Pojďte se mnou k výšinám...vstupte, prosím

3. listopadu 2018 v 20:51 | Nojboš |  Pojďte se mnou k výšinám
V hlavě se mi zrodila myšlenka, že bych mohl nabídnout sebe druhým. Moje putování přírodou, vesměs horskou a vysokohorskou, mi dává strašně moc energie. Je to nádherná síla matky přírody. Krása, která naplňuje mysl blahem. A protože v životě potkávám spoustu lidí, kteří mají podobný vztah k přírodě, nabídnu na tomto místě možnosti k nahlédnutí do tajemných "nepřístupných" koutů přírody. Rád Vám budu průvodcem.

Poznámka: ...pořád nevím, jestli dělám dobře, ale věřím, že ano...dobyvatelé a přemožitélé vrcholů, zdolávači hor...pro Ty to nedělám. Zásadně nesouhlasím s jakýmkoliv pokořováním kopců. Jedině pokorný může dosáhnout vlastního úspěchu, když stane na vrcholu. Hora není soupeř. Vždy prosím přírodu, aby mi nechala nahlédnout do svých zákoutí. Aby mne nechala být, že nejsem nepřítel, že nejsem soupeř, kterému by se měla bránit. Mohu říct, že mi to příroda dovoluje a "vrací" mi mou pokoru svojí otevřenou náručí. Souznění se vším živým i neživým je pak pocit blaženosti. Tehdy člověk pozná svoji vlastní podstatu bytí.

Pokud by Vás tedy cokoliv z uvedeného zaujalo, můžeme se pokusit smluvit nějaký termín a vyrazit společně k výšinám, odkud má člověk zvláštní nadhled nad světem, přičemž si nějak více uvědomuje svoji nicotnost...HORE ZDAR!!!

...všechno je v přípravě, tak vydržte ;-)
 

Vzpomínka na Malý Ľadový štít a Baranie rohy (červen 2014)

29. září 2018 v 11:14 | Nojboš |  Hory a příroda

Vracet se do minulosti není u mě moc obvyklé. Jenže když je člověk doma přikovaný, jako já teď se sádrovou botičkou, tak má různé myšlenky. Ve volných chvilkách jsem si "listoval" v tom svém blogu a zjistil jsem, že jsem neměl v roce 2014 zrovna moc síly v jeho pokračování. Nevím, čím to bylo, ale byl to fakt. A protože byla nějakou dobu časová prodleva, zůstala mi vzpomínka na některé výstupy už jen jako složka v počítači. Ne snad, že by člověk zapomněl, ale lidská paměť je všelijaká…a při tom takový důležitý kus celého mého "horoznalství" bych si nechal jen pro sebe…

Pohled do Veľké Studené doliny ze hřbetu Prostredného hrebeňa. Tatranské jaro 2014.

Bylo mi čtyřicet, dost na to, abych měl něco za sebou. A přesto. Od roku 2011, kdy jsem uskutečnil svůj první neznačený výstup v Tatrách, červnový výstup na Svišťový štít, a listopadový, první samostatný výstup se zimní výzbrojí, na Javorový štít, je to už chvilka a stagnace není dobrá. Téměř na den, po třech letech, vymyslel jsem si výstup na Malý Ľadový štít a Baranie rohy. Byla sobota, začátek června, roku 2014. V Tatrách se snažilo jaro, ale v nejvyšších partiích ještě stále doznívala zima. Nebudu nějak detailně popisovat výstup na Terynu, protože o tom to vůbec nebylo.

Ľadové štíty od Téryho chaty

Byla to osobní výzva. Výstup se zimní výzbrojí jsem už absolvoval, když jsem Ostrým kotlem vystoupil nad vrcholové plateau Javoráku a odsud snadno na vrchol. Ale byl to "jen" žlab, krátké, byť velmi intenzivní stoupání. Toto byla ale výzva úplně jiná. Tady už to bylo o tom, abych se dokázal správně orientovat v terénu, zvolit správnou cestu, prostě zase krůček dál. Trasu jsem měl nastudovanou a měl jsem teoretické představy. Teď už jen záleželo na provedení. Jelikož jsem byl přesvědčený a rozhodnutý vyrazil jsem, i když podmínky nebyly stoprocentní. Věřil jsem si.

Pfinnova kopa, Ľadový hrebeň a Ľadové štíty. V pozadí Priečne sedlo a Široká veža "kopírující" Pfinnovu kopu. Počasí mělo lehce navrch.

Kamzíci na úbočí Pfinnovy kopy. Moji andělé na cestě k vrcholu.

Vždycky, když potkám kamzíky, tak je to dobré znamení. Popásali se na travnatém svahu a hleděli, kam se to ten člověk pachtí. Mé kroky směřovali do Dolinky pod Sedielkom. Tady se sníh držel poctivě a jaro tady zatím nemělo moc šancí. Výstupy, jak do Priečného sedla, tak do Sedielka vyžadovaly ostrou zimní výzbroj.

Priečne sedlo a Široká veža z Dolinky pod Sedielkom

Sedielko, směr mojí cesty. Poslední značený úsek.

Výstup do Sedielka byl hodně náročný. Vzhledem ke sněhové pokrývce, která zcela smazala jakékoliv známky chodníku, byl výstup do sedla takovou opakovačkou z Javoráku. Strmým svahem, napřímo. Všechno to bralo síly, ale cíl byl jasný.

Čagan a můj "starý" batoh v Sedielku

První porce námahy byla za mnou. Závěr stoupání byl bez maček už hodně na hraně. Proto jsem nasadil železa, rozhlédl se po úbočí a v hlavě si srovnal cestu. Bylo to zvláštní. Sám, tam kdesi v Sedielku a půjdu dál. Jednou to přijít musí. Občas se obloha protrhala téměř do krásy. Myslím, že jsem byl tehdy přesvědčen, že pokud budu v Sedielku v mracích, tak to otočím. Ale jako by mi příroda dodávala odvahu. Javorový štít majestátně čněl nad Zadnou Javorovou dolinou a pyšně mi tyčil svůj Ostrý kotol, který mi tak připomínal, že TAM jsem byl, a TO jsem vylezl. Zvládl jsem to tehdy, musím to zvládnout i teď. Jestli to chci, tak to dokážu.

Mohutná severní stěna Javorového štítu nad Javorovou dolinou a vysněžený Ostrý kotol spadající do Veľké Studené doliny za hřebenem z Ostrého štítu

Ten zvláštní pocit, který jsem tehdy měl, to nebyla nejistota. To byl respekt. Všechno se to mísilo…Kdyby něco, musíš vědět, kdy zavčas přestat…Nesmíš udělat chybu a každý krok si dvakrát promyslet…Teprve dole můžeš říct, že jsi byl úspěšný…všechno mě udržovalo maximálně soustředěného. Začal jsem stoupat do úbočí. Na pomoc mi byly občasné náznaky stop předchozích. Nebyly všude, ale dávaly tušit směr. Pasovalo mi to i do mé teoretické přípravy. Svah se začal postupně zvedat.

Stoupání úbočím k hřebeni

Bylo nezbytné vystoupat až na hřeben. Nejschůdnější cestou, tady žlabem, tu kousek po skále. Nedokázal jsem si úplně přesně představit kde a v jaké pasáži hřebene na něj vystoupím. A co mě bude čekat? Místy exponovaný hřeben…psali…ale jaké to bude doopravdy. Takový hřeben jsem ještě nikdy nešel. Svišťový i Javorák měli svoje, ale výstup hřebenem, místy exponovaným…to jsem ještě nezažil. Ale všechno je jednou poprvé. Nebylo to úplně hned, ale najednou jsem věděl, že teď to přijde. Sněhové pole zakončoval obnažený hřeben. Ještě pár kroků a budu na něm.

Čagan na hřebeni

Odsud by to už nemělo být na vrchol daleko. Druhá fáze byla za mnou. Teď už jsem byl přesvědčený, že na vrcholu stanu. Přesto jsem skromně nic nepředbíhal a snažil se v sobě tišit přívaly emocí. Prošel jsem úbočím až na hřeben. Terénem, pro mě, do té doby neznámým. Sám. To je skvělé! Vydal jsem se po hřebeni, na kterém jsem opět občas narazil na stopy. Já jdu fakt správně. Vždyť jak jinak bych mohl jít. Všechno mi vycházelo.

Hřebenové partie kousek od vrcholu. Vpravo přes Ľadovou štrbinu Ľadový štít.

Dorazil jsem na jeden ze dvou vrcholků Malého Ľadového štítu. Chvilku jsem přemýšlel, že to tady zakončím, ale hřeben dovoloval jít dál, až k dalšímu vrcholku, který se mi zdál být opticky nižší. Když jsem na něj přišel, měl jsem tentýž pocit při pohledu na vrcholek předešlý. Tady ovšem bylo udělané závětří, a tak jsem věděl, že tady je cíl mé cesty, mého výšlapu. Stál jsem na Malém Ľadovém štítě.

