Leden 2016

Povídání o horách aneb Tak se mi jaksi postesklo po tom loňském roce...

18. ledna 2016 v 22:28 | Nojboš |  Hory a příroda
Tak se mi jaksi postesklo po tom loňském roce. Přemýšlel jsem, co nejvíc jsem v tom roce zažil. A když jsem si tak procházel ty složky s fotkama, tak nejvíc co si asi považuju, je výstup na Velický štít.


Tehdy jsem byl v nějakém zanevření na všechny aktivity ohledně blogu a tak jste mohli postřehnout jen pár fotek z "nějakých" letních Tater. Jsou to fotky ze dvou akcí. Tou první byla moje samostatná cesta do Tater, při které jsem absolvoval výše zmiňovaný výstup na Velický štít a ta druhá akce byla, svým způsobem, taky poměrně zásadní, neboť jsem byl v pozici průvodce. A to tak, že poprvé, kdy to stálo opravdu jenom na mě. Nicméně musím smeknout před všemi, kteří se této akce zúčastnili, protože to byla skupinka zodpovědná a tak celá akce proběhla, doufám a věřím že, pro všechny na výbornou. Ha, teď se přistihuju, jak lpím na onom druhém výletu do Tater. Ale to bude asi moje vlastní ješitnost. Ale abych se vrátil k onomu prvnímu výletu do Tater. Chtěl jsem Tatry, chtěl jsem je moc a taky jsem chtěl provést další z neznačených výstupů.


Důležitým faktorem úspěchu je, aby byla každá cesta dopředu přesně naplánovaná, a aby byl člověk připraven na, co možná nejvíce, pravděpodobností, které ho můžou potkat. Znalost trasy, terénu, správné načasování, to všechno, a nejen to, hrají nedílnou a zásadní roli pro úspěch celé akce. Na první den jsem si naplánoval krásnou trasu. Vycházel jsem z Tatranské Polianky (1005m) v 6:30. Následovala cesta na Sliezsky dom (1670m). Pro potěchu oka a duše jsem sledoval tvary Gerlachovského kotle. Cesta k Sliezskemu domu mi trvala hodinu a půl. Bylo krásné ráno. Počasí na "kalendářové" fotky…jedinečný výhled na Gerlach začalo "narušovat" rozevírající se panorama do Velické doliny. Stupeň číslo 1. Skalnatá hradba jakoby stékající z oblasti Kvetnice a do doliny rozléhající se hukot vodopádů Velického potoka. Stupeň číslo 2. Kvetnica (cca 1800m). Srázné žlaby sbíhající z masivu Gerlachu po levé straně, Velické granáty napravo a uprostřed té famózní, bující přírody ční jako dominanta Velický štít. Stupeň číslo 3. Dlhé pleso (1929m). Tady, pod Guľatým kopcem začínám pomalu přemýšlet, kudy to pro mě bude nejrozumnější a nejlepší, abych ze značené stezky sešel a skrz dolinu přešel do oblasti Velických pliesek. Chvíli ještě postupuju k Polskému hřebeni. Stále sleduju reliéf Velické doliny a propočítávám si, kudy bude lepší sbírat výškové metry. Zhruba v úrovni pliesek opouštím značenou stezku. Závěr Velické doliny je fascinující. Svišti mi sviští na pozdrav a já jdu po sněhových polích "někam" pod Velický štít, abych mohl vystoupit žlabem na hřeben a následně na vrchol štítu. Kamzíci si popásají čerstvou trávu a přede mnou se otevírá "Velický amfiteátr". Najednou jsem já tím hledištěm a Ti turisti tam jsou herci. Hrají hru o putování. Jsou tak maličcí. Nějak jinak se mi otevírá pohled na Poľský hrebeň. Nějak více se prolnul s Východnou Vysokou a Kupola…tak tam je to Studené sedlo. Takto vypadá odsud. Východná Vysoká i Kupola, Weszterow štít a částečně i Bradavica vypadají schůdně. Jejich tvary směrem k Velické dolině jsou přívětivější. Nejsou to zdaleka tak majestátné štíty, jakými shlížejí do Veľké Studené doliny. Jsem u Velických pliesek. Hledám ten zřetelný suťový žlab sbíhající do doliny pliesek. Najednou jsou všechny žlaby zřetelné. Přemýšlím, jestli se mám vrátit zpět na stezku nebo pokračovat. Po krátké pauze a pozorování stěny, volím žlab ze všech nej. Pokud se nepletu a oko mně neklame, tímto žlabem se dostanu na hřeben. 100-150m? Instaluju si mačky, vytahuju cepín a po sněhovém poli kráčím pod žlab. Začínám stoupat žlabem. Sníh je pevný, i když na povrchu částečně obměklý. Noha se boří jen zčásti, asi 15cm a pak již mačka bezpečně drží. Postupuju vzhůru. K postupu potřebuji i cepín. Žlab se vzpíná k hřebenovým partiím. Chvilku jsem se zastavil a přemýšlel, jestli nemám zvolit raději opatrný sestup a návrat na stezku. Byla by to ovšem škoda. Veškeré faktory hrály pro mě. Jediné co bylo potřeba zvládnout, byl vlastní pocit strachu z neznáma. Postup je jasný. Sníh je dobrý. Počasí taky. Vybavení mám v dostatečné míře a všechno perfektně funguje. Je to jen na mě. Sklon mi trochu nahání strach, ale o to více, precizněji, volím každý stup. Zkontrolovat jestli jsem na cepínu pevný a další krok. Kousek pod sedélkem jsem musel na holou skálu. Srázný žlab byl zledovatělý a já jsem nechtěl riskovat, že by mi snad podjela noha. Na hraně mezi holou skálou a sněhovým příkrovem jsem našel dostatek místa, abych mohl stoupat vzhůru a bezpečně. A to už jsem opravdu kousek pod sedélkem. Teď už jsem tu. Jsem na hřebeni. Točím nadšené video.


