Květen 2016

Jarní "eseje"...

14. května 2016 v 6:39 | Nojboš |  Hory a příroda
Je pátek třináctého. A je přesně tak, abych psal tyto řádky. Venku poprchává, někdy více, někdy méně. Občas je slyšet nadšené cvrlikání ptactva. To když je venku trochu lépe. A tak to je ten čas, kdy si člověk může uvařit čaj, sednout si v kuchyni za klávesy, nikoliv ty hudební, a za zvuku tikajících hodin, občasného šumění deště, sem tam houkání sanitek, či bůhví čeho, začít psát něco o něčem, co ho baví, a vlastně to dělat i nedělat sám pro sebe. Jen tak. Je pátek třináctého, na výšlap to není a zítra taky nebude, tak co už. Stejně je krásně na tom světě.


Tak jak jsem se vrátil z Kľaku, tak jsem se vrátil z přírody. Týden na to, mě čekala tříměsíční pracovní povinnost v předpeklí. V průmyslovém Porúří. Vše, co vytvářelo reliéf krajiny, byly jen obrovské vytěžené haldy hlušiny. Zdá se to být ponurá představa. Naštěstí, v celé této oblasti, již těžba ustala. A co s takto přetvořenou přírodou dělat jiného, než ji znaturalizovat a dát výtvoru lidskému povahu přírodní? Obnova přírody, v tak neskutečném a nepřirozeně zvláštním rozsahu, je tady ku prospěchu člověka, a představuje totální přeměnu přirozené krajiny, v krajinu lidsky vytvořenou. V rámci chování se člověka na tomto světě lze tuto činnost považovat za blahodárnou. I ve vztahu k přírodě samotné.


Haldy v dnešní podobě jsou krajinnými rezervacemi. Žijí zde nespočetné druhy ptactva. Taky divoké králíky tu můžete potkat. A žije zde i mlok černý. Haldy jsou protkány množstvím různých stezek, chodníčků a lesních cest, na kterých se můžou realizovat nejen pěší turisté, ale i bikeři a milovníci kožených sedel. Čtvrt roku jsem prožil s haldou za barákem. Jmenovala se Halde Zollwerein 4/11. A vždycky mi byla útočištěm, kam jsem mohl utéct z průmyslového pekla do relativní přírody. Děkuji přírodě, že přijala být přírodou.




…všechno jednou končí… a tak skončila i moje etapa života v místech, kde bych opravdu nedokázal žít. Při cestě zpět jsem si dopřál výstup na nejvyšší vrchol Českého středohoří, na Milešovku (837m). Byla to předzvěst "lepších časů".


S velkým nadšením jsem pak přijal nabídku a svezl se společně s kamarády do Francovy Lhoty, kde jsem si udělal krásný hřebenový výšlap na Makytu (923m). Vše, co bylo potřeba k načerpání sil, mi tento výšlap nabídl. Čtrnáct kilometrů strávených v nádherné přírodě valašských hor. Všude kolem bující život. Louky a pastviska poseté rozkvetlými květy. Všude vůně mízy. Slunce nad hlavou a v duši mír. Vrcholové pivo a setkání se s člověkem, kterého jsem třeba vůbec nemusel nikdy potkat a přesto si myslím, že je dobře, že se tak nakonec nestalo, a tak Tě tímto zdravím na dálku… Ahoj Igore!


Jaro je v plném proudu. Je krásně. Venku je to na krátký rukáv a kraťasy. A můžu třeba sedět doma. Anebo můžu někam jít. Tak jsem se vydal na odpolední špacýr. Vyrazil jsem z domu, z Mokré II.. Musel jsem to vzít přes město, ale to mi tolik nevadilo. Kdybych mohl, každému, kdo by chtěl poznat ten náš Zlín, bych doporučil tuto trasu. Z Mokré jen kousek k hlavní cestě na Jižní Svahy, ale vlastně jdete dolinou, všude jsou stromy, nalevo i napravo, pak projdete kolem "Lip", té naší krásné hospůdky, pod staletou lípou, podél řeky Dřevnice, kterou přejdete na Čepkově a parkem se zlínským zámkem do dalšího parku, toho nového, krásného parku, a kolem diskutovaného "KUCu" (Kongresové a univerzitní centrum). Budovu architektky Jiřičné, za mě má palec nahoru, do Zlína patří a vytváří novodobou dominantu, která zapadá do konceptu funkcionalistického baťovského Zlína, a do dalšího "parku", jimž je náměstí T.G.M.. Z parku do parku a při tom nejcentrovatějším centrem. Pořád v přírodě. Mohu-li hodnotit, sám za sebe bych řekl, že se s veřejným prostorem ve Zlíně opravdu pohnulo a nutno říct, že správným směrem…a to už stoupáte na svahy Vizovických vrchů, které se táhnou nad Zlínem. Míjíte Baťovy internáty, až dorazíte "Na kopeček". Zlíňáci znají. Dům umění a taky Policie ČR. Doprava byste přišli k "zimáku". Tam hrají naši Ševci. Ale půjdete-li stále do kopce, tak jako já, přijdete k lyžařskému svahu. Vyšel jsem svahem až nahoru pod les.