Čagan na vrcholu

Na malou chvíli se mi otevřel pohled k Ľadovému štítu. Tak, jak nijak nepreferuji, být na snímcích, jen proto, abych každému ukázal, že jsem tam byl, tak jak neuznávám selfie (mojku, svojku…), tak jak toto všechno je mi cizí, tak jsem si sám sobě potvrdil, že v této záznamové disciplíně rozhodně nebudu a nemám pokračovat. Zde je jasný důkaz toho, že nejsem ten typ, který by se tomu měl věnovat.

Já a odhalený Ľadový štít anebo odhalený já a Ľadový štít?

Příroda je přece jen více fotogenická, než moje osoba. Výhled k Ľadovému štítu trval opravdu jen chvilku. Byly to takové drobné odměny, které mi příroda dávala. Byl jsem šťastný, že jsem to všechno v pořádku zvládl, a že můžu počítat sám se sebou na další výšlapy. Vždycky, když se člověku něco povede, tak má dobrý pocit. Připravil jsem se na výšlap a tady je výsledek. Byl jsem fakticky šťastný, i když jsem toho moc neviděl. Alespoň mám důvod se sem vrátit. A s odstupem času musím toto tvrzení potvrdit, neboť babí léto v Tatrách v roce 2017 mě sem opravdu přivedlo nazpět. A to se vší parádou a s vymetenou oblohou. A navíc jsem se tady seznámil s Oldou, ve kterém jsem tehdy viděl sám sebe, když za námi přišel sám na vrchol. Ale to je zase jiný výšlap…

Ľadová štrbina mezi Ľadovými štíty

Opravdu na vrcholu

Video z vrcholu

Z pořízeného videa je možná patrno, jak moc jsem v tu chvíli nadšený a šťastný. Třeba to tak vnímám jen já, ale opravdu to byl pro mě hodně zásadní výšlap. Průlom v oblasti neznačených výstupů. Vychutnával jsem si vrchol, jak to jen šlo. Sestup jsem absolvoval mnohem rychleji. Následoval jsem svoje stopy. V Sedielku jsem pocítil opojný stav duše. Teď už jen neudělat chybu v sestupu na chatu a je to. I to sedlo jsem si patřičně užil. Nechtělo se mi pryč. Jako bych sem patřil. Ve svahu se ke mně pomalu blížila dvojice. Počkal jsem, až budou v sedle a teprve potom jsem zahájil sestup k chatě. Kluci měli také v plánu Malý Ľadový. Měli tak možnost jít v mých šlépějích, které byly zřetelné.

Dvojice ve výstupu do Sedielka

V sestupu ze Sedielka jsem pak věnoval spoustu času studiu. Na další den jsem měl v plánu výstup na Baranie rohy. Oblačnost se přece jen trošku zvedla. Mé zraky neustále studovaly Baranie sedlo. To je teda pěkná střecha, a pak? A ještě, než se dostanu na vrcholové plateau… Je to mohutný kopec… To bude další krok… Už v tu chvíli jsem prosil hory, aby mě nechaly BÝT. Aby mi otevřely sebe samotné, nechaly nahlédnout do míst, kde jsou Hory Horami. Nerušené, majestátné, nabízející svoji podstatu. Pro ten pocit, pro ten to dělám. Pro pocit, kdy vnitřně cítím spojitost s přírodou. Jsem tam a vnímám to všechno vůkol. A když se k tomu podaří spatřit jakoukoliv živou přírodu, pak je to nepopsatelné. Kamzíci, svišti, ptáčci nebo dravci, i ten hmyz, když Vás přiletí pozdravit motýlek… Rád chodím na návštěvu do přírody.

Baranie rohy a Baranie sedlo od Pfinnovy kopy

Baranie sedlo v detailu…po sněhem pokrytém suťovém svahu vzhůru do sedla

Zleva Baranie rohy, Baranie sedlo, Spišský štít, Ovčiarská lávka, Ovčiarská veža, Veterný štít, Supia veža, Strapatá veža, Malý Pyšný štít, Pyšný štít, Veľká Vidlová veža a Lomnický štít

Přístupový žlab na Ľadový hrebeň

Studijní žlaby…tady by to šlo…tady by to šlo…

…a studijní večer…

Ráno jsem vstával hodně brzy. Abych nikoho nerušil, vyšel jsem před chatu. Naskytl se mi pohled, kterému jsem nechtěl uvěřit. Snad všichni kamzíci z Malé Studené doliny si dali sraz u Teryny. V klidu se popásali, napájeli se z potůčků z tajícího sněhu. Nijak jsem je nevyrušil. Prostě jsem tam byl s nimi. Bylo to krásné a úžasné. S divou přírodou tak blízce spjatý. Začínal krásný den a přede mnou další výzva.

Ráno u chaty

Pohled na vycházejícím sluncem nasvícené Ľadové štíty byl jako z kalendáře. Takto kdybych tam měl včera… Ale co už? Nic nemohlo změnit tuto skutečnost. Tak jako jsem se na Malý Ľadový vrátil po třech letech, tak mě třeba čeká Jalovec v Julkách, který byl vrcholově velmi podobný. Sice letní, ale v mnohých podstatách stejný.

Ľadové štíty

Svišť horský pro štěstí

Vyrazil jsem po šesté ráno. Byla vymetená obloha a příjemný čas. Jak jsem postupoval vzhůru kolem Spišských ples, tak se mi neustále měnil pohled na Ľadové štíty. Pořád jsem na ně hleděl a snažil se je asi vyhledět. Tam jsem včera stál a díval se sem. A dnes to je opačně. Jsem tady a dívám se tam.

…a opět Ľadové štíty

Nástup do stoupání do Baranieho sedla

Strmost terénu, po pár metrech, začala působit. Bylo nutné vydat ze sebe více a nejen fyzických sil. Sedlo se začalo pomalu blížit. Poslední úsek bude stát za to. Ještě to bude stát cosi úsilí.

Do sedla

Pod sebou jsem měl už slušně vyšlapáno vzhůru. Svah svým sklonem budil respekt, ale dostatek vyšlapaných stezek mě vedlo na jistotu do sedla. Mohl jsem si vybrat ostřejší nebo delší varianty. Bylo to něco úplně jiného než včera.

Pohled na Prostredný hrot a Prostredný hrebeň

Zvolil jsem cestu, která vedla pod Spišským štítem. Přístup do sedla se mi zdál touto cestou nejpříjemnější. Metry přibývaly a sedlo bylo stále více zřetelnější. Byla to pěkná šichta. Následné odměny, o kterých jsem tehdy, v tu chvíli, ještě vůbec neměl představy, byly na dosah ruky. Ještě pár kroků.

Kousek do sedla

Těšil jsem se jak malý. S každým krokem jsem byl nedočkavější. Ten pohled na druhou stranu. To, co tam je, ale člověk o tom neví. Poprvé jsem spatřil Dolinu Zeleného plesa a Brnčálku. Při pohledu přes sněhovou hranu, která byla v sedle se mi tajil dech. A do sedla z druhé strany? Jsou tu stopy…ale to je nářez…to bych nedal…a přece. Letošní Tatry 2018 opět obohatily mé zkušenosti, když jsem na Baranie rohy vystoupil právě tudy.

Veľká Zmrzlá dolina a Dolina Zeleného plesa

Sněhová hrana v Baraním sedle

…a já a Ľadové štíty z Baraního sedla

K vrcholu to bylo už jen kousek. Překročit pár žlábků. Na pomoc mi byly stopy, kterých tu bylo dostatek a které mě přivedly až na vrcholové plateau. Další úspěšný výstup byl přede mnou. Bylo krásné slunné počasí. Byl jsem sám uprostřed okolních štítů a bylo mi neskutečně krásně.

Vrchol na dosah. Vrcholové plateau Baraních rohů.

Zasněžený Kolový štít, černý, srázný Čierny štít a mezi nimi belianská Ždiarska vidla

Nebylo vůbec co vytknout. Nešlo být nespokojený. Všechno bylo tak, jak má být. Užíval jsem si té nádhery. Seděl jsem ve sněhu a kochal se výhledy. Úspěšným a rychlým sestupem na chatu jsem uzavřel tuto návštěvu Tater, při které jsem si zásadním způsobem rozšířil své obzory. Děkuji přírodě, že je.

Jarní tání v Tatrách

HORE ZDAR!!!

Tatry 2018 (Jahňací štít, Baranie rohy, Veľká Svišťovka)

21. září 2018 v 10:51 | Nojboš |  Hory a příroda
Čtvrtý ročník našeho tatranského setkání je úspěšně za námi, a tak mi dovolte, abych se s Vámi podělil o své zážitky, kterých bylo letos opět dostatek. Letošní ročník byl zaměřen na východní část Vysokých Tater, a proto jsme zvolili za východisko chatu Pri Zelenom plese, Brnčálku. Tentokrát to bylo organizačně složitější. Dalo docela fušku dát do kupy mančaft. Nejprve jsme se nemohli dohodnout na termínu, a když už jsme si jej horko těžko odsouhlasili, tak se začaly množit omluvenky. Ach, ta práce, ach, ten život. Ale taková je doba, tak to prostě je. Nezbývalo než potvrdit, že účastníci budou jen tři. Trochu mi to komplikovalo plány s výběrem tras, ale nevadí. Týden před naším odjezdem se mi ozval Olda, který tak reagoval na můj dotaz ohledně účasti. A ejhle, najednou nás bylo pět. A aby nás nebylo málo, tak z ostravské sekce přibyl do seznamu ještě jeden kus. Konečný počet, potvrzený dva dny před odjezdem, činil šest účastníků. Za zlínskou větev Sep a já, za ostravskou OT a Petr (Hypnogen) a za jesenickou Olda s Ivanem. Program jsem nakonec definitivně sepsal těsně před odjezdem a byl tak trochu na přání.

