Malé i Velké Fatry. Objízdná trasa vedla kamsi bůhví kam a tak jsem zvolil zkratku přes Fačkovské sedlo, kde jsem se zastavil a pozdravil, již setmělý, Kľak. Prostě taková nostalgická cesta domů. Posledním zastavením a jako krátkou bezpečnostní přestávkou byla nakonec benzinka v Lidečku, kde jsem pozdravil Čertovy skály a pak už jen cesta pod Klášťovem a domů. Za tmy z domu, za tmy doma. Unavený, ale plný zážitků. A jedno vím jistě. Do Červených vrchů se určitě vrátim. Stojí to za to. Děkuji přírodě za její milosrdenství a příště zase někdy…

HORE ZDAR!