Při pohledu k městu mne jímal zvláštní pocit blaha. Jsem rád, že jsem tady doma. Mám rád náš Zlín. Vstoupil jsem do lesa a po stezce stoupal po úbočí Barabáše (410m). Jakýsi vnitřní magnetizmus mě napověděl, kudy ze stezky sejít a vydat se přímo k vrcholu. Šel jsem s neskutečnou přesností. Vystoupil jsem na vrchol. Z Barabáše jsem lesními cestami dorazil až na Švermovu čtvrť, kde se přes žleb nabízí výhledy směrem ke Kudlovu a na Vizovické vrchy.


Dále jsem pokračoval lesem vpravo. Přišel jsem k Lesnímu hřbitovu. Odtud kousek okolo cesty, přes kruhový objezd, až do čtvrti U Majáku. Tady doporučuji návštěvu restaurace "U hřiba". Vynikající poličské pivo, které vhodně doplnilo mé občerstvení. Pokračoval jsem na Tlustou horu (458m). Tam máme Maják. Odjakživa to byl Maják. Dominanta nad Zlínem.


Lesním sešupem pak ke Slanici a zase lehce "městem" do Louk. Přejdete přes Dřevnici a jste v Loukách. V Loukách je hřiště a na hřišti je Dáša co tam pivo čepuje a na čepu má Plzeň. Vynikající plzeňské pivo, které vhodně doplnilo mé občerstvení.


Z hřiště jsem pokračoval dále do dědiny. Na Návsi jsem se dal doprava ke koupališti a dále kolem Chlumských rybníků na Chlum. A zase cestou míjíte místní zajímavost. Na Chlumu je pár domů, které se řadí do kategorie ekodomy. Jsou to takové…no, nejlépe, když se přijedete podívat. Je tu krásně. A město nemusí vždycky vypadat upachtěně a plné hluku. Je na každém, jak chce místo vnímat. U nás ve Zlíně to jde i přírodním způsobem.


Na Chlumu je malý kostelík, taková kaplička a taky je tam hospoda, kde dělají fantastické langoše a kdo neměl langoš z Chlumu, jakoby ani nebyl ;-). Při krásném počasí, jako jsem měl i já, je tato milá hospůdka se zahrádkou častým cílem mnoha turistů i cykloturistů. Výhled na Zlín z Chlumu podtrhuje krásu místa. Tady Vám natočí mimo jiné i chutnou jedenáctku Zubra. Cestu z Chlumu jsem pojal trochu netradičně. Šel jsem do lesa, abych Chlum podešel a vrátil se ke Chlumským rybníkům. Žabí symfonie mě dostávaly. Úžasný závěr celého, krásného, odpoledního výšlapu. Kolem rybníků jsem se vrátil zpět do Louk a odtud podél Dřevnice až do Prštného, kde jsem po cyklostezce dorazil až pod Jižní Svahy. A tu jsem svoji cestu završil. Kde byste mysleli? Pod lípou ;-) Vše v rámci jednoho města, vše z většiny přírodou. Takový je náš Zlín. Tady jsem doma a jsem tady rád.
Hned další den se mi nabídla možnost dalšího výšlapu. Vezl jsem auto do servisu ve Vizovicích a tak mě napadlo, že cesta zpět vlakem by nebyla špatná, ale po hřebeni Vizovických vrchů bude jistě lepší. Od nové STK ve Vizovicích jsem vyrazil kousek k červené turistické značce a pokračoval nad Vizovice. Sotva vyjdete nad poslední domy, otevře se Vám krásný pohled na ty naše valašské hory. Tady to začíná. Tady se kopce začínají vzpínat a nepřestávají, dokud se z nich nestanou Tatry. Ale to jsme už o nějaký ten kilometr dále na východ.


Přes Janovu horu (496m) jsem dorazil na hřeben. Na Spletený vrch (565m). Odtud po hřebeni směrem ke Zlínu. Je to cesta přírodou a teď na jaře to byla oáza pestrosti. Kromě toho, že jsem si prošel zbývající část hřebene, který mi ještě chyběl k uzavření kompletní hřebenové stezky Vizovických vrchů, jsem si potrénoval na blížící se Tatry. Výstupem na Komonec (672m) jsem tak dovršil něco, co možná smysl nedává, ale pro mě to význam a smysl má. Možná jako vystřelovací konfety při oslavě, mi pak byly drobné krupky a kapky deště, které se začaly spouštět z nebe. Toto očekávání bylo na spadnutí. Ze strany Bílých Karpat se hnala oblačnost a tak mi dala spočinout na tomto zajímavém vrcholu. Nejvyšším vrcholu západní části Vizovických vrchů.


Když už bylo oslav dosti vyrazil jsem ku Zlínu. Kapky sice stále hodlaly slavit a padaly a padaly, ale s vědomím, že na Malenisko je to jen kousek, pokračoval jsem v treku. Za chvilku jsem dorazil nad Provodov. Krásně situovaná dědinka s poutním kostelem na Malenisku.


