Červenec 2012

Výstup na Garmo Negro 3.066m (Pyreneje 15.7.2012)

22. července 2012 v 9:32 | Aleš |  Hory a příroda
Najednou se s výlety do hor roztrhl pytel. Červenec jakoby všechno změnil. Hned první víkend v Pyrenejích, týden na to z časových důvodů "jen" Sierra del Moncayo a další víkend opět Pyreneje. Tentokrát ovšem s lepší předpovědí počasí a přesvědčeni, že tentokrát to bude stát za to…

V sobotu po práci jsme se zmobilizovali a vyrazili opět směr Huesca a následovně Pirineos. Oproti minulému výletu trochu organizační změna. Nocleh nám poskytne náš Transit, speciálně upravený jako lůžková verze ;-) Po veselém a rozmarném večeru jsme ulehli a těšili se, co bude zítra. Cíl jsme stanovili. Výstup na Punta Garmo Negro 3.066m. Budíček nastavený na 6, ale realita poněkud, ehm, později…vzbudili jsme se v 8. Po takovém veselém večeru se ani není co divit. Po ranní kávičce a osobní hygieně jsme vyrazili. Bylo 9:11. Před námi 3hod. a 50min. dle průvodce.

Cesta na Garmo Negro je jedno velké stoupání. Převýšení činí 1433m. V první části stoupáme podél vodopádů v oblasti As Argualas, až se dostaneme nad úroveň lesa do širokého závěru mohutného žlebu. Nad tímto žlebem majestátně ční vrcholy Pico deras Argualas, Pico d´Algas, Punta Garmo Negro a zprava uzavírá vyčnívající Punta Pondiellos a schovaný vrchol Pico deros Arnals, který je současně posledním vrcholem v hřebeni, který dále pokračuje k severu a jehož další vrcholy tvoří Picos de l´Infierno. Stezka se dále rozděluje doprava na Os Arnals a doleva pod již zmíněné vrcholy. Traverzem stoupáme až mezi vrcholy Garmo Negro a Pico d´Algas mezi nimiž se nachází sedlo Collata Argualas. Závěrečné stoupání do sedla, do výšky 2860m, je ostřejšího charakteru. Ze sedla pak pokračujeme vpravo serpentýnami k vrcholu Garmo Negro. Tato část je poměrně náročná vzhledem k suťoviskám, které jsou prakticky až k vrcholu. Ten však stojí za to. Přes údolí s Pondiellskými jezery stojí v opozitu Picos de l´Infierno s neuvěřitelným pásem bílé horniny (As Marmoleras). Už jsem pochopil proč Garmo Blanco… Rozhledy z vrcholu na majestátný Vignemale 3299m, vzdálenější, na majestátu neztrácející, rozložitý masiv Monte Perdida 3355m a tam kdesi v dálce nejvyšší z nejvyšších Pico Aneto 3404m…a za hřebenem nadýchaná deka mraků, která prozrazovala, jak je ve Francii. Oblačnost, která se postupně začala tvořit však nebyla ani trochu nebezpečná, i když chvilkama znepokojovala, vždy se rozplynula. Na úvod jsem zapomněl poznamenat, že počasí tentokrát vyšlo na pět hvězdiček bez výhrady. Vrchol jsme si užili a vyrazili zpět. Sestupovou cestu jsme trochu modifikovali a vydali se žlabem s potokem, který pak mizel někde do útrob země. Příjemná změna. Relax ve 2000m a pozvolné loučení se s Pyrenejemi a nakonec závěrečné pivko na Kamenné chatě. Takový to byl krásný výlet. Nadšení, krása, prostě muy bien jaxviňa.

Pyreneje 1.7.2012 (Cuello Tebarrai 2.782m)

22. července 2012 v 9:16 | Aleš |  Hory a příroda
Konečně po dlouhé době na horách. Hory mi chyběly jako sůl. Zvolil jsem opět oblast Aragónských Pyrenejí, přesněji Baňos Panticosa. Lázeňské domy, hotely, casino, ale taky jedna kamenná chata a třítisícové vrcholy nad námi.