Místo to ale není příliš rozložité a tak se musím uskromnit, neboť po hřebeni od Zamrznuté kopy přicházejí dva turisté (on a ona). Pozdravíme se. Když se pak ptám, jestli jsem mezi Malým Velickým a Velickým štítem, tak se překvapeně dozvídám, že nikoliv. Že Malý Velický štít mám teprve před sebou. Říkám: "Tak to jsem asi nešel dobře." Načež, sobě samotnému překvapenému, se mi dostává odpovědi: "Jakoto, že nie? Šak ste tu!" Chvíli jsem v záplavě radosti v sedélku posečkal a pak se vypravil po hřebeni. Krásné jednoduché lezení a už jsem na Malém Velickém štítě. Pokračuju dál, až na samotný Velický štít. Cestou míjím onu dvojici, kterou jsem potkal v sedélku. Můj postup je rychlejší. Nejistím, nejsem jištěný. Postupuju sám. Je 11:15 a já stojím na vrcholu Velického štítu (2318m). Z původní plánované trasy "cesta žlabem: Kroutil-Vys. Tatry pro horolezce 2 - č.1026" vznikla nakonec příjemná modifikace. První část dnešního programu mám za sebou. Kochám se a kochám. Kochání na vrcholu je nejvíc. Dvojice, kterou jsem potkal, prozatím nedorazila a podle všeho si udělali někde na hřebeni kochací přestávku. Kochání nebere konce…


