O Jesenících, Rychlebských horách, jelenovi a prvním Vincentově treku

Sobota v 9:09 | Nojboš |  Hory a příroda
O čase by se toho dalo tolik napsat, ale protože ho teď mám, nebudu psát o něm, ale připojím další povídání o krásách přírody. Když nastal právě ten čas, který měl nastat, vyrazili jsme na plánovaný rodinný víkend ke kamarádovi Oldovi do Ostružné. Toto horské místo pod Ramzovským sedlem mezi Hrubým Jeseníkem a Rychlebskými horami mě doslova nadchlo. Nadpřirozené kouzlo přírody se tu doslova dralo pod kůži.

Nad Ostružnou (pohled na Obří skály, Mračnou horu a Čerňavu)

Přijeli jsme v pátek, po druhé hodině odpoledne. V Zábřehu se teplota vyšplhala až na třicítku. V sedmistech metrech, v Ostružné, bylo příjemných dvacet. Sluníčko svítilo, byl krásný den. Už doma, ve Zlíně, jsem promyslel program na sobotu. Aby to bylo zajímavé a nestálo to mnoho sil. Lanovkou z Ramzové, přes Čerňavu a Mračnou horu, na Šerák. Odtud přes Obří skály a Vražedný potok zpět do Ramzové. Těšil jsem se jako malý. Měl jsem, kdesi uvnitř, zarytou představu, že Jeseníky jsou krásné, a navíc to byl první trek s Vincentem. A to bylo pro mě asi úplně nejvíc. Prožili jsme krásný horský večer U Anežky a těšili se na sobotní ráno. V sobotu se počasí hodně změnilo. Venku foukal docela silný vítr a okolní kopce byly zahalené do husté oblačnosti. Snad pojede lanovka. Posnídali jsme a vyrazili z Ostružné do Ramzové. Teplota byla jen šest a půl stupně. Lanovka vyžadovala pro spuštění minimálně čtyři osoby. My jsme byli tři a půl. Naštěstí přijelo auto s polskými turisty a ti doplnili stav. Vyrazili jsme. Podle informací ze spodní stanice lanovky, byly na Šeráku mínus dva stupně. Do toho vítr a mraky. Čtyřsedačka nás vyvážela na Čerňavu a já jsem začínal nahlas přemýšlet, jestli je rozumné jet až nahoru na Šerák. Když jsme dorazili na Čerňavu, kde se musí přestoupit, byla chvilka na to, abychom se ohřáli v kavárně na mezistanici. Šel jsem se znovu zeptat, kolik je nahoře stupňů. Tak už jen nula. Mraky se občas nadzvedly a odhalily Mračnou horu. A můžeme jet kdykoliv. Můžeme počkat. Vincovi přibylo razítko v knize. A stejně, a přesto, vyjeli jsme hned první lanovkou na Šerák. Tentokrát dvousedačka, takže Gábina s Davídkem jeli na jedné a Vinca a já na druhé. Čím víc jsme stoupali, tím bylo jasnější, že nás mraky neminou. Byli jsme v oblacích. Mračná hora nedala dopustit na dobrou pověst svého jména, a tak nám dopřála užívat si přírody v celé své síle. Netrpělivě jsem vyhlížel kdy už budeme na Šeráku. Takový teplotní rozdíl. Co Vinca? Jak to dá? Ale jak říkal Olda, musí si zvykat. To jsou hory. Po příjezdu na Šerák jsme se těšili na chatu. Zase se trochu ohřát, dát si polévku, občerstvit se a připravit na sestup.

Přestupní stanice na Čerňavě a poodhalená Mračná hora

Kamzík, Davídek, Vinca a já na stanici Čerňava

Gábina a Davídek kousek od Chaty pod Šerákem

Necelé čtyři stupně, ostřejší vítr, ale jinak krásný výhled na město Jeseník. Takové to bylo na Šeráku. Užíval jsem si to. Další razítka přibývala do knihy. Poprvé v takové výšce. Celý svůj krátký život v nížině, občas kopce nad Zlínem, a najednou třináctset. Můj milovaný synu, Vinco, jsem šťastný, že jsme tam byli.

Počasí se přece jen trochu zklidnilo a občas vykouklo i sluníčko. Začalo se ukazovat dobré rozhodnutí, že jsme přece jen vyrazili až sem.

Rozcestník, kousek od Chaty pod Šerákem (počasí o poznání lepší)

Vyrazili jsme k Obřím skalám. Stezka příjemně ubíhala a nabízela i chvíle krásných rozhledů. Výhledy na Rychlebské hory, na Ramzovské sedlo, pozorovali jsme krásné muchomůrky. Občas se odhalil kamenný hřbet Šeráku, který ubíhá až k Obřím skalám.

Cestou k Obřím skalám

Nad Obřími skalami

Rozcestník u Obřích skal

Obří skály

U Obřích skal jsme strávili nějakou chvilku, protože je to tu krásné, jsou odsud pěkné výhledy a dá se tu i lehce "polozit". Od Obřích skal je to na Ramzovou lesními pěšinkami, chvílemi lesními cestami, asi čtyři a půl kilometru. Cesta vede kolem pěkného Vražedného potoka, který oživuje sestup lesem. Na Ramzové jsme si dali oběd a pak už jen bazén na Anežce v Ostružné a příjemný horský večer.

Ramzová (vpravo Čerňava s první částí lanovky, vlevo pak Mračná hora)

Prožili jsme, doufám že všichni, krásný den. Den, který je historicky důležitý. Den, kdy jsem byl poprvé s Vincentem na treku. Prozatím jen v manduce, ale brzy, až povyrosteš, tak Tě budu nosit v nosítku na zádech, v krosničce a to si to budeš užívat úplně jinak.

Byli jsme teprve v půlce víkendu, čekala nás ještě neděle a já jsem od pátku přemýšlel nad nějakým trekem, abych nerušil kruhy "rodinného" pobytu. Uvažoval jsem nad večerními výšlapy, ale ochudil bych se o horské večery, které mě bavily. A tak přišla na řadu varianta ranního výšlapu. Do snídaně musím být zpět. Plán byl od pátku jasný. Výstup na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor, který byl krásně dostupný z Ostružné.

