Výstup na Furkotský štít a Triumetal

16. srpna 2018 v 9:53 | Nojboš |  Hory a příroda
Kdybych věděl, jak toto vyprávění začít, začal bych. Všechno bylo zvláštně narychlo a všechno bylo úplně jiné, než na co jsem zvyklý. Napřed jsem chtěl do Tater v neděli, potom v pondělí, a nakonec jsem vyrazil v neděli po obědě a zůstal do pondělka. Zvolil jsem si cíle a těmi se staly Furkotský štít, Hrubý vrch (Triumetal) a Štrbský štít. K těmto cílům pak přibyly doliny Furkotská a Mlynická a v mapě a v představě také Bystrá lávka, přechod mezi těmito dolinami. Takovou jsem měl představu. S tím jsem odjel do Tater a v rámci "aklimatizace" ještě v neděli něco malého. Vyrážel jsem kolem půl jedné ze Zlína. Půl jedné po obědě. Což už samotné je pro mě nezvyklé. V Púchově jsem si vybral 100 euro, stejně jsem za měsíc zpátky a eura se budou hodit. Na Štrbském plese jsem byl ve čtyři odpoledne. Zaparkovat na centrálním parkovišti se mi nepodařilo, a tak jsem byl zaparkován na jiném přeplněném parkovišti. Parkovné do zítra 12 eur.

No vitaj…

U auta jsem si nachystal vše potřebné, zamkl jsem a vyrazil jsem. Připadal jsem si nějak nepatřičně mezi těmi všemi lidmi. Jako bych se procházel uprostřed města. Ze stánků na mě hleděly oči ovcí, v dobré víře, že jsou snad made in Slovakia, a všechny ty různé upomínkové předměty, kterým se říká turistický business. Často jsem pak musel měnit rytmus chůze, protože to prostě jinak nešlo. Co tu ten člověk pohledává? Muselo být na mě zjevné. Přes nespočet reklamních poutačů jsem přece jen nakonec dorazil ke kase, kde se kupují lístky na lanovku. Pěšky, v houfu, ve 26°C, se mi hned na úvod nechtělo. Má představa o propoceném tričku z výšlapu je jiná. Tiket nahoru 11 eur. Je toto možné? Ještě jsem nic pořádně nezažil a už si to předplácím… Jedna výhoda v tom přece jen spočívá. Na lanovce nebyl skoro nikdo. Jinak tomu ale bylo na horní stanici u chaty Pod Soliskom. Houfné skupiny vycházející a scházející z Predného Soliska si tu dávaly na kuráž a za odměnu. Málem bych uvěřil, že někde za chatou je tajné parkoviště. Na místní poměry předpokládám, že by bylo obsazené. Nastavil jsem hůlky a vyrazil tam kam všichni. Predné Solisko 1:00. Návrat tou istou cestou. Po necelých čtyřiceti minutách jsem prošel lehce pod vrcholem a pokračoval dál, zřetelným chodníčkem k Soliskovému sedlu, které rozděluje malá bezejmenná věžička, vytvářející takzvanou severní a jižní prohlubeň Soliskového sedla. Jižní prohlubeň je mělká a lze snadno dosáhnout vrcholu věžičky (2162m), ze které je krásný pohled na Predné Solisko (2117m) a zároveň do mnohem hlouběji zařezané severní prohlubně do níž z věžičky spadá ostřejší stěna a na mohutný hřeben Mlynického Soliska. Je tu krásně a je tu klid. Lidem obsazený vrchol Predného Soliska s vrcholovým křížem máte pod sebou a vůkol Tatry, takové, jaké je mám rád. Predné Solisko je odsud krásné.

Predné Solisko se svoji severovýchodní stěnou z vrcholu věžičky. Patrná též mělká jižní prohlubeň Soliskového sedla.

Na věžičce jsem byl sám, bylo mi tam dobře, byl jsem rád, že jsem v Tatrách. Na hodinkách půl šesté, to byl náznak naděje, že se to v okolí chaty začne vylidňovat. Poslední lanovky dolů, pěší to mají na hodinu… Seděl jsem, kochal jsem se a nikam nespěchal. V plánu jsem měl nocleh na chatě. Kdyby bylo nejhůř, měl jsem i karimatku a spacák. Noc bych nějak přežil. Dolů nepůjdu. Zítra vyrazím odsud a budu mít naspořené metry lanovkou a čas místem. Okolo šesté jsem se vydal k chatě. Vrchol Predného Soliska již téměř opuštěný. A u chaty už bylo také volněji. Zeptám se na nocleh, dám si večeři a pivo a budu se těšit na zítřejší den… Volno bylo. V restauraci na stole, což není nic hrozného, proč ne? Byl jsem tam sám. Izba je pro dva a ta byla obsazena párem. Co by ne? Nocleh 20 eur.