Den 1.:
Příjezd, přesun na chatu, výstup na Jahňací štít. Dvě varianty. Neznačený výstup pro ostřílenější přes Predné Kopské sedlo a sestup značeným chodníkem. Druhá, lehčí, varianta pak výstup po turistickém chodníku, sestup stejnou cestou.

Den 2.:
Varianta neznačená s výstupem na Baranie rohy přes Baranie sedlo, návrat stejnou cestou. Varianta druhá, Kopské sedlo případně Široké sedlo (Belianské Tatry).

Den 3.:
Výstup na Veľkou Svišťovku a následně varianty Malý Kežmarský štít, Kežmarský štít, Huncovský štít a sestup přes Skalnaté pleso anebo pouhý sestup přes Skalnaté pleso na parkoviště Biela voda.

Plán zajímavý, snad dobrý. Museli jsme věřit, že nám bude vše nakloněno, abychom si mohli nakonec říct, že to všechno dopadlo tak, jak jsme si představovali…

Zlínská sekce vyrazila lehce před sedmou ze Zlína. V Žilině jsme naložili Ostravaky a před devátou jsme konečně vyrazili směr Tatry. Jesenická skupina měla to štěstí, že byla v Tatrách od pondělí, byť v Západních, a spojit se s námi měla až na chatě samotné. Středeční provoz nebyl nijak silný, ale i přesto jsme dorazili k parkovišti až ve čtvrt na dvanáct. Dost hrozný čas na plnění programu, který jsem si vymyslel. Než jsme se sbalili u auta, které jsme museli nechat asi 200 metrů od plného parkoviště, bylo půl dvanácté. Musíme vyrazit, ať to alespoň trochu stíháme. Čas nás tlačil. Den byl jak z katalogu a byla by veliká škoda toho nevyužít do maxima. K závoře u parkoviště přijel oranžový Pinzgauer. Na náš dotaz, jestli nejedou na chatu, jsme dostali pozitivní odpověď. Na prosbu o svezení, díky nákladu, odpověď negativní. Bohužel, budeme to muset vyšlápnout po svých a budeme muset být hodně rychlí. Dalším vozidlem u závory pak byla Felicia, kterou jsme ani neoslovovali, protože by to možná s námi nedala. Nahodili jsme batohy na záda a vyrazili jsme. Byli jsme sotva pár kroků od závory, když se u závory objevil červený Transporter Syncro 4x4. Seděl v něm šofér a jinak vůbec nikdo. To by bylo něco pro nás. Líná huba, hotové neštěstí. Zastavil jsem mladého lesníka a zeptal se na cíl jeho cesty. Tím bylo rozcestí u Šalviového pramene. Když jsem se pak dozvěděl, že to je téměř na půli cesty, tedy významný časový posun, byl jsem neskutečně šťastný, jako asi všichni v tu chvíli, že nás tento ochotný člověk vzal s sebou. Za to mu patří obrovské díky, neboť byl strůjcem úspěšného prvního dne. Jestliže jsme vyráželi v 11:30 z Biele vody, tak v 11:45 jsme se loučili a děkovali sympatickému člověku na rozcestí u Šalviového pramene. Výborně. Naše hrozivé časové skóre nám začínalo být nakloněno. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a vyrazili k chatě.

Predné jatky v Belianských Tatrách z chodníku na Brnčálku

Jakmile se stezka začala stáčet doleva, naskytnul se nám pohled do závěru doliny. Na skalní hradbu, která se najednou vynořila před námi. Byl to monumentální pohled. Hledal jsem stezky, kterými se budou ubírat naše kroky. Bylo to fascinující. OT a já jsme dorazili k chatě ve 13:00. Zbytek lehce po nás, ale jejich plán nakonec nebyla lehčí varianta Jahňacího štítu, tak jak jsem předpokládal. Jejich cílem se stalo Kopské sedlo. Budiž. Nejsme tu, abychom striktně dodržovali plány, ale pro radost.

Závěr Doliny Zeleného plesa s Brnčálkou

Počasí bylo neskutečně neskutečné a před námi byl první výšlap. Hned po přihlašovacích formalitách na chatě jsme vyrazili. Následovali jsme turistický chodník do Kopského sedla. Podešli jsme Žeruchovou vežu a u Trojrohého plesa vstoupili do Doliny Bielych plies. Překrásné místo. Tady jsme se potkali s Oldou, který nám dal pár taktických rad. Ivan, druhý člen jesenické větve, už stoupal k vrcholu Jahňacího štítu. V Predném Kopském sedle jsme si udělali krátkou pauzu a vydali se za Ivanem.

Monumentální pohled zprava na Hlúpy s turistickou stezkou, uhýbající doleva do Vyšného Kopského sedla, Ždiarskou vidlu s nádherným skalnatým vrcholem, na Havrana, nejvyššího vládce Belianských Tater, na znatelně nižší Nový vrch a zcela vlevo, poslední skalnatý vrchol, Muráň

Jahňací štít, stoupáme hřebenem na Jahňací hrb

Vyrazili jsme travnatým hřebenem, prošli pásem kosodřeviny a začali jsme stoupat na skalnatý Jahňací hrb. Bylo krásně. Drobný hmyz byl v tranzu, kolem rostly houby, borůvky a brusinky. Čas byl vynikající a před námi stezky neznámé, které nás měly přivést na čím dál výraznější Jahňací štít.

Kousek nad Jahňacím hrbem, vpravo ve středu snímku Predné Kopské sedlo, na horizontu zleva Hlúpy a Zadné Jatky, vlevo od Hlúpého pak široké Široké sedlo

Kousek za Jahňacím hrbem jsme sešli z hřebene a systémem žlábků jsme podcházeli hřeben Jahňacího štítu. Stezka nabízela krásné lehké lezení, kouzelné stezky lemované spoustou mužíků, kteří nedávali šanci zabloudit. Jinak by tomu asi bylo při snížené viditelnosti. V mlze by se tu pak dalo snadno ztratit.

Pauza 2000m

Úbočím Jahňacího štítu

Přechod skalních žeber, za námi úbočí Jahnenců, hřebene spadajícího z Jahňacího štítu k severozápadu

Pauza 2100m

Kousek pod hřebenem Jahnenců

Na hřebeni Jahnenců

Dorazili jsme na hřeben Jahnenců, po kterém jsme pokračovali k vrcholu. Krásné pasáže nás zanedlouho přivedli kousek pod vrchol, kde lze hřeben opustit a napojit se na turistický chodník. Ale to nebyl můj případ. Moje hřebenová "úchylka" mi nedovolila opustit toto nádherné místo, proto jsem postupoval k vrcholu po hřebeni. OT to vzal chodníčkem a zanedlouho jsme byli oba na vrcholu. Bylo před půl pátou odpoledne. Nádherné počasí bylo odměnou za všechno úsilí. Rozhledy všude kolem byly neskutečné. Jako z pohádky. Za sedmero horami…

Z vrcholu Jahňacího štítu k Vysokým Tatrám

Panorama Belianských Tater z vrcholu Jahňacího štítu

Zleva Malý Kežmarský a Kežmarský štít, Vidlový hrebeň s Veľkou Vidlovou vežou, Lomnický štít, v zářezu schovaná Posledná veža, homolovitý Pyšný a Malý Pyšný štít, sestava Strapatá veža, Supia veža, Veterný štít, Ovčiarská veža, sedlo Ovčiarská lávka, Spišský štít, hlouběji zařezané Baranie sedlo, Čierny štít vystupující ze spadajícího hřebene z Baraních rohů a hřeben bližší zprava Kolový štít, Karbunkulový hrebeň a Jastrabia veža nad dolinou Zeleného plesa