Vyrazil jsem v 5:15 od penzionu, prošel spící Ostružnou a už jsem začal nabírat metry při výstupu do sedla pod Ostružníkem. Lesy krásné a hluboké byly v ranním rozbřesku tajemné. Plno zvěře, která byla slyšet, ale i vidět. Potkal jsem srnce. Utekl přede mnou do houštin. Stezka, která zpočátku poctivě stoupala, nyní přece jen trochu zvolnila a přes turistický rozcestník Pod Hřebeňákem pokračovala k Císařské lovecké boudě. Nedaleko odtud jsem potkal krásného jelena. Mohutné paroží a pohled, který ke mně směřoval, mě fascinoval. Byl tak velký, tak neohrožený, tak majestátný. Chvilku jsme se vzájemně pozorovali, než jelen ladnými skoky odběhl z borůvčin někam do neznáma. Bylo to úžasné. Ještě před tímto setkáním jsem potkal laň s kolouchem a menší stádo srn. Tolikého života. Kouzlo ranních výšlapů. Příliš jsem nefotografoval, spíše jen tak vnímal a šlapal vstříc neznámému.

Císařská lovecká bouda

To už jsem byl v tisíci metrech nad mořem. Hřeben probíhal kousek nade mnou. Stezka pokračovala přes Kuncův chodník, pod vrcholem Travné hory, až k rozcestí Na bahnech. To už je prakticky na hřebeni. Rašelinové podloží tu vytváří měkkou vrstvu, a tak Na bahnech je třeba počítat s bahnem. O kousek dál, sledujíce hřeben, jsem se dostal až k Oldovu potoku, vzpomínkovému místu. Odsud je možno, dle slov kamaráda Oldy (shoda s pojmenováním tohoto místa je čistě náhodná), je možno přejít na hřeben, kudy probíhá státní hranice s Polskem a pokračovat po hranici na Smrk, přes skalnatý vrchol Brousek. Já jsem ovšem pokračoval po stezce značené, která mírně klesá k rozcestníku Brousek a odsud stoupá na Smrk, respektive k místu pojmenovanému Smrk-Hraničník. Nejedná se o skutečný vrchol, ale je tu útulna, ohniště a již zmiňovaný hraniční kámen.

Smrk-Hraničník

Z Ostružné mi to sem trvalo jednu hodinu a čtyřicet minut a urazil jsem 8,2km. Strávil jsem na tomto místě téměř půl hodiny. Na skutečný vrchol Smrku, ale i na Brousek, a nejen na tyto vrcholy, vystoupím příště, protože rozhodně další příště bude. Je tu krásně. Abych nešel stejnou cestou nazpět, vybral jsem si, na rozcestí Brousek, směr Černý potok.

Černý potok

Od rozcestí Černý potok jsem pokračoval po Jesenické lyžařské magistrále do Petříkova a z Petříkova do Ostružné. Je tu opravdu nádherně a jsem rád, že jsem mohl navštívit tento kout naší přírody.

Nad Ostružnou

Pohled k Obřím skalám, Mračné hoře a Čerňavě

Bylo chvilku před půl devátou, a já jsem si nabíral snídani na talíř, čepoval kafe do hrnečku a vzpomínal na nádherné ráno, na srnčí a jelení zvěř, kterou jsem potkal cestou na Smrk. Před polednem jsme pak vyrazili domů, do Zlína. Měli jsme za sebou skvělý víkend v nádherném prostředí a spoustu nových vzpomínek. Určitě si pobyt na rozmezí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor zopakujeme. Panoramatickým pohledem ze Šeráku na Jeseník bych toto povídání ukončil.



HORE ZDAR!
 

Zahajovací Končistá - Výstup pro Vincenta

13. května 2018 v 7:39 | Nojboš |  Hory a příroda
Je hluboký sobotní večer. Začínám psát povídání o prvním letošním treku. Všechno to začalo jedním telefonátem, ani už nevím, kdy to přesně bylo, ale byl jsem na svém "turné" v Dánsku. Byla to výzva na některý květnový den volna a cíl jsem měl ve své režii. Což o to, plánů, námětů a návrhů by bylo požehnaně, ale toto měla být blesková, jednodenní akce na otočku. V hlavě mi vyvstala vzpomínka na Končistou. Je to poměrně snadno dosažitelný tatranský vrchol, a tak jsem se rozhodl právě pro ni. Bylo štěstím, že se mi podařilo termínově vyhovět. Záleželo už jen na počasí a na přírodě, zdali nám dovolí nahlédnout. Dny předešlé se vyznačovaly jasnou oblohou a letními teplotami. Nejinak tomu bylo i v Tatrách. Ze "dvojky" byla "jednička" a po pár dnech už bylo po lavinovém nebezpečí. Webkamery ukazovaly holé skály a sníh byl už jen ve žlabech a na navátých sněhových polích. Bylo zřejmé, že zimní výbava nebude nutná. Jenže všeho moc škodí a dny bezoblačné měly vystřídat dny deštivé. Bohužel přesně v termínu, kdy byl plánovaný výjezd. Vůbec jsem tomu nechtěl věřit. Ale počasí se neptá. Kolem poledního jsme se s Tomem kontaktovali a akci víceméně zrušili. Nabídky na Fatru nebyly akceptovány, z důvodu přílišné nabrnkanosti na Končistou. Ale já jsem nechtěl přijít o trek. O první letošní pořádný trek. A tak jsem odpoledne, zírajíce k nebi a nevěříce, že by to přece mohlo být špatné, kontaktoval Slovenský hydrometeorologický ústav s prosbou o detailnější předpověď na danou oblast. Po obdržené odpovědi následoval telefonát Tomovi, že bychom to měli přece jen zkusit. Posunuli jsme odjezd na brzkých 2:12, protože to je dobré číslo, a abychom mohli brzy vyrazit. Předpověď ukazovala, že by to dopoledne snad ještě mohlo klapnout. Cíl byl jasný. Podle všeho musíme být v 10 na Končisté a po poledni dole. Pak, ať už si příroda tropí, co chce. Byl jsem smířený, že něco schytáme, ale nejsme přece z cukru. Odjezd se nám lehce posunul, a tak jsme vyrazili ve 2:22. Na můj vkus, ještě lepší čas. Díky svátku byly silnice prázdné, a tak těch našich pouhých 250km, které jsou po tolikaté tak malicherně nicotné, ubíhaly bez problémů. V 5:52 jsme vyráželi od železniční zastávky Popradské pleso. Silnice nám ubíhala pod nohama, za mostkem zkratkou a už jsme byli skoro u plesa. Obešli jsme pleso, pozdravili spící hosty v chatách a v 6:42 jsme byli u rozcestníku pod stoupáním do Sedla pod Ostrvou. Metry přibývaly, den začínal. Okolní stěny zalévalo ranní slunce. Na vyhřátých svazích a žlabech protějšího hřebenu Bášt bylo slyšet, ale i vidět kamenou lavinu, která se spouštěla ostrým žlabem dolů do doliny. Jen za hřebenem, v Polsku, to nevypadalo nijak přívětivě. Termika se držela, a tak byla před námi naděje, že bychom přece jen mohli svůj plán realizovat.