Dávám si vrcholové pivo a spojuji se s přírodou. Musím krotit své nadšení, protože mám před sebou ještě další cestu. A trochu nesmyslně jsem si nedopustil vodu do téměř vypité "petky", když jsem byl tam dole pod Guľatým kopcem a všude kolem mě zurčely prameny… Budu to muset zvládnout. Pomalu končím svůj pobyt na vrcholu a vyrážím zpět po hřebeni, až do místa mého výstupu na něj. Následuje Zamznutá kopa, kterou částečně obcházím a už mám před sebou Poľský hrebeň. Dopíjím zbytky tekutin a vydávám se dál v sestupu k rozcestí v Zamrznutém kotli. Mám za sebou přes 1300m výstupu a kolem 300m sestupových. Začínám cítit lehce únavu. A mám žízeň. Jím sníh. Snažím se z něj dostat maximum, co to jen jde. Trochu to funguje. Před sebou mám ještě Prielom. Stoupám na "morál". Je 13:00 a jsem v Prielomu. Potkávám pár lidí. Hledím s obdivem na Velický štít. Chvilku odpočinu a dám se na ostrý sestup do Veľké Studené doliny. Bez maček a cepínu by nebylo možné tuto trasu bezpečně absolvovat. Pod Prielomem potkávám pár lidí, kteří to vzdávají a vracejí se na Zbojníckou chatu. Nemají potřebné vybavení a znají cenu svého života. Je 14:00 a já sundávám batoh na "Zbojandě". Mám za sebou první den. Jsem v pořádku. Kapustnica, pivo a demenovka mi vracejí energii a sílu. Slastně odpočívám a zcela se spojuji s přírodou. Až teprve když slunce zašlo a teplota klesla pod 10°C, mě to zahnalo do chaty. Psychicky i fyzicky jsem se připravoval na další den…
Ranní ptáče, dál doskáče. Dnešní, bohužel závěrečný, program je jasný. Výstup do Studeného sedla, dále na Kupolu, Weszterov štít a zpět do Studeného sedla, následně na Východnou Vysokou a přes Poľský hrebeň a Velickou dolinu zpět do Tatranské Polianky k autu. 5:30 vyrážím z chaty. Cestou pod Studené sedlo pozoruju kudy. Kudy tam nahoru? U velkého kamene, kde se značená stezka do Prielomu křižuje s potokem, opouštím chodník a směřuju suťovým svahem pod žlab do Studeného sedla.


Vystupuju po holé skále. Občas patrné chodníčky a sem tam postavený skřítek mi dodávají klidu. Jsem správně. Tudy do Studeného sedla. Dno Veľké Studené doliny se mi vzdaluje a Studené sedlo se začíná blížit na dosah. Je 7:00 a já stojím ve Studeném sedle. Je nádherně.


Stojím ve Studeném sedle (2350m). Na Východnou Vysokou (2429m) je to kousek, tudy půjdu nazpět. Teď mě čeká ještě výstup na Kupolu (2414m) poté sestup do Sedla pod Kupolou (2350m) a následně výstup na Weszterov štít (2429m). Byl jsem zvíře, byl jsem jedním z kamzíků, sám uprostřed hor. Na hřebeni. Sám. Dokola jen hory. Cítil jsem se šťastný.