Taková neskutečná 3D mapa Tater v měřítku 1:1. Byl jsem šťastný. Spokojený, že se záměr vydařil, spojen s přírodou a plný nových krásných zážitků. Blížila se pátá odpolední. Byl čas na sestup. Systém roklinek pokračoval i na značeném turistickém chodníku, který nás měl přivést do nevýrazného sedélka Kolový priechod. Když už jsme si říkali, že náročnost přechodů roklinek je téměř stejná jako v neznačené trase, přišel OT s informací, že jsme dlouho neviděli značku… Chodníček byl opravdu méně zřetelný a náročnost se zvyšovala. Otevřel jsem mapy v chytrém telefonu a zjistil, že se nacházíme 200m za Kolovým priechodem, a že pokračujeme hřebenem ke Kolovému sedlu a na Kolový štít. Tož totok? Zabloudit na značeném chodníku… Nu což, alespoň jsme si udělali přehled, jak vypadá hřeben ke Kolovému štítu. Vrátili jsme se zpět na značku a sestupovali. Celou cestu jsem si přál vidět kamzíky. Jen tak pro štěstí. A v Červené dolině se mi mé přání vyplnilo. Byli jsme dva, viděli jsme dva kamzíky. Když k tomu připočtu motýlka, který mi kdysi seděl na nose (viz. YouTube-Jištění není potřeba), tak musím konstatovat, že příroda se rozhodla býti k nám přívětivá a dávala nám jasné signály, že nás přijala. Před půl sedmou jsme již byli na chatě. Všichni se všema. Všichni jsme si to udělali, jak jsme si to přáli. Jeseničtí přechodem přes Belianky ze Ždiaru, Ivan s odbočkou na Jahňací štít, Sep s Petrem výstupem do Kopského sedla a OT a já výše popsaným způsobem. Pomalu nastával večer, hory se halily do večerní róby a na nebi se objevily nejhlubší hvězdné hry. Pohodu tatranského večera trochu narušilo zjevné bloudění osvětleného družstva někde ve stěně, pod Pyšnými štíty. Nakonec zřejmě s nočním bivakem, ale šťastným koncem. S Oldou jsme pozorovali "padající hvězdy". Bylo třeba, přál jsem si to, vidět čtveřici těchto objektů. Budiž nám pro štěstí do zítřejšího dne. Olda, Ivan, OT a já máme v plánu Baranie rohy přes Baranie sedlo. Olda, protože měl odpoledne chvilku u chaty, hodil oko a vystoupil nad vodopády, abychom ráno věděli, kudy povedou naše kroky. Dobrý počin. Tož, nakonec jsme těch hvězd viděli pět…s Oldou společně čtyři…a tu jednu jsem viděl pro Sepa s Petrem na zítřejší Jahňací štít. Byla půlnoc. Vinárna U Bélu zavřela. Byl čas ulehnout. Krásný den, krásný večer. První den je za námi.

Tatranské ráno. Zprava do červena zabarvená výrazná Jastrabia veža, za ní Kolový štít, dvoubarevný Čierny štít, dvojvrchol Baraních rohů, výrazné Baranie sedlo, k němuž spadají stíny Pyšných štítů.

Ráno bylo opět ukázkové. V šest hodin jsme se potichu sbalili a čekali na raňajky do půl sedmé. V sedm jsme chtěli vyrazit. Nakonec jsme byli lehce zpoždění, vyrazili jsme o půl osmé, ale času bylo habaděj. Předpověď počasí hlásila nejprve krásně, k polednímu se začne tvořit oblačnost a kolem čtvrté, páté by snad mohlo spadnout i pár kapek. Avšak nic významného, a navíc už bychom měli být podle plánů každý v "bezpečí". Jeseničtí s námi pobyli jen dva dny a výstupem na Baranie rohy se měly naše cesty rozdělit. Oni sestupem přes Terynu do Smokovce, my pak výstupovou cestou zpět na chatu. Všechno bylo ale trošku jinak. Ale postupně…

Zelené pleso

Vyrazili jsme od chaty, obešli pleso zleva a hrubším suťoviskem jsme směřovali až ke dvěma výrazným roklím. Levou roklí padá do doliny výrazný Medený vodopád, pravou pak Dlhý vodopád. Naše cesta pokračovala nadcházením pravé rokle. I v těchto místech občas narazíte na řetězy a stará jistící oka.

Medený vodopád pod majestátnými Pyšnými štíty

Protože vodopád je plný vody, rozhodli jsme se, že si vodu doplníme při cestě. Stezka nás ovšem vyháněla stále výše pod Čierny štít. Museli jsme sestoupit poněkud níže ke zdroji vody. Nakonec jsme si přece jen vodu nabrali. A přímo z místa, kde ze skály prýštil Dlhý vodopád. Co si člověk může víc přát. Voda z hory byla nutnost. Bez ní bychom byli nezodpovědní. Je pravdou, že mě musel OT lehce přesvědčit, abych si pro vodu šel, ale trvalo to velice kratičkou chvíli. Bylo jasné, že vodu mít, prostě, musím.

Stoupáme podél Dlhého vodopádu, který je někde hluboko vpravo. OT u starého jistícího oka, Olda pod ním.

Skalní práh nad vodopádem odděluje Dolinu Zeleného plesa od Veľké Zmrzlé doliny. Postupovali jsme hrubou sutí k dalšímu zřetelnému zlomu. Když jsme vystoupali až sem, do samého závěru Veľké Zmrzlé doliny, byl před námi už jen otevřený amfiteátr s hradbou Pyšných štítů, Spišského štítu, Baraních rohů a Čierného štítu. Všichni jsme začínali chápat název této doliny. Zbytky sněhových polí, které to zase jednou dají a zůstanou do následující zimy. Teplota ve stínu byla příjemně osvěžující, ale poměrně ostré stoupání mezi balvany zahřívalo.

Závěr Veľké Zmrzlé doliny

Začali jsme uvažovat o lehké změně plánu. Byly tu dva aspekty, které to všechno ovlivnily. Částečně odjištěné úseky stoupání, které jsme měli za sebou, se zdáli býti OT-ému hodně nepříjemné. To byl jeden aspekt. Dalším pak byla předpověď na zítra. Déšť. A tak by se dalo spojit příjemné s užitečným. Mohli bychom pokračovat s jesenickou skupinou a udělat si okruh přes Terynu, Zámkovského chatu, Skalnaté pleso a Veľkou Svišťovku zpět na Brnčálku. Sestup do Malé Studené doliny je přece jen přívětivější, a navíc si uděláme krásný trek. A časově to stíháme taky. Plán byl změněn.

Pod žlabem do Baranieho sedla. "Červený" Ivan čekající na zbytek skupinky.

Pod žlabem jsme si dali pauzu. Čekalo nás ostré stoupání žlabem. Díky změně plánu jsme měli před sebou nejen Baranie rohy, ale i Veľkou Svišťovku, čímž bychom si částečně splnili i páteční program. A opět dva vrcholy denně. To je pěkná meta, to je krásný cíl. Byl jsem opět hodně šťastný. Po kratičké pauze jsme se vydali vstříc Baraniemu sedlu. Lámavým žlabem, kdy jsme museli dávat pozor a vytvořit si větší rozestupy, jsme postupovali vzhůru. Nakonec jsme se rozhodli vystoupit výše vpravo k řetězům. Podél řetězů jsme pokračovali do sedla. Výstupem do sedla se před námi otevřela krása Kotliny Piatich Spišských plies. Taky jsme měli, jako na dlani, Širokou vežu a Ľadové štíty, naše loňské, podzimní, cíle. Byl jsem nadšený. Mám za sebou výstup do Baranieho sedla z Veľké Zmrzlé doliny. Z Kotliny Piatich Spišských plies jsem už do sedla vystoupil. A jinudy to nejde. Přechod mezi dolinami je vždycky srdcová záležitost. Ale abych nepředbíhal…

Z Baranieho sedla k Ľadovým štítům a Široké veži

…chvíli jsme se v sedle kochali a pak vyrazili, opět systémem žlabů spadajících z hřebene, na Baranie rohy. Za první roklí nás doběhla rychlonohá dvojice mladíků nalehko. Následovali jsme jejich kroky, ale rychlostí jsme jim nemohli konkurovat. Krosny na zádech nám to nedovolovaly a myslím, že i bez nich by nám chalani utekli. Čtvrt hodinky, co jsme vyrazili ze sedla, jsme už byli na vrcholovém plateau. Tudy už to bylo k vrcholu jen kousek do svahu. Zanedlouho jsme byli na vrcholu. Celkový čas výstupu od chaty byl 3 hodiny. Krásný čas vzhledem k pauzičkám, které jsme si dělali.

Rychlonozí chalani při vrcholové póze…

…a Ivan s Oldou na Baraních rozích

Vrcholové chvilky jsme si všichni hodně užívali, byť se začala vyplňovat předpověď a nejvyšší partie se začaly zahalovat do jemných oblaků. Naše smělá změna plánu nám dovolila pobýt na vrcholu do jedenácti. Následoval sestup zpět do Baranieho sedla. Cestou do sedla, kousek pod vrcholem, mě zaujala mohutná jihovýchodní stěna Baraních rohů. Je patrná z mnoha úhlů, ale odsud je to jednoznačně baraní hlava. Myslím, že to není jen můj dojem…toho barana tam musí vidět snad každý…

Baraní hlava…jihovýchodní stěna Baraních rohů

Sestup z Baranieho sedla byl opatrný, protože skála byla hodně lámavá a drobné sutinky vytvářely vhodné podmínky k podklouznutí. Což by vzhledem ke strmosti svahu mohlo mít nepříjemné následky. Hlavně nic nepodcenit, ale to my už neděláme. Z lámavé skály jsme sestoupili na suťový svah a chodníčkem jsme sestupovali k plesům. Před námi Terynka, vize zaslouženého piva a polévky. V pravé poledne jsme dorazili k chatě. Uvnitř mraky národů, a to byl při tom všední den, září. Vystál jsem trpělivě frontu, koupil jsem piva pro všechny, ale s občerstvením jsme to nepřeháněli. Bylo nám jasné, že bude lepší se občerstvit někde jinde…třeba na Zamkovského nebo Skalnaté chatě.