Hřeben Bášt se Satanem a zamračené Polsko za Koprovským štítem

Pohled k Vysoké ze Sedla pod Ostrvou

Po necelé hodince jsme už stáli na Ostrvě a první vrchol byl úspěšně pod námi. V sedle jsme si pak udělali krátkou pauzu, převlékli jsme se do suchého, usušili propocené věci, trochu se občerstvili a v 8:00 vyrazili po hřebeni na Tupou. Vítr zesiloval a občasné nárazy nebyly vůbec příjemné. Přešli jsme Tupý hrb a za chvíli jsme byli na Tupé. Průběžný čas 3 hodiny byl potěšující. Široký amfiteátr závěru Štolské doliny s rozložitým Lúčným sedlem se před námi otevřel v celé své kráse. A byla vidět i Končistá včetně vrcholů.

Kopky a Dračia dolinka, Ťažký štít a Vysoká, Rumanova dolinka a zahalený Ganek, a závěr doliny Zlomísk (pohled z Tupé)

Lúčne sedlo a Končistá z Tupé (vlevo od vrcholu postupuje Končistý hrebeň)

Sestoupili jsme do Lúčného sedla. Vítr svištěl a oblačnost z Polska si začala dělat stále větší nároky. Bylo lehce po deváté hodině. Původní plán jsme tak plnili na výbornou. Začalo stoupání úbočím Končisté. Hrubé suťovisko bylo místy překvapivě nestabilní, když se nám pod nohama sunuly obrovské kamenné bloky. Vrchol se nám pomalu přibližoval a já jsem trochu neklidně sledoval, jak přes vrcholový hřeben letí mračné páry oblačnosti. Snad to vydrží. Těsně pod vrcholem jsem spatřil, jak se k nám od Gerlachu nasouvá mohutná oblačnost. Bylo krátce po desáté, byli jsme na vrcholu.

Nákova (Kovadlina, Jármayho stol…) na vrcholu Končisté

Více než pět minut se tu vydržet nedalo, ale hlavně oblačnost začala být neúprosná a začala se valit do dolin. Z nebe se začala sypat sněhová krupice, která přecházela ve sprchu. Bylo jasné, že návrat přes Tupou by nebyl zrovna optimálním řešením. Vydali jsme se proto, následujíc hřeben, do Štolské doliny. Bylo jasné, že musíme co nejrychleji ubrat výšku. Jenže kameny začaly být kluzké. Museli jsme velice opatrně sestupovat. Vítr do nás bušil, občas nás vysprchovalo, ale dno Štolské doliny bylo na dosah. "Utíkali" jsme před peklem.

Tom v sestupu ve Štolské dolině

Následovali jsme občasné kamenné mužíky, staré pytlácké stezky a cestou necestou, někdy po sněhovém poli, scházeli k magistrále. Podešli jsme pod Klínem, dolina se zatáčela doleva, a přes pár nízkých kosodřevinových polí, ocitli jsme se na hraně, odkud jsme již spatřili turistický chodník, tatranskou magistrálu. To bylo radosti, když jsme vstoupili na chodník. Spadla z nás obava z neznámého a vzhledem k vybavení, kterým jsme disponovali, by nám už teď vlastně nevadil ani nějaký ten déšť, kdyby nás chytl v sestupu.

Na magistrále

Teprve teď přišel ten okamžik, otevřít si vrcholového Bažanta. Dali jsme si zeleninovou svačinku, nějaký ten pórek a ředkvičku. V těle se vyplavovaly všechny ty -iny a my jsme byli šťastní, že nám to všechno tak krásně vychází. Okolní vrcholky se ale nemilosrdně halily do černého hávu, a tak jsme se vydali po magistrále směrem k Batizovskému plesu, k rozcestí do Vyšných Hágů. Ale i na magistrále nás ještě čekaly nepříjemné úseky. Zbytky sněhových polí v úžlabích vytvářely nepříjemné, až nebezpečné, situace, kdy se člověku probořila noha až do půli stehna. Byli jsme ale ostražití a připravení. Věděli jsme moc dobře, že teprve úplně dole, můžeme říct, že se to celé zdařilo. Na rozcestí pod Batizovským plesem jsme si udělali pauzičku. K plesu blízko, ale nebylo času na změny v plánu. Počasí se kazilo a nás ještě čekal sestup do Vyšných Hágů na električku. K Batizovskému plesu se podíváme, jak někdy půjdeme z Gerlachu… To je pěkné předsevzetí. A tak jsme vyrazili dolů. Cestou jsem pak jen komentoval, že už jsme na úrovni Sněžky, Pradědu, Lysé hory a už jsme byli v civilizaci. Po necelých osmi hodinách, tedy ve 13:45, jsme dorazili na stanici Vyšné Hágy.