Moje pelest

Začínal jsem být šťastný za výběr 100 eurí… K večeři jsem si dal jelení guláš a asi čtyři piva. Vzhledem k tomu, že je lanovka "přede dveřmi" mi cena 3 eura za pivo připadala nepřiměřená, ale když jsem si vzpomenul na ty davy přes den, tak je to skvělý podnikatelský záměr. Ale pořád mě to odvádí od tématu…a tak to bylo celé jakési tentokrát jiné… Přestal jsem vnímat všechno, když na chatě zůstal personál, pár do izby a já. Zvykal jsem si. I na vycpanou bustu kamzíka, pod kterou jsem nakonec ulehl a zamhouřil oko. Prostě jiné… Zvykl jsem si. Když se začalo šeřit vyšel jsem ven a pozoroval tmící se oblohu. Nejprve se objevila Venuše. Zářila, byla krásná a pak to začalo jako na běžícím pásu. Zcela bezpochyby naoranžovělý Mars mě dostával. Brána do nebe. Brána do nekonečna. Mléčná dráha svírala oblohu od obzoru k obzoru a tvořila pevnou obruč celému nekonečnému vesmíru. Ta noc byla úžasná. "Padaly" perseidy…a tam dole, okolo Štrbského plesa to žilo nočním životem ve smokingu, kluby a restaurace se předháněly v sezónních animačních programech. Tady byl relativní klid. Fotky paní vedoucí, které visí na stěnách, mě alespoň trochu vytrhly z myšlenek, že jsem kdesi na "hotelu", kde je profesionální personál a špičkové služby…takový ten kamarádský člověčí přístup mi tu chyběl… Celé to bylo jakési jiné, ale byl jsem v Tatrách. Po desáté jsem ulehl a snažil se usnout pod vycpaným kamzíkem. Na večeři jsem snědl jelena… To mi příroda neodpustí… Málem bych zapomněl na Končistou, ta je z chaty krásná, když je nasvícená do červena zapadajícím sluncem. Jen mě na tom snímku něco neštymuje… Na Končisté není žádný vrcholový monument. Není. Anebo nebyl. Ale na fotce je něco záhadného na vrcholu. To je vážná věc. To je tak se tam jít podívat…

Končistá v zapadajícím slunci












…tajemný objekt na Končisté…chci znát vysvětlení…

Prozatím bez vysvětlení jsem usnul. Ráno jsem vstal chvilku po čtvrté, ale šel jsem si ještě na chvilku lehnout. Budík na pět jsem taky vypnul a rozhodl se počkat do šesté ranní, kdy by podle cedule na dveřích mělo být již otevřeno. Dám si raňajky, doplním zásobu vody a vyrazím. Když vyrazím v sedm, tak to bude stejně dobrý čas. Tak jsem i učinil. Míchané vajíčka, kafe, sbalit a můžu vyrazit. Bylo 8°C. Slunce už vyšlo nad Končistou, začínal krásný den. První část výšlapu začala krátkým sestupem do Furkotské doliny na rozcestí Škutnastá poľana. Těšil jsem se. Poznám další doliny, další sedlo, další vrcholy. Podle ukazatelů to bylo na Bystrou lávku 2 hodiny 45 minut. Takže kolem 9:45 bych mohl být v sedle. Snad o trošku dříve. Uvidíme. První se mi zjevila Ostrá.

Ostrá z chodníku ve Furkotské dolině

Pokračoval jsem v lehkém stoupání, až se přede mnou objevil práh v dolině. Podle výšky prahu bylo jasné, že tohle není poslední stoupání. A taky že nebylo. Celá Furkotská a jak se nakonec ukázalo i Mlynická dolina je soustava skalních prahů, teras, které vytvářejí kaskádovitý terén obou zmíněných dolin. Čekal jsem to jiné. Ale co na tom. Prozatím bylo všechno tak trochu jiné.

Masiv Ostré kousek pod Nižným Wahlenbergovým plesem

Přede mnou se otevřel amfiteátr Furkotské doliny a bylo jasné, že k Vyšnému Wahlenbergovu plesu mě čeká další skalní práh. Další ostřejší stoupání. Tričko začínalo být čím dál víc propocené a chůze ve stínu Soliskového hřebene vyzývala k převlečení. Jenže já jsem si dal jasný cíl. Tričko vyměním až u Vyšného plesa, před závěrečným stoupáním na Bystrou lávku. Počkal jsem tedy a poctivě šlapal vzhůru. Výškoměr ukazoval, že už jsem chvíli nad dvěma tisíci. Pauzu na obměnu trička jsem udělal, až jsem si byl jistý, že jsem výš než včera. Na Bystrou lávku to bylo něco málo přes sto výškových metrů. A první cíl jsem měl už také chvíli před očima.