Pohled na částečně zahalené Baranie rohy, lehce vlevo, a Baranie sedlo uprostřed snímku, od Téryho chaty

Všichni se musí dozvědět, že jsme to dali…naše skupinka na Téryho chatě…

Převlekl jsem si suché věci, dopili jsme pivo a vyrazili dolů. Pro jesenické to byl už jen prostý sestup. Pro nás to znamenalo sestup pod 1500m a opět našlapat do 2000m. Ale průřez trasy nebyl nijak vražedný, takže jsme měli před sebou krásnou procházku tatranskou přírodou. Bylo půl jedné odpoledne. Sestup k Zámkovského chatě nás trochu rozdělil a promíchal naše skupinky. Jako předvoj jsme šli Ivan a já a pár minutek za námi byli Olda a OT. Ivanova myšlenka občerstvit se pivem na Zámkovského chatě nebyla špatná, ale situace před okénkem byla silně podobná té, kterou jsem vystál na Teryně. Než na mě přišla řada, kluci už byli u chaty. Žádné otálení, takový byl jejich verdikt, a tak jsme tedy pokračovali. Sotva padesát metrů od chaty přišel okamžik rozloučení. Jeseničtí pokračovali na Hrebienok a do Smokovce. Nám začalo pozvolné stoupání na Skalnaté pleso. Okolní vrcholky se začaly zahalovat do deky z oblaků. Zřejmá hladina oblačnosti se nacházela někde kolem 2300m. Na magistrále na Skalnaté pleso jsme se rozdělili. Šlápl jsem do kroku, ať mám tento úsek za sebou. Vlevo kopce zahalené a vpravo víceméně stejný pohled do tatranské kotliny. O půl třetí jsem již seděl na schodech u Skalnaté chaty a dával si zasloužené pivo. OT dorazil slabou čtvrthodinku po mě. Udělali jsme si trošku delší pauzu, už jsme toho měli docela dost za sebou a před námi byl ještě poslední úsek stoupání na Veľkou Svišťovku. Skalnaté pleso jsme rychle minuli a pokračovali ve stoupání. Ze zataženého nebe začaly padat drobné kapénky. Sotva pár drobných prskanců. Z čela se toho valilo mnohem více nežli z nebes. A za pár sekund bylo po všem. Dostali jsme se na úbočí Huncovského štítu. Když jsme dosáhli 1900m, stoupající stezka změnila charakter na traverzující stagnující. Hladinu 1900m si stezka drží až pod Veľkou Svišťovku.

Veľká Svišťovka z magistrály

Závěrečným stoupáním v šikmých traverzech jsem se dostal pod sedlo. Tady stezka nabídla odbočku k vrcholu Veľké Svišťovky. Po té zdlouhavé cestě od Teryny až sem, jsem přemýšlel, že snad vrchol minu a půjdu rovnou dolů. Jenže byl tak nadosah. Uvnitř se cosi vzepřelo a odbočil jsem. Oproti OT-ému jsem měl fóra, tak si odpočinu v sedle pod Svišťovkou. Pohled na Kežmarské štíty, jako by mi naznačoval, že tady bude zítra zavřeno. Stejně mi to nedalo a bloumal jsem pohledem po hřebeni kudy tudy na ně. Oblačnost se držela pořád stejně, v nohou už téměř patnáct kilometrů, byl jsem zvláštním způsobem radostně unaven.

Zahalené Kežmarské štíty

Poslední krátké stoupání a byl jsem tam. Bylo čtvrt na pět. Moc dlouho jsem se ale nezdržel. Táhlo mě to na chatu. Nechtěl jsem ovšem utéct OT-ému, tak jsem na něj počkal v sedle. Na řadu přišla jablka, která jsem celou cestu nosil s sebou. Po půl jsme společně zahájili sestup.

Vrchol Veľké Svišťovky

Sešup dolů je krásný a místy i pro zdatné turisty. Na stezce jsme se opět rozdělili a pokračovali každý na svou pěst. Byli jsme na chodníku, chata na dohled… O půl šesté jsem pozdravil Sepa, který seděl na zahrádce u Brnčálky a rozmlouval s horcom. Dost náročná celodenní tůra, ale výsledek stojí za to. Sep s Petrem úspěšně absolvovali Jahňací štít, a to jim budiž k duhu. OT dorazil chvíli po mě, to už jsem ze sebe setřásl tu jakousi zodpovědnost a dával si Plzeň za odměnu. Večeře, chvilku posedět…a stejně nakonec U Bélu… Když jsem v noci vyšel před chatu a pozoroval jsem tu stejně jasnou oblohu plnou hvězd, začal jsem přemýšlet, co s tím zítřkem? Vlastně jsme si na zítra dali už jen sestup kvůli špatnému počasí. Kde je? Tady se to může měnit jako na houpačce, ale toto bylo hodně do jistoty. Něco jsem prohodil slov ohledně Jastrabej veže, nakonec že prý Kozia kôpka…kdoví jak to bude zítra…usínal jsem s pocitem naplnění duše, mysli… Trochu výtka některým, kteří po anglicku zmizeli v osm večer… Budiž.

Ráno pak nevypadalo nijak zle, byť nějaká oblačnost byla. Ale není každý den "azuro". Trochu marné pokusy o nějaký ten výšlap. Nikdo se nechytal. Nevadí. Kdo chce moc nemá nic. Rozhodně se sem musím ještě vrátit. Po raňajkách jsme uhradili své účty a vyrazili k autu…ach jo…to je vždycky ta nejsmutnější část…

Loučení se s Dolinou Zeleného plesa

Pyšné štíty…možná cíle budoucí…vpravo na okraji snímku Baranie sedlo

Cestou dolů jsem jim zase zdrhl. Vnitřně jsem se loučil s Tatrami. Poděkoval jsem přírodě. Byla na nás neskutečně dobrotivá. Trošku mě mrzel ten dnešní den, že jsme ho věnovali pouze sestupu. Mohli jsme alespoň tu kôpku… Na vrcholky se časem položila oblačná deka, ale žádné hromy, blesky. Ráno by to šlo. Nevadí. Je třeba umět se povznést. Alespoň mám pro příště náměty. A že jich tato část Tater nabízí… Byl jsem srovnaný se skutečností. Na rozcestí Šalviový prameň jsem počkal na zbytek skupiny. Potkali jsme tu i auto našeho středečního zachránce programu, ale onen dobrý člověk zrovna někde v hoře pílil stromy. Poděkovali jsme alespoň autu. V sestupu k parkovišti mě pak ještě fascinovala Kežmarská Biela voda, potok lemující cestu. Přírodní živel, krásná čistá voda plná síly.

Kežmarská Biela voda

A to už bylo opravdu všechno. Na parkovišti jsme zjistili, že naše auto stojí zcela osamoceno kdesi v dáli. I tento fakt měl ale pozitivní stránku. Parkovali jsme zadarmo. Od středy do pátku. Jinak pro představu, kdyby se chtěl někdo inspirovat: ubytování na povale (ve vlastním spacáku) na dvě noci s polopenzí vyšlo na 44 eur. Ostatní statistiky, časy, vzdálenosti etc. naleznete v sekci Zápisník provedených aktivit. Chata Brnčálka je umístěná opravdu nádherně a oproti ostatním chatám v Tatrách nabízí kilometrovou kulisu dokola. Nádherné místo. Posílám pozdravy na chatu. Zdravím Maroša, se kterým jsme si příjemně pokecali poslední večer U Bélu. Děkuji všem za účast, za výborné absolvování všeho, co jsme dali, za zodpovědnost a předvedené výkony. Těším se na další návštěvu, která již bude zřejmě se zimní výbavou, neboť fatální omyl, při pracovní cestě, na patrové posteli v Kľačích způsobil, že jsem si pořídil novou botu, o kterou jsem ani tolik nestál. Bohužel. Ale i to je život. Podzimní Tatry nejsou v ohrožení, podzimní Tatry jsou pasé. Snad se dá, ta příroda ve mně, rychle dohromady.

Moje nová, pěti až šesti týdenní, bota…

Mějte se krásně, užívejte houbařskou sezónu v plném rozsahu, která mě teď trošku míjí, ale jsou kamarádi a rodina, kteří mě zásobují, takže i suším a v zimě jako když najdu. Přeji všem hodně zdaru, hodně krásných výšlapů, a aby to každému vycházelo tak, jako nám letos.

HORE ZDAR!!!
 