Vyšné Hágy

Netrvalo dlouho a z nebe se spustil déšť. Zprvu jen takový slabý, ale pak už dostal podobu opravdového deště. To nás ale už vůbec netrápilo. Seděli jsme pod přístřeškem a čekali na električku, aby nás odvezla na zastávku Popradské pleso. Vyzuté boty nechávali odpočinout nohám, jež měly za sebou téměř 18 kilometrů. A my jsme byli šťastní, že nám to všechno tak parádně vyšlo. Počasí v rámci možností. Příroda přívětivá, byť dávala najevo svoji sílu. Poznali jsme nová místa, Štolskou dolinu, část magistrály a vůbec celá sestupová trasa byla pro mě, ale nejen pro mě, novou záležitostí. Za celou dobu jsme nepotkali jediného člověka. Prostě tak jak to mám rád. Musím vyslovit obrovské díky přírodě a nám oběma, s Tomem, vysmeknout pochvalu za výborný výkon, perfektní načasování a dodržování plánu v plném rozsahu. Možná i proto se toto zahájení sezóny, ale hlavně tento Výstup pro Vincenta, povedl na jedničku s hvězdičkou. Tatry nezklamaly, protože to neumí. Jsou skvělé a v mém srdci jim patří neochvějné místo. Tatry děkuju, přírodo děkuju.




Datum: 8.5.2018
Oblast: Vysoké Tatry (SK)
Trasa: Popradské pleso žst. (1250m) - Rázcestie pri Popradskom plese (1500m) - Sedlo pod Ostrvou (1966m) - Ostrva (1978m) - neznačený výstup F.Kroutil (VT pro horolezce II.) č.884 - Sedlo pod Ostrvou (1966m) - Tupý hrb (2179m) - Tupá (2285m) neznačený výstup F.Kroutil (VT pro horolezce II.) č.877, 876 - Lúčne sedlo (2168m) - Končistá (2538m) - neznačený sestup Štolskou dolinou na Tatranskou magistrálu (1860m) - Rozcestí v Batizovské dolině (1882m)- Vyšné Hágy žst (1087m)
Délka: 17,72km
Převýšení: 1639m (výstupových 1484m, sestupových 1639m)
Čas: 7h54m
Čas výstupu: 4h25m
Čas sestupu: 3h29m
Počet osob: 2
Poznámka: s Tomášem Klosem; bez sněhu (pouze zbytky ve žlabech); perfektní časování výstupu i sestupu v návaznosti na počasí; sestup Štolskou dolinou z důvodu deště ve vyšších partiích; první trek roku 2018; výstup "Pro Vincenta"

HORE ZDAR!!!

Povídání (nejen) o Dánsku

12. května 2018 v 20:24 | Nojboš |  Hory a příroda
Tak jsem tady opět po dlouhatánské době. Plné pracovní nasazení mi nedovolilo, abych zrealizoval nějaké horské výšlapy, ale díky několika málo volným dní jsem alespoň vyrazil do "nejbližších" míst, která se mi tam "kdesi" nabízela. Při německém angažmá ve Weiherhammeru, nedaleko Weidenu, jsem neměl příliš mnoho možností, a tak jsem bral s povděkem, vyrazit alespoň do okolní přírody vesnice Etzenricht, do Oberpfälzského lesa (Oberpfälzer Wald). Výstupem na kopec Schwaigberg jsem si trošku odpočinul od průmyslu, který jsem každým dnem vnímal v nedaleké sklárně. Nebylo to nic výjimečného, ale alespoň člověk trochu vypadl do přírody.

Krajina v okolí Etzenrichtu

Naproti tomu následný, téměř celý, měsíc strávený v dánské Kodani, nabídl více. Město samotné má svůj charakteristický ráz, ale to má snad každé město. Přece jen způsob života v této "skandinávské" zemi, je na míle vzdálený tomu našemu. Společnost je tu jaksi jiná. Úroveň mezilidských vztahů je jinde. Doporučoval bych každému, ať si vyzkouší tamější život. Možná by byl velice překvapený, velice mile překvapený. Klobouk dolů, před Kodaní.

Odpoledne ve svobodném městě Christiania

Churchillův park a vodní hradby Kastelletu ve čtvrti Fredriksstaden

Poznával jsem město, poznával jsem lidi, byl jsem součástí společnosti, ve které má každý své místo. Bez rozdílu pleti, bez rozdílu národností a bez emocí. Každý jedinec součástí systému. Se svými právy, se svými povinnostmi. Tuto toleranci s vysokou společenskou hodnotou pak podtrhuje svobodné město Christiania. Život v Kodani je jiný než u nás. Mě tato změna vyhovovala. Naučil jsem se vnímat své okolí jinak. Lépe.

Bjerget 28m.n.m (Amager Faelled) Kodaň

Pohled z vrcholu

Dragør, pobřeží Baltu, magická mlha

Díky sociálnímu cítění tamější odborové organizace 3F, se nám podařilo vyzískat celý volný víkend a tak jsem nelenil a rozhodl se tuto zajímavou zemi trochu více poznat. Na mapách jsem hledal tak dlouho, až mě zaujalo východní pobřeží ostrova Møn. Z Kodaně je toto kouzelné místo vzdáleno 140km, přičemž most mezi ostrovy Sjaeland a Møn je volně průjezdný, bez poplatku. Je zde spousta turistických stezek v "hornaté" části křídových útesů. Nejvyšší vrchol Aborrebjerg má 143m.

Příroda v přírodním parku Klinteskoven

Vrcholový kámen na Lollikebakke

Asi největší atrakcí této rezervace jsou však schody z útesů k moři. Z více než 100 metrů nad mořem scházíte až ke hladině Baltu, který je zde překvapivě krásný a čistý a pomalu se rozpouštějící křídové podloží vytváří v moři krásné obrazce.

Křídové útesy přesahují svou výškou 100m

Křída je opravdu křída

Vrstva pomalu se plazícího odtrhu části křídového útesu. Časem se doplazí až do moře. Ve svahu patrná tmavší místa vlhké křídy, místa, odkud se masa horniny uvolnila. Světlejší barva je pak křída vyschlá.