Ubytovali jsme se na chatě (refugio Casa de Piedra) a naplánovali jsme si výstup na Picos de l´Infierno. Hřeben se třemi vrcholy Garmo Blanco 3075m, Quijada Pondiellos 3083m a Pico deros Arnals 3002m. Když jsme v sobotu do Panticosy přijeli, bylo nádherně. O poznání horší počasí nás čekalo v neděli, když jsme se v 6.15 vzbudili. Přes noc spadlo pár kapek a obloha byla zatažená. Chatař nám sdělil, že na nové chatě, která byla ještě v ten čas pro veřejnost uzavřená, pracuje Čech jménem Martin a je z Trutnova. Měli jsme to na trase a tak jsme se rozhodli, že alespoň k chatě dorazíme. Pozdravit krajana a dál uvidíme podle vývoje počasí. Po hlavní pyrenejské stezce GR11 jsme vyrazili a začali stoupat k Bachimaňským jezerům, kde se, u spodního z nich, chata nachází. Nepříjemnosti v podobě deště-sněžení, byly na spadnutí, ale ke spodnímu jezeru to je jen hodinka a půl. Těsně před závěrečným stoupáním, zbývalo nám 15-20min, se na nás bůh hor rozhněval a začal posílat z mraků nad námi blesky do okolních kopců. Hřmění a přívaly krupek byly opravdu hodně nepříjemné. Byli jsme tři. Michal dostával zdarma akupresuru přímo do hlavy, Gebi kryl tyto útoky kapucí a já jsem přidal ke kapuci ještě kšilt. Krupky mi nevadili. Strach naháněly blesky a hřmění. Lehce po osmé hodině ráno jsme konečně dorazili k nové chatě u jezera Bachimaňa Baxo (spodnímu). V chatě bylo všude rozsvíceno, ale otevřeny byly pouze dveře do předsíňky. Nevadí, je dobře, že jsme schovaní před větrem a bouřkou. Času bylo dost, tek jsme se rozhodli počkat, jestli se počasí neumoudří. Čekání uvnitř chaty by bylo ovšem příjemnější. Asi po dvaceti minutách se nám podařilo doklepat na personál chaty. Otevřel nám Martin z Trutnova. Na chatě byl se svojí přítelkyní, která tvořila, v tu chvíli, zbytek personálu. Nabídli nám čaj a kávu. Posvačili jsme a sledovali přívaly krup a nečas za oknem. Zhruba kolem desáté se oblačnost začala vytahovat dolinou směrem k hornímu jezeru a na hlavní pyrenejský hřeben. Poděkovali jsme a vyrazili po GR11 dále k výšinám. Oblačnost jakoby ustupovala před námi. Teplota významně klesla a pohybovala se jen kolem nuly. Ve spojení s větrem nic moc na kraťasy, kterými jsem disponoval, se slovy "Nejsu ko…, abych tady umrzl." Minuli jsme horní jezero (Bachimaňa Alto) a začali se pomalu stáčet vlevo, kde se nám začalo rýsovat Cuello Tebarrai. Sedlo, hrdlo nebo krk Tebarrai je ve výšce 2782m a odtud se pokračuje vlevo na hřeben Picos de l´Infierno. Nejprve jsme ale museli minout Modrá jezera (Ibones Azul). Z toho nejvýše položeného vytéká horský potok, který se větví na několik menších potůčků. Tento úsek GR11 je kouzelný. Obklopeni majestátnými třítisícovými vrcholy jsme skákali přes kameny, přes vodu, všude pocukrovaná krajina. Připadal jsem si jak někde na Aljašce v horách. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale asi tak nějak mi to všechno evokovalo tyto pocity. Byla to nádhera. Pokračovali jsme stále výš, až kam to půjde. Výšková hladina oblačnosti byla v tu chvíli někde mezi 2800-3000m. Vzhledem ke všem okolnostem a naší poloze jsme se rozhodli, že naším cílem bude tentokrát jen Tebarrai 2782m. Zhruba za dvě a půl hodiny od našeho odchodu z chaty u jezera jsme stanuli v sedle. Na veliké vysedávání to nebylo. Udělali jsme pár snímků a vydali se na cestu zpět. Až ke kamenné chatě v lázních nám to trvalo cca 2.45hod. V součtu časů bez nucených přestávek jsme se dostali někam k 7 hodinám. Baňos-Refugio Bachimaňa 1:30, Refugio Bachimaňa-Cuello Tebarrai 2:30 a zpět 2:45. Na Picos de l´Infierno jsme sice nevystoupali, ale máme důvod navíc se sem vrátit. I přes nepřízeň počasí hodnotím velmi kladně. Příště na shledanou…a děkujeme, Martine, za čaj a kávu ;-)