Výstup na Furkotský štít a Triumetal

16. srpna 2018 v 9:53 | Nojboš |  Hory a příroda
Kdybych věděl, jak toto vyprávění začít, začal bych. Všechno bylo zvláštně narychlo a všechno bylo úplně jiné, než na co jsem zvyklý. Napřed jsem chtěl do Tater v neděli, potom v pondělí, a nakonec jsem vyrazil v neděli po obědě a zůstal do pondělka. Zvolil jsem si cíle a těmi se staly Furkotský štít, Hrubý vrch (Triumetal) a Štrbský štít. K těmto cílům pak přibyly doliny Furkotská a Mlynická a v mapě a v představě také Bystrá lávka, přechod mezi těmito dolinami. Takovou jsem měl představu. S tím jsem odjel do Tater a v rámci "aklimatizace" ještě v neděli něco malého. Vyrážel jsem kolem půl jedné ze Zlína. Půl jedné po obědě. Což už samotné je pro mě nezvyklé. V Púchově jsem si vybral 100 euro, stejně jsem za měsíc zpátky a eura se budou hodit. Na Štrbském plese jsem byl ve čtyři odpoledne. Zaparkovat na centrálním parkovišti se mi nepodařilo, a tak jsem byl zaparkován na jiném přeplněném parkovišti. Parkovné do zítra 12 eur.

No vitaj…

U auta jsem si nachystal vše potřebné, zamkl jsem a vyrazil jsem. Připadal jsem si nějak nepatřičně mezi těmi všemi lidmi. Jako bych se procházel uprostřed města. Ze stánků na mě hleděly oči ovcí, v dobré víře, že jsou snad made in Slovakia, a všechny ty různé upomínkové předměty, kterým se říká turistický business. Často jsem pak musel měnit rytmus chůze, protože to prostě jinak nešlo. Co tu ten člověk pohledává? Muselo být na mě zjevné. Přes nespočet reklamních poutačů jsem přece jen nakonec dorazil ke kase, kde se kupují lístky na lanovku. Pěšky, v houfu, ve 26°C, se mi hned na úvod nechtělo. Má představa o propoceném tričku z výšlapu je jiná. Tiket nahoru 11 eur. Je toto možné? Ještě jsem nic pořádně nezažil a už si to předplácím… Jedna výhoda v tom přece jen spočívá. Na lanovce nebyl skoro nikdo. Jinak tomu ale bylo na horní stanici u chaty Pod Soliskom. Houfné skupiny vycházející a scházející z Predného Soliska si tu dávaly na kuráž a za odměnu. Málem bych uvěřil, že někde za chatou je tajné parkoviště. Na místní poměry předpokládám, že by bylo obsazené. Nastavil jsem hůlky a vyrazil tam kam všichni. Predné Solisko 1:00. Návrat tou istou cestou. Po necelých čtyřiceti minutách jsem prošel lehce pod vrcholem a pokračoval dál, zřetelným chodníčkem k Soliskovému sedlu, které rozděluje malá bezejmenná věžička, vytvářející takzvanou severní a jižní prohlubeň Soliskového sedla. Jižní prohlubeň je mělká a lze snadno dosáhnout vrcholu věžičky (2162m), ze které je krásný pohled na Predné Solisko (2117m) a zároveň do mnohem hlouběji zařezané severní prohlubně do níž z věžičky spadá ostřejší stěna a na mohutný hřeben Mlynického Soliska. Je tu krásně a je tu klid. Lidem obsazený vrchol Predného Soliska s vrcholovým křížem máte pod sebou a vůkol Tatry, takové, jaké je mám rád. Predné Solisko je odsud krásné.

Predné Solisko se svoji severovýchodní stěnou z vrcholu věžičky. Patrná též mělká jižní prohlubeň Soliskového sedla.

Na věžičce jsem byl sám, bylo mi tam dobře, byl jsem rád, že jsem v Tatrách. Na hodinkách půl šesté, to byl náznak naděje, že se to v okolí chaty začne vylidňovat. Poslední lanovky dolů, pěší to mají na hodinu… Seděl jsem, kochal jsem se a nikam nespěchal. V plánu jsem měl nocleh na chatě. Kdyby bylo nejhůř, měl jsem i karimatku a spacák. Noc bych nějak přežil. Dolů nepůjdu. Zítra vyrazím odsud a budu mít naspořené metry lanovkou a čas místem. Okolo šesté jsem se vydal k chatě. Vrchol Predného Soliska již téměř opuštěný. A u chaty už bylo také volněji. Zeptám se na nocleh, dám si večeři a pivo a budu se těšit na zítřejší den… Volno bylo. V restauraci na stole, což není nic hrozného, proč ne? Byl jsem tam sám. Izba je pro dva a ta byla obsazena párem. Co by ne? Nocleh 20 eur.

Moje pelest

Začínal jsem být šťastný za výběr 100 eurí… K večeři jsem si dal jelení guláš a asi čtyři piva. Vzhledem k tomu, že je lanovka "přede dveřmi" mi cena 3 eura za pivo připadala nepřiměřená, ale když jsem si vzpomenul na ty davy přes den, tak je to skvělý podnikatelský záměr. Ale pořád mě to odvádí od tématu…a tak to bylo celé jakési tentokrát jiné… Přestal jsem vnímat všechno, když na chatě zůstal personál, pár do izby a já. Zvykal jsem si. I na vycpanou bustu kamzíka, pod kterou jsem nakonec ulehl a zamhouřil oko. Prostě jiné… Zvykl jsem si. Když se začalo šeřit vyšel jsem ven a pozoroval tmící se oblohu. Nejprve se objevila Venuše. Zářila, byla krásná a pak to začalo jako na běžícím pásu. Zcela bezpochyby naoranžovělý Mars mě dostával. Brána do nebe. Brána do nekonečna. Mléčná dráha svírala oblohu od obzoru k obzoru a tvořila pevnou obruč celému nekonečnému vesmíru. Ta noc byla úžasná. "Padaly" perseidy…a tam dole, okolo Štrbského plesa to žilo nočním životem ve smokingu, kluby a restaurace se předháněly v sezónních animačních programech. Tady byl relativní klid. Fotky paní vedoucí, které visí na stěnách, mě alespoň trochu vytrhly z myšlenek, že jsem kdesi na "hotelu", kde je profesionální personál a špičkové služby…takový ten kamarádský člověčí přístup mi tu chyběl… Celé to bylo jakési jiné, ale byl jsem v Tatrách. Po desáté jsem ulehl a snažil se usnout pod vycpaným kamzíkem. Na večeři jsem snědl jelena… To mi příroda neodpustí… Málem bych zapomněl na Končistou, ta je z chaty krásná, když je nasvícená do červena zapadajícím sluncem. Jen mě na tom snímku něco neštymuje… Na Končisté není žádný vrcholový monument. Není. Anebo nebyl. Ale na fotce je něco záhadného na vrcholu. To je vážná věc. To je tak se tam jít podívat…

Končistá v zapadajícím slunci












…tajemný objekt na Končisté…chci znát vysvětlení…

Prozatím bez vysvětlení jsem usnul. Ráno jsem vstal chvilku po čtvrté, ale šel jsem si ještě na chvilku lehnout. Budík na pět jsem taky vypnul a rozhodl se počkat do šesté ranní, kdy by podle cedule na dveřích mělo být již otevřeno. Dám si raňajky, doplním zásobu vody a vyrazím. Když vyrazím v sedm, tak to bude stejně dobrý čas. Tak jsem i učinil. Míchané vajíčka, kafe, sbalit a můžu vyrazit. Bylo 8°C. Slunce už vyšlo nad Končistou, začínal krásný den. První část výšlapu začala krátkým sestupem do Furkotské doliny na rozcestí Škutnastá poľana. Těšil jsem se. Poznám další doliny, další sedlo, další vrcholy. Podle ukazatelů to bylo na Bystrou lávku 2 hodiny 45 minut. Takže kolem 9:45 bych mohl být v sedle. Snad o trošku dříve. Uvidíme. První se mi zjevila Ostrá.

Ostrá z chodníku ve Furkotské dolině

Pokračoval jsem v lehkém stoupání, až se přede mnou objevil práh v dolině. Podle výšky prahu bylo jasné, že tohle není poslední stoupání. A taky že nebylo. Celá Furkotská a jak se nakonec ukázalo i Mlynická dolina je soustava skalních prahů, teras, které vytvářejí kaskádovitý terén obou zmíněných dolin. Čekal jsem to jiné. Ale co na tom. Prozatím bylo všechno tak trochu jiné.

Masiv Ostré kousek pod Nižným Wahlenbergovým plesem

Přede mnou se otevřel amfiteátr Furkotské doliny a bylo jasné, že k Vyšnému Wahlenbergovu plesu mě čeká další skalní práh. Další ostřejší stoupání. Tričko začínalo být čím dál víc propocené a chůze ve stínu Soliskového hřebene vyzývala k převlečení. Jenže já jsem si dal jasný cíl. Tričko vyměním až u Vyšného plesa, před závěrečným stoupáním na Bystrou lávku. Počkal jsem tedy a poctivě šlapal vzhůru. Výškoměr ukazoval, že už jsem chvíli nad dvěma tisíci. Pauzu na obměnu trička jsem udělal, až jsem si byl jistý, že jsem výš než včera. Na Bystrou lávku to bylo něco málo přes sto výškových metrů. A první cíl jsem měl už také chvíli před očima.