Na Provodově jsem svůj trek ukončil. Kamarád, osadník z hřebene, pro mě přijel a odvezl do doliny. Do města. Mezi lidi. A tak jsem byl zase zpátky. Děkuji, Pajo, za operativní odvoz ;-)

Měl jsem za sebou týden, který byl plný přírody, a kdyby to jen trošku šlo, tak víc takových bych klidně zvládl. Tělo bylo připraveno. Cesta do Tater mohla začít.

Lednový výstup na Kľak

13. května 2016 v 9:07 | Nojboš |  Hory a příroda
Dny bohapustého zevlování doma se pomalu krátí a tak jsem využil pátku k tomu, abych se vypravil na nějaký ten zimní trek. Předpověď počasí a samotná realita byly neuvěřitelně "trekuchtivé". Slunce svítilo, jak nejvíc dokázalo, a mraky si vzaly s větrem dovolenou. Jediným přihlížejícím byl mráz. Ten se snažil a tak mě doprovázel po celou dobu výstupu. A kam, že jsem se to vypravil? K našim "horským" sousedům, za kopec, na Slovensko. Původní záměr, výstup na Stoh (Kriváňská Malá Fatra), jsem až během cesty změnil, neboť čas mi nebyl nakloněn. Ze Zlína jsem vyjížděl až v 10:30, což mi časově nevycházelo. Proto jsem zvolil bližší, ale hlavně časově méně náročný, výstup na Kľak (Lúčanská Malá Fatra).


Poprvé jsem byl na Kľaku na Silvestra roku 2014. Rozdíl mezi mou první návštěvou a touto byl na první pohled zřejmý. Prošlápnutá stezka zela prázdnotou. Občas jsem potkal nějakou dvojici, malou skupinku, ale i jednotlivce. Jejich počet byl však takový, že by se dal spočítat na prstech obou rukou. Ještě chvilku, co jsem vyrazil z Fačkovského sedla, jsem slyšel hudební kulisu nedalekého lyžařského střediska, ale již po pár minutách, když jsem byl již uprostřed lesního porostu, ocitl jsem se v objetí zimní přírody. Stromy a keře byly obsypány sněhem, který v silném mrazu vydržel na větvích. Bylo to kouzelné zimní království. Nabíral jsem metry a po stoupání úbočím jsem dorazil do Reváňského sedla (1184m). Znovu, ale jakoby poprvé, se mi otevřel pohled do krajiny za hřebenem. Velká Fatra. Majestátně působící, bílý, zasněžený hřeben, představoval kulisu vskutku božskou. Tam, kdesi na obzoru, se vzpínají výše Nízké Tatry a do toho neskutečně krásná zimní příroda v sedle, na hřebeni. Pohled, který mi učaroval a vrátil mi všechno to úsilí, které jsem podstoupil. Vždycky to stojí za to. Každý výstup do sedla je završen pohledem na druhou stranu. Kolikrát jsem zažil, pokaždé ten stejně upřímný, pocit radosti a štěstí, kdy se člověku ukáže to kouzlo přírody. Ten pohled na druhou stranu. Tam, kde to je vždycky, pořád, stejně pravé. A vždycky stejně očekávané…



Postupoval jsem zasněženou krajinou, lesem. Občas se objevily průhledy do dolin nalevo, ale také do dálav napravo. Masív Kľaku působí majestátně už od Rajce. A právě při těchto průhledech, a po uchovaných myšlenkách z Reváňského sedla, si člověk uvědomuje, jaký Kľak je. Je to významný vrchol, významná dominanta oblasti, a pro mě v srdci je to hora milá. Mám rád Kľak, i když ho vlastně vůbec neznám. Že jsem tu byl dvakrát? Nenechám se vysmát… Budu si muset naplánovat výlet s výstupem odjinud, než jen z Fačkovského sedla…


Zalesněným hřeben jsem dorazil až k rozcestí Pod skalou (1295m). Odsud je to na vrchol už jen kousek a stezka vede vrcholovými skalními partiemi, takže nabízí potěchu nejen pro oči, ale i pro duši. Byl nádherný mrazivý den a já jsem již brzy spatřil zcela přesnou siluetu vrcholového kříže. Po pár krocích jsem stanul na vrcholu. Kříž, trochu nakloněný, ale majestátně se tyčící, nesl na sobě silnou vrstvu námrazy. Byl přenádherný den.


…a pak vždycky přijde okamžik, kdy se musím s vrcholem rozloučit a nastává ta situace, kdy si říkám, že to bylo strašně krásné a kolik mi to všechno dalo, a že jsem vlastně trochu smutný, že už musím jít, ale že to tak prostě je, a je potřeba to tak brát, že je to tak skutečné, jako příroda sama, a já děkuji přírodě, za to, že mě nechala volně se pohybovat a nabídla mi celou svoji mocí vše, co mi nabídnout mohla…sestupy bývají nostalgické…cesta zpět k autu…do civilizace…mezi ostatní…

Děkuji přírodě, děkuji nastokrát, za krásný den, za nádherný výšlap, za úžasné výhledy, za to že je!

Tak hore zdar!