Křída mě fascinovala. Je to mazlavá měkká hornina, na které je vidět, jak se před očima mění. Eroze křídových útesů je nenávratná a bohužel i velmi rychlá. Kdoví, jak bude toto místo vypadat za 20, za 50 let.

Eroze odtrhuje obrovské masy horniny

Tento strom má svůj osud zpečetěný, skončí v moři

Pohled z útesu na rozpouštějící se křídu v moři

Roztodivné stromy, divoká a neustále se měnící příroda…

…příroda ostrova Møn…

…v celé své kráse

Jsem šťastný, že jsem mohl navštívit toto neskutečné místo. Dánsko nepatří mezi vyhledávané destinace na dovolenou, ale Møn si bezesporu zaslouží pozornost. Vřele doporučuji k návštěvě. Møn mi nabídl krásnou přírodu a taky možnost trochu potrénovat. Schody i okolní kopce byly dobrým tréninkem v rámci rovinatého Dánska. Strávil jsem v této zajímavé zemi téměř měsíc, a tak už jsem se docela těšil domů. Přece jen doma je doma. Tak sbohem Dánsko a třeba zase někdy naviděnou.

...a doufám, že brzy HORE ZDAR!
 


Zimní příprava aneb i sedlo může být cíl...

13. února 2018 v 18:19 | Nojboš |  Hory a příroda
Zima je v plném proudu a dokonce dnes, v předpovědi počasí, mluvili o přicházejícím jaru. To jsou mi věci. Letos jsem začal hned po novém roce krásným valašským okruhem nad Valašskou Polankou. Tentokrát jsem nešel přes osmero vrcholů jako v roce 2014, ale pouze přes tři, po turistických stezkách, přes sedlo Radošov na Makytu. S politováním musím konstatovat, že turistický přístřešek, který býval na tomto hraničním vrcholu, nejvyšším vrcholu jižního javornického hřebene, stále chybí. Pokud byl ve špatném stavu, měl se postavit nový. A pokud to nemá kdo udělat, tak jsem tady a jsem ochoten tento přístřešek obnovit. To doladíme… Mám už v hlavě pro tento vrchol i nějakou vyhlídkovou terasu, která by tak posloužila k potěše a obohacení duše, ale to je jen představa. Ale jak by řekl klasik: "Malý je ten, který má malé cíle…" Vrchol Makyty je zalesněný, a tedy nenabízí jakékoliv rozhledy do krajiny. Při pohledu do mapy je ale jasné, že z Makyty by byl nádherný pohled na Valašsko, Javorníky, Bílé Karpaty (česko-slovenské pomezí), krásný kraj, ale také, za Váhem, na Strážovské vrchy (Strážov 40km), Malou Fatru (Kľak 47km, Martinské hole (Veľká Lúka) 51km, Veľký Fatranský Kriváň 63km, Veľký Rozsutec 68km) a nepochybuji ani o Veľké Fatře, Nízkých a Západných Tatrách. Vysoké Tatry by byly v zákrytu, takže by trčely jen vršky. Ovšem z Kriváně (Tatranského) na Makytu je to 134km, což nemusí být nereálné, i takové dny jsem zažil a není to dávno. Babí léto v Tatrách… Dohlednost 150km. Tak jen pro toto. Pro ten naplňující pocit. A Kriváň by svou siluetou nezavdal k pochybám, stejně jako Fatranský Kľak, který dominantně ční nad Rajeckou dolinou. Prostě je škoda, že z Makyty zmizelo i to zastřešení s lavičkou, kde si člověk mohl v klidu sednout, občerstvit se a trochu si to užít. Něco s tím musím udělat. Modulární systém…designově zapracovaný do přírody. To musí jít…i vyřídit. Asi si teď v hlavě dělám místo k realizaci. Dobrovolníci vítání ze všech odvětví, ze všech koutů.

Pěkně jsem se zasekl na Makytě, myslím teď v textu, ale alespoň je vidno, že pro mě tento vrchol cosi znamená. Byla to moje pátá návštěva tohoto vrcholu. Technické údaje o této trase naleznete v rubrice Zápisník provedených aktivit. Fotky jsem bohužel nepořizoval, neboť prvotní byla zimní příprava. To se kochám za chůze, a tak si to musí užít každý sám. Tady se o tom teď jenom píše. A nebude to lepší.

Byl to čas očekávání. Čekalo mě něco nového. A v hlavě plánů na rozdávání. A tak nebylo divu, že jsem hned čtyři dny na to, vyrazil na Kelčský Javorník. Z Tesáku, kde probíhala silná obleva, jsem vyrazil přes ostrou Čerňavu, vždy výborný výstupový trénink, následně přes Humenecké sedlo na Jehelník a na Kelčský Javorník. Počasí bylo ufoukané a oblačnost proměnlivá. Seshora mnoho k vidění nebylo. Raději jsem spočal pod rozhlednou v relativním bezvětří. Sestup, vzhledem k povaze trasy, byl druhou fází tréninku. Trasa na rychlovku, ale měla své opodstatnění. Jako bych ho už našel…

Pak ale přišel desátý leden a světlo světa spatřil můj syn Vincent. Čekal jsem hodně, ale že to bude tak silné jsem vůbec netušil. Těžko hledat jakákoliv slova, protože to se snad ani napsat nedá. Nový člověk, ogara, šikovný a celý život má před sebou. Tolik bych mu toho chtěl ukázat, ale musím být trpělivý, protože trpělivost je to nejdůležitější.