Furkotský štít od Vyšného Wahlenbergova plesa

Po kratičké pauze na převlečení jsem vyrazil po značkách k Bystré lávce. Pozoroval jsem, jak se chodník stáčí lehce doprava. Začínal jsem poznávat rozdíl ve slovech Bystrá lávka a Bystré sedlo. Bystrá lávka není Bystré sedlo. A já musím do Bystrého sedla. Uhnul jsem ze stezky a pokračoval ve směru do sedla následujíc chodníčky, které jsou zřejmé. Trošku jsem se odklonil doprava, už jsem chtěl mít výhled tam, na druhou stranu.. Bylo 9:04 a já jsem stál na hřebeni kousek nad sedlem. Poprvé jsem shlédl do Mlynické doliny. Poprvé jsem spatřil Okrúhlé pleso. Čas dvě hodiny deset včetně krátké pauzy. To je v pohodě. Nikde nikdo. Jen hory a já.

Nad Bystrým sedlem, pohled na východ

A pohled na západ na Ostrou, Krátkou a lehce zahalený Kriváň

Popošel jsem kousek po hřebeni a poprvé jsem spatřil i Štrbský štít v celé své kráse. Bylo krásné ráno, i když se tvořila lehká oblačnost. První lidé. Na Furkotském štítu byly tři postavy. Za chvilku se možná potkáme…

Štrbský štít nad Okrúhlým a Capím plesem

Sestoupil jsem do Bystrého sedla a pokračoval travnato-kamenitým hřebenem na Furkotský štít. Za čtvrt hodinky jsem byl na vrcholu. Ony tři postavy už pokračovaly přes hřeben na Hrubý vrch. Chvilku jsem je pozoroval, protože to byla má následující cesta.

Hrubý vrch z Furkotského štítu

Soliskový hrebeň a Bystré sedlo z Furkotského štítu

Následovala krásná pasáž exponovaným hřebenem z Furkotského štítu na Hrubý vrch. Začalo to být trochu lezecké, začalo to být adrenalinové. Moje "úchylka" držet se co nejvíce na hřebeni mě přiváděla do úžasných partií.

Furkotský štít a za ním Soliskový hrebeň ze začátku hřebenového přechodu na Hrubý vrch

Pohled na Kozí chrbát nad Nižným Wahlenbergovým plesem (zleva Sedielkova kopa, Liptovská veža a Ostrá) přes hřeben mezi Furkotským štítem (vlevo) a vrcholem Hrubé kopy (úbočí vpravo)

Díky tomu jsem potkal jednoho z trojice, se kterým jsme se pozdravili. Já na hřebeni, on podcházejíce hřeben ze strany Mlynické doliny. Snad to nějak sejdu. Chybělo už jen pár metrů pod vrchol, na kterém jsem viděl zbytek trojice. Krátký sestup po hřebeni pod vrcholovou část Hrubého vrchu. Trochu lehkého lezení a už jsem byl těsně pod vrcholem. Ještě pár metrů a mohli jsme se pozdravit. Bylo 9:45. Stál jsem na Hrubém vrchu.

Krátká a Kriváň z Hrubého vrchu

Orla perć

Štrbský štít a Mengusovský hrebeň

Hlinská dolina

Mužík na Hrubém vrchu

Byl krásný čas. Trochu opar, mraky se honily a zakrývaly okolní vršky, a tak jsem si řekl, že není kam spěchat, že tu trochu zakempuju a počkám, třeba se to trochu otevře. Dvojice polských góralů si něco připravovala na vařiči. Byl krásný čas. Nikdo jsme nikoho nerušili, každý jsme si užívali toho, co nám příroda nabídla. Kousek pod vrcholem jsem si udělal takové zákoutíčko. Příjemně jsem se natáhl a pozoroval. Všechno bylo zase tak strašně pravdivé. Tak jedinečné. Čekání pak nebylo vůbec zbytečné. Oblačnost se přece jen chvilkama zvedla natolik dostatečně, že jsem se mohl dívat na Rysy, na Vysokou, Gerlach, Končistou i Lomňičák se ukázal a Ľadové štíty. Slušný, krásný výhled. Byl jsem šťastný.

Krása po tatransku

Kriváň, Krátká, Vyšné Terianské pleso a dolina Nefcerka

Protože nic netrvá věčně, tak i já jsem se musel nakonec zvednout a pokračovat dál. Během pozorování krajiny jsem hledal různé možnosti sestupu do Mlynické doliny. Původní záměr jít až do Bystrého sedla a odsud sejít na značkovaný chodník jsem trochu pozměnil. Vrátil jsem se zpět na Furkotský štít, ale až do Bystrého sedla jsem nepokračoval.

Hřebenové partie z Hrubého vrchu

Kousek pod vrcholem Furkotského štítu, směrem k Bystrému sedlu, jsem začal scházet úbočím k turistickému chodníku. Opět po zřetelném chodníčku. Na řadu přišel i sklonoměr, který jsem přiložil na svah. Hodnota 38° mi připomněla, že tady není místo na chybu.

Sestup úbočím Furkotského štítu, vpravo lehce zahalený Hrubý vrch

Kousek od turistického chodníku

Z Mlynické doliny jsou Furkotský štít a Hrubý vrch nenápadně vyhlížející vyvýšeniny. Jako by splynuly s okolní hradbou. Mnohem výrazněji pak působí Veža nad Okrúhlym plesom. Dominantně pak do údolí nahlíží hrebeň Bášt s výrazným Satanem.

Veža nad Okrúhlym plesom

Hrebeň Bášt se Satanem

Postupně jsem se dostával k plesům, míjejíce zástupy lidí směřujících na Bystrou lávku. Jazyky se začaly mísit mezi sebou. V obličejích byla vidět snaha, utrpení a vyčerpání. Vzpomněl jsem si na zprávy Horské služby, které hovoří o úrazech v horách. Nechci nikoho moralizovat, nechci být za učitele, ale při pohledu na některé turisty mě trochu překvapovalo, že na to ti lidé mají náturu. Především nevybavenost, mezi kterou patří bezesporu pevná obuv, mě utvrzovala v tom, že chlapi z horské mají pevné nervy. Těch zlomených kotníků, vyvrácených nohou. Jako kdyby si takový turista myslel, že na turistickém chodníku se mu nic nemůže stát. A právě tam, na vyleštěných kamenech, přes které přejdou desítky, stovky, turistů denně, právě tam by měli být všichni maximálně ostražití. Bota přestává mít grip a k úrazu není daleko. Bylo tu hodně lidí. Občas byla slyšet i hlasitá hudba z dokonalých přenosných reproduktorů, prostě hlavně se cítit jako doma… Utekl jsem k plesu a chvíli jen tak seděl. Když jsem zavřel oči, bylo to jako na koupališti. Všude tolik roztodivných hlasů, hluků, šramocení. Začínal jsem chápat, proč je v těchto dolinách takové mrtvo. Po kamzíkovi ani známky, jen sviští hvízdavé nadávání bylo slyšet odněkud z kamenů. Přítelem se mi tak stal drobný ptáček, se kterým jsem si začal povídat, a který mě chvilku doprovázel. Zkoušel jsem se vyhnout všem těm zástupům, ale stejně to nebylo platné. Zrychlil jsem tempo. Chtěl jsem být už pryč. Studijně jsem pozoroval žlaby vedoucí na hřeben Bášt, abych věděl kudy na Satana. Je to těžký kopec. Snad se to jednou podaří. Štrbský štít jsem nadobro odpískal, protože už jsem měl dost toho všeho. Byl jsem uspokojený Furkotským štítem a Triumetalem a navíc všude tolik lidí.

Štrbský štít z Mlynické doliny

Je to nezvyklé, abych takto pelášil. Ale bylo opravdu hodně přelidněno. Zmizelo takové to "Ahoj", kterým se zdravíme tam kdesi uprostřed hor. Musel bych se "uzdravit" a ještě bych připadal někomu pro smích. Možná jsem až příliš kritický, ale já to tak prostě mám. Rád jsem poradil dvojici muž a žena, kteří mě oslovili a ptali se, zdali je tato cesta průchozí anebo se musí vrátit stejnou cestou zpět. Paní byla dosti vyčerpaná, a to měli před sebou ještě dva skalní prahy, a nakonec ostrý výstup na Bystrou lávku. Výškových téměř 500m. Nic jsem nepředstíral, nic jsem jim nenamlouval. Sdělil jsem jim fakt, který je ještě čeká a poradil, ať to zkusí alespoň k plesům v závěru doliny. Jak se rozhodli nevím, ale myslím, že jsem jim poradil dobře. Bylo velice těžké cokoliv fotit. Všude bylo opravdu hodně lidí. Těšil jsem se na vodopád Skok, který jsem ještě nikdy předtím neviděl naživo. Přímo pod vodopádem byly desítky lidí a tak jsem si vodopád zvěčnil z trochu jiného místa, snad ještě impozantnějšího, než plac pod vodopádem.

Vodopád Skok

Pak už jsem to fakt valil. Zespodu se už rýsovaly siluety Štrbského plesa, mostíky, hotely… Stejně mi to ještě nedalo a musel jsem si vyfotit krásnou skalní hradbu Patrie a užasnou siluetu Veže nad Skokom.