Furkotský štít od Vyšného Wahlenbergova plesa

Po kratičké pauze na převlečení jsem vyrazil po značkách k Bystré lávce. Pozoroval jsem, jak se chodník stáčí lehce doprava. Začínal jsem poznávat rozdíl ve slovech Bystrá lávka a Bystré sedlo. Bystrá lávka není Bystré sedlo. A já musím do Bystrého sedla. Uhnul jsem ze stezky a pokračoval ve směru do sedla následujíc chodníčky, které jsou zřejmé. Trošku jsem se odklonil doprava, už jsem chtěl mít výhled tam, na druhou stranu.. Bylo 9:04 a já jsem stál na hřebeni kousek nad sedlem. Poprvé jsem shlédl do Mlynické doliny. Poprvé jsem spatřil Okrúhlé pleso. Čas dvě hodiny deset včetně krátké pauzy. To je v pohodě. Nikde nikdo. Jen hory a já.

Nad Bystrým sedlem, pohled na východ

A pohled na západ na Ostrou, Krátkou a lehce zahalený Kriváň

Popošel jsem kousek po hřebeni a poprvé jsem spatřil i Štrbský štít v celé své kráse. Bylo krásné ráno, i když se tvořila lehká oblačnost. První lidé. Na Furkotském štítu byly tři postavy. Za chvilku se možná potkáme…

Štrbský štít nad Okrúhlým a Capím plesem

Sestoupil jsem do Bystrého sedla a pokračoval travnato-kamenitým hřebenem na Furkotský štít. Za čtvrt hodinky jsem byl na vrcholu. Ony tři postavy už pokračovaly přes hřeben na Hrubý vrch. Chvilku jsem je pozoroval, protože to byla má následující cesta.

Hrubý vrch z Furkotského štítu

Soliskový hrebeň a Bystré sedlo z Furkotského štítu

Následovala krásná pasáž exponovaným hřebenem z Furkotského štítu na Hrubý vrch. Začalo to být trochu lezecké, začalo to být adrenalinové. Moje "úchylka" držet se co nejvíce na hřebeni mě přiváděla do úžasných partií.

Furkotský štít a za ním Soliskový hrebeň ze začátku hřebenového přechodu na Hrubý vrch

Pohled na Kozí chrbát nad Nižným Wahlenbergovým plesem (zleva Sedielkova kopa, Liptovská veža a Ostrá) přes hřeben mezi Furkotským štítem (vlevo) a vrcholem Hrubé kopy (úbočí vpravo)

Díky tomu jsem potkal jednoho z trojice, se kterým jsme se pozdravili. Já na hřebeni, on podcházejíce hřeben ze strany Mlynické doliny. Snad to nějak sejdu. Chybělo už jen pár metrů pod vrchol, na kterém jsem viděl zbytek trojice. Krátký sestup po hřebeni pod vrcholovou část Hrubého vrchu. Trochu lehkého lezení a už jsem byl těsně pod vrcholem. Ještě pár metrů a mohli jsme se pozdravit. Bylo 9:45. Stál jsem na Hrubém vrchu.

Krátká a Kriváň z Hrubého vrchu

Orla perć

Štrbský štít a Mengusovský hrebeň

Hlinská dolina

Mužík na Hrubém vrchu

Byl krásný čas. Trochu opar, mraky se honily a zakrývaly okolní vršky, a tak jsem si řekl, že není kam spěchat, že tu trochu zakempuju a počkám, třeba se to trochu otevře. Dvojice polských góralů si něco připravovala na vařiči. Byl krásný čas. Nikdo jsme nikoho nerušili, každý jsme si užívali toho, co nám příroda nabídla. Kousek pod vrcholem jsem si udělal takové zákoutíčko. Příjemně jsem se natáhl a pozoroval. Všechno bylo zase tak strašně pravdivé. Tak jedinečné. Čekání pak nebylo vůbec zbytečné. Oblačnost se přece jen chvilkama zvedla natolik dostatečně, že jsem se mohl dívat na Rysy, na Vysokou, Gerlach, Končistou i Lomňičák se ukázal a Ľadové štíty. Slušný, krásný výhled. Byl jsem šťastný.

Krása po tatransku

Kriváň, Krátká, Vyšné Terianské pleso a dolina Nefcerka

Protože nic netrvá věčně, tak i já jsem se musel nakonec zvednout a pokračovat dál. Během pozorování krajiny jsem hledal různé možnosti sestupu do Mlynické doliny. Původní záměr jít až do Bystrého sedla a odsud sejít na značkovaný chodník jsem trochu pozměnil. Vrátil jsem se zpět na Furkotský štít, ale až do Bystrého sedla jsem nepokračoval.