Když jsem pak vylezl na jeden z vrcholků Weszterova štítu (2429m), byl to hned ten první od Sedla pod Kupolou, připadal jsem si jako oproštěn od všeho. Nad hlavou se mi vzpínal mohutný vrchol Bradavice a samotný Weszterov byl najednou bezvýznamně skromným sousedem. Oči mi sjeli na krátký přechod mezi oběma vrcholy. Tama by to šlo…no, je to takový hodně exponovaný hřebínek…a…a vůbec…Weszterov štít byl v pořadí jako poslední a dle plánu následoval návrat zpět. Úbočí, která spadají do Velické doliny, kamzíci, Sedlo pod Kupolou, s krkolomným žlabem do Velké Studené doliny, o této cestě jsem uvažoval taky, ale obtížnost psaná v průvodcích mě nakonec přivedla na hřeben Studeným sedlem, které mělo mít, především v závěrečné fázi, o stupeň nižší obtížnost. Žlab se mi zdál schůdnější, než ten, který "vyvěral" ze Studeného sedla. Kolik pohledů jsem věnoval oběma pasážím? A trvalo víc než rok, než došlo k realizaci samotného výstupu. Od kteréhosi času realizovaného zásadně samostatně. I když přiznávám, že jsou lidé, o kterých se dá, od kteréhosi času, uvažovat jako o "partnerovi"… Cosi jsem se zamotal v myšlenkách. Venku mrzne, až praští, mě hřeje čaj se slivovicou, a v myšlenkách jsem zcela spojen s přírodou. Naše staré hodiny, nebijí čtyři hodiny, ale tikají a tikají a tikají… Na stole pár map, nějaký ten průvodce, a v hlavě spoustu plánů…ale ještě nejsem zpátky na Kupole…až podruhé…nebo díky bohu…nebo díky horám…???...není rozdílu, díky čemu, ale každopádně, podruhé v krátkém sledu zažívám ten opojný pocit toho krásného, co hory a příroda, můžou nabídnout. Famózní a fascinující. Po sestupu do Studeného sedla jsem si dal krátkou pauzu. Hleděl jsem, kudy jsem přišel, sledoval lidi na Východné Vysoké (2429m) a pomalu se začínal připravovat na realitu setkání s civilizací. Ať si to nikdo špatně nevykládá, ale ta samota, ten mír, to všechno kolem, to je droga. Jsem na sebe pyšný, a jsem rád, že si v sobě začínám vytvářet filtr a realitu setkání se s člověkem, v reálném horském terénu, začínám brát jako samozřejmost. Budiž mi zpívány obdivné chóry za trochu vyplašený, ale stejně famózní silvestrovský výstup na Choč… Zase jsem myšlenkama jinde…na Choči…kde že…ve Studeném sedle a přede mnou krátký výstup na Východnou Vysokou. Pohled odsud je krásný, především do Zamrznutého kotla, mezi Poľský hrebeň a Prielom. Je to moc pěkná hora, dlouho jsem se chystal na Východnou Vysokou, ale že bych přišel ze Studeného sedla, mě v prvopočátcích vůbec nenapadlo. No, a byl jsem tu. A nebyl jsem tu sám. Tak jsem se moc nezdržel. Hodil jsem pár pohledů, pár fotek a směr Poľský hrebeň. Sestup je krásný. Výstup musí být namáhavý. Pár zdařilých pasáží mezi skalkama…óóó…jen kousek nad Poľským hrebeněm je nádherný pohled na včerejší Velický štít. Fotím, scházím, fotím, scházím, valím. Kde je ta Velická próba? Hledím, valím, hledím, valím. Sliezsky dom. Pohled jako když člověk odchází z domu a dívá se jaké má krásné hnízdečko. Za chvilku zavřu dveře a budu venku. Pak už uvidím jen siluety. Ale ty se, DÍKY PŘÍRODO !!!, v našich končinách mění každým kilometrem. A i když se ty siluety zaoblují a výšky přestávají šplhat k oblakům, přesto jsou to nádherná místa. Máme krásný kraj. A to je asi tak všechno. Snad budu brzy plný nových nadšení. HORE ZDAR!!!

P.S. Za takovéto pohledy to všechno stojí. Za toto nezaplatíš…



Vánoční a silvestrovské výšlapy 2015

2. ledna 2016 v 18:48 | Nojboš |  Hory a příroda
Přišel čas vánoční a s ním i závěr roku. Teď už je vlastně všechno za námi a my můžeme otevřít tu "novou", nepopsanou, knihu s číslem 2016. Co si do ní kdo napíše, to je otázka. Jedno je jisté, každý, sám za sebe, by měl mít možnost ovlivnit výsledný obsah. A tak se ohlédnu po tom loňském konci. Po těch posledních kapitolách.