Vincent

Na jeho počest jsem se rozhodl absolvovat výšlap. Zvolil jsem si Malou Fatru a doplnění zbývající části hřebene Kriváňské části tohoto krásného pohoří. Počasí 25.1., dle předpovědi, slibovalo polojasný den. Což se ukázalo jako informace pravdivá. Když jsem však přijížděl do Krasňan tak mě znepokojoval silný vítr, který foukal v podhůří. Vyrazil jsem z doliny Kúr a směřoval do sedla Priehyb. Už v lese byly patrné stopy po samovolných lavinkách, které se spouštěly z jižních svahů Príslopku. Lavinová trojka se díky oteplení a svázání sněhových vrstev změnila na dvojku, a tak jsem byl v tomto ohledu klidný. Zimní vybavení jsem měl s sebou. Když jsem dorazil na Medvědiu stráž pod Príslopkom, na otevřenější luční partie s výhledem na hřebem, byl už vítr natolik nepříjemný, že jsem začal zvažovat svůj další postup. Při pohledu ke Stratenci a na Suchý jsem pozoroval, jak přes hřeben vytváří vítr mohutné sněhové víry, ve kterých se ztrácely stromy. Mé rozhodnutí o přerušení výstupu začalo nabírat reálnějších podob. Sedl jsem si na lavičku, na Medvědí stráži, a po krátké chvilce bylo rozhodnuto. Otočil jsem to a vrátil se zpět do doliny Kúr. Výstup pro Vincenta tak dopadl neúspěšně, ale pravidlo šťastného návratu je vždy prvořadé.

Stratenec a Ťaví hrby z doliny Kúr

Vypadalo to idylicky, ale vítr byl neúprosný. Není všem dnům konec. Přišel únor a pomalu se začaly jevit pracovní vyhlídky v ostřejších rysech. Bylo jasné, že co nestihnu teď, tuto zimu, budu muset nechat na příští rok. Hledal jsem vhodné termíny, kdy bych mohl někam vyrazit. Hřeben Stratenec-Suchý mě ale natolik nadchnul, že jsem se rozhodl túru zopakovat. Tím dnem, kdy bych tak mohl učinit, byla neděle 11.února. Podle všeho den, kdy se mělo ukázat i sluníčko a téměř bezvětří. Když se v sobotu předpověď změnila na nízkou oblačnost a sluníčka ubylo, byl jsem již rozhodnutý. Půjdu do toho. Odhodlání, se kterým jsem odjel na Fatru bylo velké. Informoval jsem se o podmínkách na hřebeni i na chatě Pod Suchým, sledoval oznámení HZS, vše nasvědčovalo tomu, že by to tentokrát mohlo klapnout.

Dolina Kúr o půl osmé ráno, tam někde je hřeben Stratenec-Suchý…

Ráno bylo klidné, lísteček se nepohnul, jen ta oblačnost mi příliš nepřidávala. Tam někam do toho se mám vydat? Začal jsem přemýšlet, že i bez viditelnosti to bude mít smysl. Na Jalovci nebo Malém Ľadovém jsem byl taky v oblacích a jsem tomu rád. Oproti dvěma týdnům předchozím bylo znatelně více sněhu a teplota byla lehce pod nulou. Do sněžnic jsem šel hned po opuštění lesní cesty, tedy zhruba v 700 výškových metrech. Po chvilce jsem už rozepínal bundu a všechny větrací otvory. Přísné stoupání z doliny Kúr na Príslopok dalo pěkně zabrat. Byl jsem odhodlaný, že to dneska přejdu. Když jsem ale vystoupal na louku pod Medvědí stráží, začala mě trápit podstatná věc. Najednou jsem nenásledoval přirozený terén a prošlápnutou stezku, ale jen ty stopy přede mnou. Které chvílemi nelogicky měnily směr. Při každém dalším náznaku stezky, jsem si cestu krátil a ku pomoci mi byly sněžnice, které se přece jen bořily do přemrzlého prašanu méně než boty samotné. Rozdíl byl asi takový, že na sněžnicích jsem se bořil okolo 20-25cm a stopy bez sněžnic byly 30-50cm místy i více hluboké. Sněžnice mají význam a jsou dobrým pomocníkem, ale vezmou si své z fyzického fondu. Za Medvědí stráží přechází stezka zpět do lesního porostu, a tak se přece jen šlo příjemněji, bez hledání směru. Stoupání nebralo konce. Neustále se vynořovaly nové porosty a nafoukané plochy zmrzlého sněhu nepřidávaly na klidu. Hrozná dřina. Když jsem pak, s viditelností okolo 10m, dorazil do sedla Priehyb bylo rozhodnuto jak budu pokračovat dál. Sedl jsem na sněžnice, vypil jsem pár hrnků čaje a trochu zklamaný z bílé tmy, která panovala všude dokola, jsem se vydal nazpět po svých stopách. Úmorných 1000m převýšení, abych si dal tři hrnky čaje v bílé tmě. V hlavě mi začala znít melodie…I sedlo, může být cíl… Dal jsem si sestupové mety. První byla Medvedia stráž. Prvních 350 výškových metrů, kdy se člověk dostane do relativního bezpečí lesa. Další byla lavička v 900m na okraji NPR Suchý. Tam mě začalo píchat ve svalech v nohou. Bylo to nepříjemné a mě se v tu chvíli potvrdila kvalita rozhodnutí, které jsem v sedle učinil. Doplnil jsem tělo zbytkem čaje z termosky a vydal se na poslední sestupový úsek do doliny Kúr. Poslední část ostrého klesání na lesní cestu, která je v 700m. Dále už je to podél potoka, lesní cestou, až k osadě v dolině. Počasí se po celou dobu víceméně nezměnilo. Křeče, které jsem dostal následně v autě, pod Čertovými skalami v Lidečku, mě donutily zastavit a nohy protáhnout. Dal jsem si řádně do těla. Kvalitní ostrá příprava. To by bylo, aby nebyly dynamity v nohou. Taky jsem přemýšlel nad tím, jak se vracím do míst, které jsou tak hrubé. Když jsem šel do sedla poprvé, to bylo na suchu, v roce 2014, tak jsem si říkal, že to je brutální stoupák a přemýšlel jsem, jestli tu ještě někdy půjdu. A přece. A dvakrát za sebou. Sepe, kamaráde, to je jako bys šel třikrát na Kriváň…pamatuji si Tvé rozhodnutí… Nechci být špatným prorokem, ale pro letošní zimu to vypadá, že je to vše. Ve čtvrtek nám začíná plné pracovní nasazení, a tak uvidíme, kolik času a kde, bude k dispozici. Třeba poznám nová místa, a když to dobře půjde, tak se o to s Vámi podělím. Á propos ten jedenáctý únor byl v Západných a Vysokých Tatrách jasný a bezvětrný den…

HORE ZDAR!

