Březen 2011

Bradlo - Malé Karpaty

10. března 2011 v 8:02 | AdventureTeam |  Hory a příroda
Bradlo 543m - Košariská - Brezová pod Bradlom
9.3.2011
Má-li člověk spojit příjemné s užitečným a spojí to v dokonalou souhru tak si může gratulovat. Je-li do toho všeho slunečná středa, snad popeleční(-á), tak je úspěch dvojnásobný. Takový byl dnešní 12,43km dlouhý trek po Malých Karpatech. Z Brezovej jsme (Ajko&Jurko) vyrazili hore na Bradlo, keď že sme boli pod Bradlom…to je jasné, že na Bradlo. Tu, pri mohyle gen.M.R.Štefánika, jsme v mrazivom vetri na počesť vypili jedného "bažanta" a pokračovali v smere na Hrombabu, ku krížu. Moc pěkné místo.
Příroda Malých Karpat jakoby tvořila vstupní bránu do celého komplexu karpatské soustavy. Tu a tam se objeví kameň, tu skalka, je to takové rodiště hor…a nejen těch. Z Hrombaby jsme cestou necestou dorazili k cestě, která nás lesními a polními úvozy přivedla na Košariská. A tady to je teprve pořádné rodiště. Milá, malá dědinka, hrdá na svého největšího rodáka. Na jednoho z největších Slováků moderní historie a vůbec, Milana Rastislava Štefánika. A stále na dohled majestátná mohyla na Bradlu…
V údolí pod Bradlom jsme kolem vypuštěné přehrady dorazili až do Brezovej. Starými uličkami této dědinky, která se postupně přetvářela v městečko.
Tento den byl obzvláště výživný na pokoj v duši…
Chci víc!!!

Kelčský Javorník - Hostýnské vrchy

10. března 2011 v 7:50 | AdventureTeam |  Hory a příroda
Kelčský Javorník 866m.n.m.
6.3.2011
Zima je pomaličku na ústupu a dny se začínají krásnit. A v takových dnech je škoda sedět doma "za pecí". Mnohem příjemnější je strávit den v přírodě. A když se k tomu vymyslí pěkný program, tak je to velice příjemné.
Vydali jsme se (Martina, Leona a já) jednu březnovou neděli směrem k Hostýnským vrchům. Našim cílem byl Kelčský Javorník 866m.n.m., nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů. Náš výstup začínal na Chvalčově, po žluté turistické značce na Jehelník 852m, a odtud po zelené značce na vrchol Kelčského Javorníku 866m. Cesta zpět byla prostá a oproti původnímu plánu (okruh Chvalčov-Jehelník-Kelčský Javorník-Jehelník-Tesák-Chvalčov) stejná jako cesta výstupová. S drobnou odchylkou nad Chvalčovem.
V přírodě bylo nádherně a má duše absolvovala ozdravný pobyt po návratu ze Španělska…

Pantano Mezalocha

8. března 2011 v 18:38 | AdventureTeam |  Hory a příroda
V říši orla skalního
(leden - únor 2011)

Když je člověk delší dobu odloučen od domova a své dny naplňuje prací, občas utíká mimo civilizaci a hledá klid a pohodu v přírodě. Měl jsem tu šanci a své síly jsem dobíjel nedaleko mého působiště, španělské Zaragozy, v asi 35km vzdálené "oáze" klidu, u přehrady nedaleko zapadlé vesničky Mezalocha. Pantano Mezalocha. To bylo místo, kde se mezi skalnatýmí kopci ukrývala prazvláštní přehrada. Nebyla nijak velká, ale okolí a příroda byly fascinující.
Kolem přehrady byly dvě značené stezky. Jedna vedla přes hráz a byla tvořena širokým chodníkem, který vedl někam…kdoví kam? Tato cesta se mi moc nelíbila a taky jsem se touto cestou nikdy nevydal. Zato ta druhá, byla jen úzká pěšinka, která vedla někam pod štíty okolních kopců. Navíc se mi zamlouvala cedule upozorňující na zákaz lezení po skalách v době od 15.března do 15.září. Důvod, jak jsem později pochopil, byl nasnadě. V této oblasti byl významný výskyt orla skalního a právě v tomto období je zřejmě zapovězeno potloukat se po jeho výsostných místech z důvodu nových orlích životů. Stezka se po chvíli ztratila a přivedla nás pod velkou jeskyni. Jsem přesvědčen, že v těchto skalních útvarech museli někdy žít lidé. Spousty takových míst bylo rozeseto ve skalních stěnách. A nebyl by to pořádný adventure, abych se nepokusil najít cestu k vrcholu. Po krátké době, a prozkoumání jednotlivých možných výstupových tras, jsem zvolil optimální cestu. Zanedlouho jsme stanuli na vrcholu. Nad hlavami se majestátně předváděli orli. Pozorování těchto velikánů až bralo dech. V tu chvíli bylo jasné, že jsme tady na návštěvě. Na návštěvě v říši orla skalního. Toto místo jsem navštívil hned třikrát a poslední návštěva byla ještě o mnoho víc vzrušující než předešlé dvě. Při své poslední návštěvě jsme společně s Jurákem probádali každičký kousek okolních skal. Kam to jen šlo, všude jsme byli. Udělali jsme si takový malý den otevřených hnízd. A věřím, že pánům orlům jsme nenarušili jejich posvátný klid, a že naše chování nezpůsobilo nějaké škody a zásahy do přírody. Objevili jsme i lezecké partie s natlučenými oky. Není se co divit. V tak krásné přírodě musí být lezení balzám na duši.
Nejblíže jsem spatřil orla skalního asi na vzdálenost dva a půl metru. Bylo to při mé druhé návštěvě a dvojice těchto obrovských ptáků odstartovala ze stěny pod námi. Celou dobu jsme ani netušili jak jsme blízko. Seděli jsme na vrchu, na hraně stěny, a tato dvojice se asi po půlhodinovém pozorování rozhodla proletět. Přes dva metry rozpětí křídel a mohutné, slyšitelné záběry ve vzduchu nás pěkně vystrašily. Při této návštěvě jsme pak viděli ještě jednoho orla, který odstartoval asi deset metrů od nás. Je to opravdu nádhera, když tak člověk pozoruje orly, kteří krouží nad skalami a jejich obrovský stín neslyšně ubíhá po zemi. Jsou to opravdoví vzdušní králové. V jednom okamžiku jsme napočítali asi dvacet sedm kusů, kteří kroužili nad námi.
Co říci na závěr? Asi bych se opakoval, ale rozhodně doporučuji hledat taková místa v přírodě. Nehledě na fakt, že v oné přehradě žije poněkud zvláštní druh mušle a nedoporučuje se do vody, byť ruku dávat. Taková Loch Ness mušle z Mezalochy. Ve svých GPS přístrojích Mezalocha (provincia Zaragoza, Aragón) jistě najdete a pokud se objevíte v těchto končinách určitě neváhejte navštívit tuto perlu v přírodě. Mrkněte do fotogalerie, třeba Vás přesvědčím, že nelžu ;-)