Den štědrý a jeho zvláštní atmosféra mě dostala do Hostýnských vrchů. Štědrodenní výstup na Kelčský Javorník je jakýmsi pokračováním silvestrovských návštěv tohoto kopce z minulosti. Tentokrát to však byla trochu premiéra, neboť to bylo poprvé, kdy jsem mohl vystoupat i do nejvyšších partií Kelečské rozhledny. Je krásná a díky patří všem, kteří se postarali o to, aby spatřila světlo světa. Podesta M, tedy ta nejvyšší, se nachází v nadmořské výšce 892,61m. A výhledy z vrcholu musí potěšit každého, kdo má přírodu jen trochu rád. Trasa z Tesáku (690m) na Kelčský Javorník vede nejvyššími partiemi Hostýnských vrchů. Nejdříve je nutno vystoupat na Čerňavu, která je se svými 844m druhým nejvyšším vrcholem Hostýnských vrchů. Stoupání na Čerňavu je poměrně ostré. Je to dobrý terén pro trénink. Z Tesáku můžete být na Čerňavě za 20 minut. Následuje sestup k rozcestí Humenec, kde je možno odbočit k partyzánské zemljance anebo pokračovat ještě pár metrů níže do sedla. Tento sestup Vás připraví o všechny "nastoupané" metry. Z Humence na Kelčský Javorník začínám opět z výšky lehce pod 700m. Následuje výstup na hřebenové partie Kelčského Javorníku, na Jehelník (852m). Odtud je to po hřebeni na Kelčský Javorník už jen kousek. Cestou míjím částečně odhalené hřebenové skalky a pak už se mezi stromy objevuje silueta rozhledny. Trasa z Tesáku přes Čerňavu na Kelčský Javorník mi zabrala 1 hodinu. Nazpět stejnou cestou a vzhledem k reliéfu trasy i v podobném čase. Na této 10-ti kilometrové trase vystoupáte 550 výškových metrů.


Hned další den, tedy 25.12., jsem se rozhodl pro kondiční okruh Mladcovskými kopci. Naplánoval jsem si 8,5km dlouhou trasu. Z Mokré II. (248m) přes vrcholové partie Předního, Prostředního a Zadního vrchu (420, 417 resp. 423m) směrem k Soudné. Odtud chvíli po značené trase Mladcovského okruhu a po lesních cestách ke kótě "387m". Tento skalkový vršek, který je díky těžbě dřeva holý, nabízí rozhledy, v rámci možností, na okolí Zlína, na Vizovické vrchy a na Mladcovské kopce. Jelikož se oblast podle mapy jmenuje Kočárnice, přiřkl jsem tomuto místu název Kočárnický kámen. Cílem bylo zvládnout tento okruh v co možná nejkratším čase. Trasu s převýšením 355m jsem absolvoval za 1h45m.


Následovaly 3 dny "odpočinku" a tak jsem začal přemýšlet, kam letos na Silvestra? Původní plán, výstup na Šíp, jsem zavrhl a hledal variantu s výhledy k Tatrám. Vybral jsem si Choč.


A tak jsem 29.12., ani nevím, co to bylo za den, v rámci tréninkové přípravy, vystoupal na Smrk a Malý Smrk v Beskydech, kde šlo hlavně o převýšení a rychlost výstupu. Z Velkého potoka (536m) je to na Smrk (1276m) zhruba 6,6km s převýšením 800m. Trasu bez přestávek jsem absolvoval v čase 1h20m. Zpočátku metry přibývaly pomaleji, ale díky dobře zvolené výstupové frekvenci a strmějšímu závěru, jsem se dostal do průměru 100m/10min. A i když mi počasí nedopřálo rozhledy do okolí, stál tento výstup za to. Takové to "spojení s přírodou" jsem si užil až na Malém Smrku, kde jsem byl úplně sám. Mrzlo, byly 4° pod nulou, Lysá se nehodlala ukázat, ale námraza na borůvkách mě dostala. A tak já to mám. I v počasí, které není "ideální"…co je "ideální" počasí? Když jsem šlapal nahoru tak jsem ji viděl. Nepršelo, oblačnost někde na úrovni vrcholků. Ale příroda je famózní. Spojil jsem se s přírodou… https://mapy.cz/s/oHkh