Vrcholy a místa dle pohoří

29. ledna 2018 v 22:05 | Nojboš |  Vrcholová kniha (aktualizovaná sekce)
Aktualizovaný přehled dle jednotlivých pohoří pro sekci Vrcholová kniha (aktualizovaná sekce).

VYSOKÉ TATRY (SLOVENSKO+POLSKO)

1. Malý Ľadový štít 2611m
2. Vysoká 2560m
3. Končistá 2538m
4. Baranie rohy 2526m
5. Rysy 2499m
6. Kriváň 2495m
7. Široká veža 2461m
8. Weszterov štít 2429m
9. Východná Vysoká 2429m
10. Javorový štít 2417m
11. Kupola 2414m
12. Štrbina pod Kohútikom 2400m
13. Baranie sedlo 2389m
14. Svišťový štít 2382m
15. sedlo Sedielko 2376m
16. Kôprovský štít 2363m
17. Priečne sedlo 2353m
18. Studené sedlo 2350m
19. Sedlo pod Kupolou 2350m
20. sedlo Váha 2340m
21. Malý Kriváň 2335m
22. Velický štít 2319m
23. sedlo Prielom 2290m
24. Tupá 2285m
25. Veľká Lomnická veža 2215m
27. Poľský hrebeň 2200m
26. Svišťové sedlo 2192m
28. Lomnické sedlo 2190m
29. Vyšné Kôprovské sedlo 2180m
30. Tupý hrb 2179m
31. Lúčne sedlo 2168m
32. Strelecká veža 2130m
33. Predné Solisko 2117m
34. Zbojnícka kopa 2099m
35. Ostrva 1978m
36. Sedlo pod Ostrvou 1966m

ZÁPADNÉ TATRY (SLOVENSKO+POLSKO)

1. Bystrá 2248m
2. Jakubina 2194m
3. Baníkov 2178m
4. Pachoľa 2167m
5. Hrubá kopa 2166m
6. Jalovský príslop 2142m
7. Hrubý vrch (Jarzabczy Wierch) 2137m
8. Tri kopy 2136m
9. Plačlivô 2125m
10. Temniak (Ciemniak) 2096m
11. Vyšná Magura 2095m
12. Ostrý Roháč 2088m
13. Spálená 2083m
14. Sedlo pod Jakubinou 2069m
15. Volovec (Wolowiec) 2063m
16. Spálené sedlo 2055m
17. Nohavica 2052m
18. Prostredná Magura 2050m
19. Salatín 2047m
20. Malý Salatín 2046m
21. Baníkovské sedlo 2040m
22. Lúčne sedlo 2030m
23. Kopa Prawdy 2027m
24. Končistá (Konczysty Wierch) 2002m
25. Račkovo sedlo (Starobociańska przelecz) 1975m
26. Smutné sedlo 1965m
27. Sedlo pod Hrubým vrchem (Jarzabcza Przelecz) 1954m
28. Nižná Magura 1920m
29. Jamnické sedlo 1908m
30. Sedlo pri Zvone 1907m
31. Brestová 1902m
32. Rákoň 1876m
33. Salatínské sedlo 1870m
34. Jalovecké sedlo 1858m
35. sedlo Chuda Przelaczka 1851m
36. Malé Otrhance (Malé Ošarpance) 1714m
37. Ostredok 1674m
38. sedlo Zábrať 1656m
39. Magura (Magura Witówska) 1232m
40. Uplaziański Wierszyk (Adamica) 1203m
41. Przyslop Witówski 1164m

MALÁ FATRA (SLOVENSKO)

1. Veľký Fatranský Kriváň 1709m
2. Malý Fatranský Kriváň 1671m
3. Chleb 1646m
4. Hromové 1636m
5. Veľký Rozsutec 1610m
6. Pekelník 1609m
7. Stoh 1607m
8. Sedlo za Hromovým 1550m
9. Snilovské sedlo 1520m
10. Stratenec 1512m
11. Veľká Lúka 1476m
12. Suchý 1468m
13. Biele skaly 1462m
14. sedlo Priehyb 1462m
15. Poludňový Grúň 1450m
16. Sedlo Vráta 1440m
17. Kľak 1352m
18. Malý Rozsutec 1343m
19. Stohové sedlo 1230m
20. Príslop pod Suchým 1216m
21. Malý Kľak 1205m
22. sedlo Medziholie 1185m
23. sedlo Malého Kľaku 1182m
24. sedlo Javorina 1140m
25. Košiarka 1107m
26. Sedlo Brestov 970m

JAVORNÍKY (ČR+SLOVENSKO)

1. Veľký Javorník 1071m
2. Stratenec 1055m
3. Malý Javorník 1019m
4. Stolečný vrch 962m
5. Makyta 923m
6. Frňovské sedlo 920m
7. Valašská Kyčera 863m
8. Butorky 828m
9. Kyčera 804m
10. Šerklava 798m
11. Hradisko 773m
12. Mikolinův vrch 737m
13. Chmelinec 726m
14. Františkův vrch 718m
15. sedlo Radošov 705m
16. sedlo Skaličí 702m
17. Klapy (Cigánka) 654m

MORAVSKOSLEZSKÉ A SLEZSKÉ BESKYDY (ČR+POLSKO)

1. Lysá hora 1324m
2. Smrk 1276m
3. Barania gora 1220m
4. Wierch Wiselka 1192m
5. Malý Smrk 1174m
6. Wierch Rownianski 1160m
7. Radhošť 1129m
8. Sulov 943m
9. Súľov 903m
10. Čudácka 827m
11. Řepové 785m
12. Baraní 714m

VSETÍNSKÉ, HOSTÝNSKÉ A VIZOVICKÉ VRCHY (ČR)