Veža nad Skokom a skalní hradba Patrie

A to byla poslední fotka, kterou jsem udělal. Pak už jen rychle k autu a pryč. Rozumím tomu, že provozovatelé turistických atrakcí si mnou ruce, že mají kšefty, že Tatry táhnou. Rozumím tomu všemu, že je to neodmyslitelná součást cestovního ruchu, ale na můj vkus je tento mumraj na Tatry neúnosný. Chápu a vím, že takovýto mumraj je ve světě zcela běžný, jenže ve světě mají Alpy a jiná rozsáhlá pohoří, čítající několik set kilometrů na délku a několik desítek i set kilometrů na šířku. Ale ty "naše" Tatry jsou přece tak maličké… Tady se Ti lidé nerozutečou do všech možných koutů. Tady jsou všude všichni, a to je to, co mě trápí. Hledám v horách klid a pohodu. Vzpomněl jsem si na písničku Ivana Mládka o tom, jak medvědi nevědí, že tůristi nemaj´ zbraně, až jednou procitnou, počíhají si někde na ně…na pěšině po nich zbydou tranzistoráky a dívčí dřeváky a drahé foťáky…

Kamzičník Clusiův

Tož takové jsem to měl, takové to bylo v Tatrách, když si člověk naplánuje trasu ze Štrbského plesa. Příště se budu snažit přijet mimo sezónu a třeba potkám i nějakého toho kamzíka, nejen toho vycpaného. I tak děkuji přírodě, že to tak všechno zvládá, že mě nechala býti, a že byla shovívavá k mému počínání. Děkuji za Furkotský štít i za Hrubý vrch a Štrbský štít zůstává v záloze pro návštěvy příští. Děkuji také moji Gábi za to, že má tolik pochopení pro mou vášeň. Těším se, že se budu moci opět vnořit mezi štíty, vystoupat na ně a popřát všem

HORE ZDAR!!!

Stratenec, Biele skaly, Suchý - do třetice...

11. srpna 2018 v 14:00 | Nojboš |  Hory a příroda
Jak už jsem možná zmiňoval, když začínám psát první řádky textu, otevřu si fotky a dám tam úplně tu první, kterou jsem pořídil na tom, kterém výšlapu. Na fotce je zobrazeno takové horské, klidné, ráno. Mlžné opary lehce stoupají z dolin…a já teď sedím v Gelsenkirchenu, píšu tato slova a vzpomínám…týdenní sparné počasí, práce na střeše, do toho průmyslová aglomerace, místní prominou, nehezká, nepřívětivá, přelidněná a zvláštním zohavujícím způsobem místního nepořádku a nakládáním se starými věcmi, charakteristická...Porúří je peklo. Je to civilizační skvrna na naší Zemi. Tady není hezky…ale na Fatře bylo. Bylo krásně, bylo skvěle a bylo úplně nejvíc. Když jsem si myslel, že úplně definitivně končíme v GE, a ukázalo se, že to vůbec nebyla pravda, tak to stejně nic nezměnilo na čtvrtečním výšlapu na Malou Fatru. Přes týden bylo počasí všelijaké, spíše deštivé a čtvrtek se jevil býti nejlepším řešením. Přidal se ke mně spolupracovník Tom, který chtěl původně něco v Tatrách, ale na Tatry jsem neměl v tu chvíli pomyšlení. Lákala a vyzývala mě neukončená trasa, kterou bych jejím absolvováním, nejenže, ukončil, ale hlavně bych si dále posunul své znalosti hřebene Malé Fatry. Spojil si logicky celý hřeben, aby měl člověk celkovou představu o pohoří, a to výstupem na Suchý přes sedlo Priehyb z doliny Kúr. (tuto část textu jsem psal 18.července 2018)

Přijeli jsme lehce po šesté do doliny Kúr. Vybaveni nezbytným, po lehké snídani s krasňanské Jednoty. Už od Žiliny jsme pozorovali jasno nad Fatrou s oblačností v dolinách. Pohoda. A mělo být líp. A bylo. Kdo absolvoval výstup z doliny Kúr na Priehyb ví, že to dá nějakou práci, než člověk stane v sedle. Prvních 200 výškových metrů je lesáckou cestou. Takže se začíná naostro počítat, až při stoupání na Príslopok. Všechny výstupové pasáže v této oblasti Fatry jsou specifické svým přístupem k hřebeni. Teď mám na mysli přístup ze severních dolin. Šlapali jsme vzhůru a dali jsme si pauzu až na Medvědí stráži. Bylo klidné počasí. Téměř bezvětří. Jen tlak vytláčel mračné páry vzhůru z doliny. Trochu jsem se bál, že napotřetí, a nebylo by to s výhledy…? Ale přírodě se musí dát co potřebuje. Člověk se musí přizpůsobovat přírodě, ne příroda přizpůsobovat člověku.


Z dolin se tlačilo stále více oblačnosti. Krásu hřebene směrem ke Kriváni nám začal zahalovat mračný závoj

V Priehybu už bylo jisté, že nás mraky budou nějakou chvíli doprovázet. Ale čas byl s námi. Bylo lehce před půl devátou a od desíti mělo být už skoro krásně. A tak jsem věřil. Po krátkém výšlapu na Stretenec, nejvyšší bod celé akce, jsme si dali druhou pauzu, pauzu vrcholovou. Občas se tu a tam něco mihlo mezi parami, ale nefoukalo, byl klid, byl mír, bylo spojení se s přírodou. Zaslouženě jsme oddechli a usušili trička.

Hřeben na Stratenec, Biele skaly a Suchý, cíle našeho výšlapu

Hřebenovka k Bielym skalám

I dolina Kúr se nám ukázala

Stezka hřebenem je krásná. Ze Stratence klesá pod Ťaví hrby, které jsou, jako většina této části hřebene, skalkovité a nabízejí rozhledy. Krátkými sestupy a výstupy jsme se dostali do sedla Vráta. Krásné místo. Sedlo Vráta, do něj někdy odněkud přijdu a nebude to po hřebeni. Zase závazek. Ale jaký… Ze sedla Vráta pokračuje hřeben na Biele skaly krásnou pasáží.

Hřebenovka na Biele skaly

Na vrcholu Bielych skal, pohled do doliny Kúr

Přes Ťaví hrby ke Stratenci z Bielych skal

Strmé srázy Bielych skal do doliny Kúr

Z Bielych skal jsme pokračovali k našemu poslednímu vrcholu, na Suchý. Poslední úseky klesání a stoupání. Oblačnost se začala protrhávat a deka, která přikrývala okolní kopce začala mizet. Objevil se i Malý Kriváň. Hluboko pod námi se pod skalami pásly laně. Byl nádherný čas. To, po čem jsem toužil v zimě, se mi teď vracelo. Byli jsme na hřebeni. Příroda byla milostivá a dávala nám dle svých možností.

Malý Fatranský Kriváň ze stezky na Suchý

Strmé svahy Suchého

Kriváň v pozadí a absolvovaný hřeben ze Suchého

Vrcholový kříž na Suchém a Tom

To, co jsme neviděli od výstupu do sedla Priehyb, tak se nám vrátilo na Suchém. Rozhledy nabízely pohled na Malou Fatru, ale dál nám toho příroda nenabídla. Ale to vůbec nevadilo. Byl jsem na Suchém, měl jsem za sebou kus hřebene, další pokračování přírodního skvostu jménem Malá Fatra. Po lehkém osvěžení a krátké pauze jsme začali sestupovat. Poměrně ostré klesání na Príslop pod Suchým jen potvrdil má slova o náročnosti tohoto terénu. Pozoroval jsem krásnou fatranskou flóru, která byla v celé své plné síle.

Bodlák

Přírodní skalnička

Byl krásný dopolední čas a my jsme se začínali těšit na chatu Pod Suchým. Dáme si nějaké dobré jídlo, chvilku pobudeme a pak vyrazíme do doliny Kúr. Okruh se začal pomalu uzavírat. Ze sedla Javorina jsme to měli dolů po sjezdovce k chatě už jen kousek.

Stezka po sjezdovce k chatě Pod Suchým (na horizontu Martinské hole)

Chata pod Suchým velice příjemně překvapila. Milý a přátelský personál a výborná kuchyně. Baraní guláš s pivem, to byla odměna za vynaložené úsilí, kterého vůbec nelituju. Velice chutně jsme poobědvali a vydali se na cestu k autu, do doliny Kúr. Od chaty Pod Suchým jsme velmi pozvolna klesali na sedlo Brestov a dále pokračovali do doliny Kúr.

Nad dolinou Kúr

Závěrečné metry, kdy už jsme téměř viděli auto byly natolik špatně značené, že jsme se prodírali maliním a křovinami, abychom se dostali na cestu za humny v osadě, která je v dolině. Návrat dobrý, všechno dobré. Příroda byla milostivá, počasí nám přálo, co dodat závěrem? Poměrně fyzicky náročný trek (detailní přehled v Zápisníku provedených aktivit), který určitě stál za to.

Zleva Stratenec, Biele skaly a Suchý z doliny Kúr

Děkuji přírodě, že mi dovolila dokončit rozdělaný trek a tak příště zase někdy…

HORE ZDAR!!!

Kam dál