…a přišel Silvestr. Budík jsem si nastavil na 4:00 a v 5:15 jsem vyrazil. Trasa Zlín-Púchov-Žilina-Dolný Kubín-Valaská Dubová…ráno byla naprosto vymetená obloha, jen hvězdičky zůstaly. Ve Zlíně bylo mínus 8°C a ve Valaské Dubové dokonce o tři méně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se bez vlastního přičinění, stal účastníkem "Tradičního silvestrovského výstupu na Choč". Podle slov místního "pořadatele", který vybíral regulační poplatek 3€, se letošního výstupu zúčastní nejvíce lidí v historii. Jestli to nakonec byla pravda nevím, ale pravdou bylo, že jsem na Choči nebyl rozhodně sám… Zprvu rozpačité pocity velice rychle pominuly. Vždyť jsem se tolik připravoval. A teď bych si měl tento očekávaný zážitek něčím pokazit? Rozhodně ne! Přezul jsem boty, sbalil si batůžek, vysunul paličky a vyrazil. Nejprve kousek dědinou, pak doleva a už začalo stoupání. Zástupům lidí směřujícím k vrcholu přišlo vhod pár stánků, kde prodávali nejen silvestrovský grog a punč, ale i dobročinné vzpomínkové magnetky na Silvestrovský výstup 2015. Oproštěn od okolního světa jsem postupoval vzhůru. Vyhýbání se bylo někdy náročnější, ale dalo se zvládat a tak jsem se snažil nikoho nijak neohrozit. Strednou poľanou jsem prošel bez zastavení. Bylo tam lidu jak na náměstí… A už jsem byl v závěrečném stoupání na vrchol Veľkého Choče. Bez zastavení jsem byl za hodinu a půl na vrcholu. Převýšení 950m…trénink dělá mistry…přes 105m/10min. Za jednou z mnoha kosodřevin jsem si našel "své" útočiště. Kochal jsem se výhledy, které Choč nabízí. Jsou impozantní, protože je odtud možno spatřit vše nejzásadnější. Od Tater Západních, lze spatřit i část Tater Vysokých, přes Střední Beskydy k Beskydům Moravskoslezským, Malá a Velká Fatra a Nízké Tatry. Je možné vidět opravdu vše zásadní. Při pohledu na Kľak jsem vzpomněl Silvestra loňského. Martinské hole mi připomněly dubnový zimní výstup na Veľkou lúku a Kriváňská Malá Fatra zase říjnový namáhavý výstup na oba fatranské Kriváně z doliny Kúr. Takový pohled jsem potřeboval a děkuji přírodě za to, že je a za to, že tu mohu být taky. Nemůžu opomenout ten zvláštní pocit při pohledu k Tatrám s vědomím tím, že předchozí den byl příliš tragický a Tatry si vyžádaly pět lidských životů…tento pocit se mi zpětně umocnil zjištěním, že v době, kdy jsem shlížel k Tatrám, tam vyhasínaly další dva lidské osudy… Je to otázkou lidské slabosti? Anebo silou hor? Nemohu nikterak soudit. Nicméně snižování rizika neštěstí by mělo být vždycky prvořadé pro každého návštěvníka hor. I tak nepředvídatelné záležitosti, jakými jsou třeba laviny, lze částečně předvídat. Při výstupu na Choč jsem se dvakrát zvedal ze země, neboť zem byla promrzlá na kost a byla kluzká i na travnatých pasážích. Při představě, že by takový podklad měl nastat někde v exponovaných partiích, jsem přesvědčen, že bych dále nepokračoval. Vzdávám tím hold všem záchranářům, kteří v takových případech mnohdy riskují vlastní životy, pro životy druhých. Dovolím si novoroční přání: Buďme všichni zodpovědní, vždy spoléhejme jen sami na sebe, co nedokážeme, to nedělejme. Buďme pokorní k přírodě a važme si jí. Když vstupujeme do přírody, děkujme a prosme o přijetí. Nepoužívejme výrazů jako zdolat horu, dobýt horu. To není možné. Na horu lze vystoupit, vylézt. Je možné stát na vrcholu. Ale bez pokory nelze vstoupit bezpečně kamkoliv. Hrdost a pýcha dokazuje malost a nevědomost. Přeju nám všem, ať pocit štěstí každému zůstane a neopouští ho. Ať každý pohlédne, kam chce, a ať se každý vždycky vrátí. Přeju nám všem pevné zdraví a HORE ZDAR!