Sierra del Moncayo

2. března 2011 v 12:01 | AdventureTeam |  Hory a příroda
Sierra del Moncayo
28.11.2010
Dalším zajímavým místem, které jsem navštívil bylo pohoří Sierra del Moncayo. Toto, 70km na západ od Zaragozy vzdálené, pohoří se stejnojmenným nejvyšším vrcholem Moncayo 2316m, je nejbližším pohořím ze Zaragozy s nadmořskou výškou nad 2000m. Samo mohutné Moncayo je dominantní již při pohledu ze Zaragozy. Je to masív, jehož vrcholky pokrývá sněhová pokrývka, v místech snad se zbytky ledovcových polí.
Vyrazili jsme ráno v 8:20 28.11.2010 z Casetas. Počasí bylo skvělé, teplota lehce pod nulou, takže na řadu přišlo nezbytné škrábání oken a můžeme vyrazit. Chvíli jsme cestovali po dálnici A68 směr Logroňo, ale zanedlouho jsme sjeli na N122 a pokračovali okreskami směrem k Moncayu. Pro výstup jsme zvolili nedalekou salaš v blízkosti vesnice Aňon (cca 850m.n.m.).
Po nezbytné přípravě jsme započali s výstupem. Cesta vedla "necestou" keříky a lesy, až jsme se dostali k lesní cestě. Ta nás přivedla k rozcestí. Zvolili jsme cestu menšího odporu, alespoň se některým v tu chvíli zdála jako ta snažší… Jaké bylo překvapení, když jsme po pár zatáčkách stáli pod obrovským kotlem, nad námi hřeben a cca 600m výškových, které jsme museli v tu chvíli zdolat pod neskutečnými úhly. Když jsem kalkuloval, kde na hřebeni bychom mohli být…ale to jsou jen kdyby. Rozhodnutí padlo a bylo i mou vinou, že jsem se do toho nechal navléct. Vzhůru k nebesům, vzhůru na hřeben. Minuli jsme loveckou chatu, les vystřídala kosodřevina a s ní začal přibývat sníh. Pod hřebenem to byl již klasický zimní trek. Sněžnice, které jsem si pořídil přišly na nohu a já jsem si je tak mohl vyzkoušet. Fungovaly. Stoupání napřímo s podepřenou patou je bomba. Za nějakou chvilku jsme již byli na hřebeni, kdesi vlevo pod námi jsme zanechali vrchol Morron 1721m a naše kroky se blížily k vrcholu nejvyššímu. Jenže rychlejší než my byla oblačnost, která se začala povážlivě stahovat. Zakryla Moncayo do hávu mračen, jakoby si jej chtěla ochránit před vetřelci. Výškoměr se zastavil někde na hranici 2220m. Zvedající se vítr, který teplotu srážel na mrazivé hodnoty a mraky ze kterých se začala sypat bílá krupice nás otočili směrem do údolí. Začali jsme sestupovat. Prozatím jen po hřebeni, ale se sněhem v zádech. Utíkali jsme tomuto nečasu až pod vrchol Morronu, ale tam se již obloha zatáhla i nad námi a my jsme začali dostávat první příděly sněhu. Sněžení, velmi intenzivní, vydrželo cca hodinu. Poté se oblačnost roztrhala a my jsme mohli opět sledovat bílé Moncayo. Nyní ovšem z výšky něco málo přes 1200m. Sestupovali jsme dále. V lesních kličkách jsme se trochu neorientovali, ale nakonec přece jen jsme dorazili do bodu výchozího, tedy k zaparkovanému autu. A bylo zjevné, že sněhová nadílka dorazila i sem.
Velmi příjemně unavení jsme odjížděli a pozorovali krásné Moncayo, které nás k sobě pustilo, ale svůj vrchol si ponechalo až na časy příští…tak uvidíme…třeba ještě bude možnost a příležitost vypravit se na toto krásné místo. Viva Moncayo!