1. Vysoká 1024m
2. Kelčský Javorník 866m
3. Jehelník 852m
4. Čerňava 844m
5. Klášťov 753m
6. Smrdutá 750m
7. Hostýn 735m
8. Krajčice 730m
9. Kopec 718m
10. Na Kopci 683m
11. Komonec 672m
12. Hvězda 655m
13. Vartovna 651m
14. Chléviska 641m
15. Kuželek 638m
16. Bába 636m
17. Kopřivná 625m
18. Brda 600m
19. Baťková 598m
20. Kořené 592m
21. Sýkornice 584m
22. Spletený vrch 565m
23. Sehrad 551m
24. Čertův kámen 542m
25. Drdol 540m
26. Klenčov 536m
27. sedlo Hranica 505m
28. Janova hora 496m
29. Oberský 483m
30. Tutkova 469m
31. Tlustá hora 458m
32. Vincúch 456m
33. Barabáš 410m

BÍLÉ A MALÉ KARPATY (ČR+SLOVENSKO)

1. Velká Javořina (Javorina) 970m
2. Chmeľová 925m
3. Velký Lopeník 911m
4. Končitá 817m
5. Požár 792m
6. Kaňúr 791m
7. Kyjanice 770m
8. Kosák 766m
9. Ploščiny 739m
10. Vysocká 659m
11. Královec 655m
12. Pasecké lazy 646m
13. Bradlo 543m

JESENÍKY A RYCHLEBSKÉ HORY (ČR)

1. Praděd (Hrubý Jeseník) 1491m
2. Šerák (Hrubý Jeseník) 1351m
3. Mračná hora (Hrubý Jeseník) 1272m
4. Smrk (Rychlebské hory) 1127m
5. Obří skály (Hrubý Jeseník) 1081m
6. sedlo Císařská lovecká bouda (mezi Travnou a Trnovou horou)(Rychlebské hory) 1013m
7. sedlo Ostružník (Rychlebské hory) 926m

CHŘIBY A MLADCOVSKÉ KOPCE (ČR)

1. Brdo 587m
2. Kazatelna 542m
3. Komínky 521m
4. Tvarůžek 511m
5. Strakov 490m
6. Nová louka 473m
7. Zadní vrch (MK) 423m
8. Přední vrch (MK) 420m
9. Hřeben (MK) 399m

OSTATNÍ ČESKÁ POHOŘÍ (ČR)

1. Milešovka (České středohoří) 837m
2. Devět skal (Žďárské vrchy) 836m
3. Kamenná hora (Drahanská vrchovina) 550m
4. Děvín (Pálava) 549m
5. Proklest (Drahanská vrchovina) 544m
6. Hrubé kolo (Drahanská vrchovina) 458m

STRÁŽOVSKÉ VRCHY (SLOVENSKO)

1. Strážov 1213m
2. Čierny vrch 1068m
3. Vápeč 956m
4. Vrábľová 813m
5. Roháč (Súľov) 803m
6. sedlo Samostrel 756m
7. Roháčské sedlo (Súľov) 692m
8. sedlo Pod Bradou (Súľov) 660m
9. Šarkania diera (Súľov) 590m
10. Žiar 517m

JULSKÉ ALPY (SLOVINSKO+ITÁLIE)

1. Jôf di Montasio (Montaž) 2753m
2. Mangart 2677m
3. Jalovec 2645m
4. Visoki Kanin 2587m
5. sedlo Forca Verde 2587m
6. Prisank (Prisojnik) 2547m
7. sedlo Kaninski Vršič 2514m
8. Stenar 2501m
9. Prestreljenik 2499m
10. Vrh Osojnic 2371m
11. Bavški Grintavec 2347m
12. Mala Mojstrovka 2332m
13. Prednje okno (Prisank) 2317m
14. Konjsko sedlo 2260m
15. Krn 2244m
16. sedlo Forca dei Disteis 2201m
17. sedlo Dovška vrata 2176m
18. Monte Buconig (Bukovnik) 2076m
19. sedlo Sella Prevala 2067m
20. sedlo Krnska škrbina 2058m
21. Vrh Ribežnov 2022m
22. Velika Baba 2016m
23. sedlo Vratica 1799m
24. Monte Lussari 1788m
25. Svinjak 1637m

OSTATNÍ ALPY (RAKOUSKO)

1. Erzherzog Johann Hütte (Grossglockner) 3454m
2. Simony Hütte (Dachstein) 2206m
3. Grosser Speikkögel (Lavanttalské Alpy-Koralpe) 2120m
4. Hühnerstütze (Lavanttalské Alpy-Koralpe) 1989m
5. Weinofen (Lavanttalské Alpy-Koralpe) 1726m
6. sedlo Weinebene (Lavanttalské Alpy-Koralpe) 1660m

PYRENEJE (ŠPANĚLSKO)

1. Picos del Infierno 3083m
2. Punta Garmo Negro 3066m
3. Punta Garmo Blanco 2985m
4. Cuello de Gran Faxa 2835m
5. Cuello de Tebarrai 2782m
6. Puntetas de Bachimaña 2552m
7. Ibones de Brazato 2400m

OSTATNÍ ŠPANĚLSKÁ POHOŘÍ (ŠPANĚLSKO)

1. Pico Veleta (Sierra Nevada) 3398m
2. Moncayo (Sierra del Moncayo) 2316m
3. Morca (Sierra del Moncayo) 2283m
4. Cerro de San Juan (Sierra del Moncayo) 2283m
5. Alto del Corralejo (Sierra del Moncayo) 2274m
6. Tozal de Guara (Sierra de Guara) 2077m
7. Fragineto (Sierra de Guara) 1749m
8. Punta del Corcurezo (Sierra de Guara) 1666m
9. Espuña (Sierra de Espuña) 1583m
10. Peña Palomera (Sierra de Palomera) 1533m
11. Sant Jeroni (Montserrat) 1236m
12. Monte Oscuro (Sierra de Alcubierre) 822m
13. San Antón (Montes de Málaga) 508m

OSTATNÍ

1. Schwaigberg (Oberpfälzer Wald) Německo 455m
2. Güldenberg - Solling (Weser-Leine-Bergland) Německo 365m
3. Aborrebjerg (Klinteskoven, Mon) Dánsko 143m
4. Havrehoj (Klinteskoven, Mon) Dánsko 133m
5.Lollikebakke (Klinteskoven, Mon) Dánsko 131m
6. Bjerget (Amager Faelled) Dánsko 28m

Kam dál