Hřebenové partie z Hrubého vrchu

Kousek pod vrcholem Furkotského štítu, směrem k Bystrému sedlu, jsem začal scházet úbočím k turistickému chodníku. Opět po zřetelném chodníčku. Na řadu přišel i sklonoměr, který jsem přiložil na svah. Hodnota 38° mi připomněla, že tady není místo na chybu.

Sestup úbočím Furkotského štítu, vpravo lehce zahalený Hrubý vrch

Kousek od turistického chodníku

Z Mlynické doliny jsou Furkotský štít a Hrubý vrch nenápadně vyhlížející vyvýšeniny. Jako by splynuly s okolní hradbou. Mnohem výrazněji pak působí Veža nad Okrúhlym plesom. Dominantně pak do údolí nahlíží hrebeň Bášt s výrazným Satanem.

Veža nad Okrúhlym plesom

Hrebeň Bášt se Satanem

Postupně jsem se dostával k plesům, míjejíce zástupy lidí směřujících na Bystrou lávku. Jazyky se začaly mísit mezi sebou. V obličejích byla vidět snaha, utrpení a vyčerpání. Vzpomněl jsem si na zprávy Horské služby, které hovoří o úrazech v horách. Nechci nikoho moralizovat, nechci být za učitele, ale při pohledu na některé turisty mě trochu překvapovalo, že na to ti lidé mají náturu. Především nevybavenost, mezi kterou patří bezesporu pevná obuv, mě utvrzovala v tom, že chlapi z horské mají pevné nervy. Těch zlomených kotníků, vyvrácených nohou. Jako kdyby si takový turista myslel, že na turistickém chodníku se mu nic nemůže stát. A právě tam, na vyleštěných kamenech, přes které přejdou desítky, stovky, turistů denně, právě tam by měli být všichni maximálně ostražití. Bota přestává mít grip a k úrazu není daleko. Bylo tu hodně lidí. Občas byla slyšet i hlasitá hudba z dokonalých přenosných reproduktorů, prostě hlavně se cítit jako doma… Utekl jsem k plesu a chvíli jen tak seděl. Když jsem zavřel oči, bylo to jako na koupališti. Všude tolik roztodivných hlasů, hluků, šramocení. Začínal jsem chápat, proč je v těchto dolinách takové mrtvo. Po kamzíkovi ani známky, jen sviští hvízdavé nadávání bylo slyšet odněkud z kamenů. Přítelem se mi tak stal drobný ptáček, se kterým jsem si začal povídat, a který mě chvilku doprovázel. Zkoušel jsem se vyhnout všem těm zástupům, ale stejně to nebylo platné. Zrychlil jsem tempo. Chtěl jsem být už pryč. Studijně jsem pozoroval žlaby vedoucí na hřeben Bášt, abych věděl kudy na Satana. Je to těžký kopec. Snad se to jednou podaří. Štrbský štít jsem nadobro odpískal, protože už jsem měl dost toho všeho. Byl jsem uspokojený Furkotským štítem a Triumetalem a navíc všude tolik lidí.

Štrbský štít z Mlynické doliny

Je to nezvyklé, abych takto pelášil. Ale bylo opravdu hodně přelidněno. Zmizelo takové to "Ahoj", kterým se zdravíme tam kdesi uprostřed hor. Musel bych se "uzdravit" a ještě bych připadal někomu pro smích. Možná jsem až příliš kritický, ale já to tak prostě mám. Rád jsem poradil dvojici muž a žena, kteří mě oslovili a ptali se, zdali je tato cesta průchozí anebo se musí vrátit stejnou cestou zpět. Paní byla dosti vyčerpaná, a to měli před sebou ještě dva skalní prahy, a nakonec ostrý výstup na Bystrou lávku. Výškových téměř 500m. Nic jsem nepředstíral, nic jsem jim nenamlouval. Sdělil jsem jim fakt, který je ještě čeká a poradil, ať to zkusí alespoň k plesům v závěru doliny. Jak se rozhodli nevím, ale myslím, že jsem jim poradil dobře. Bylo velice těžké cokoliv fotit. Všude bylo opravdu hodně lidí. Těšil jsem se na vodopád Skok, který jsem ještě nikdy předtím neviděl naživo. Přímo pod vodopádem byly desítky lidí a tak jsem si vodopád zvěčnil z trochu jiného místa, snad ještě impozantnějšího, než plac pod vodopádem.

Vodopád Skok

Pak už jsem to fakt valil. Zespodu se už rýsovaly siluety Štrbského plesa, mostíky, hotely… Stejně mi to ještě nedalo a musel jsem si vyfotit krásnou skalní hradbu Patrie a užasnou siluetu Veže nad Skokom.

Veža nad Skokom a skalní hradba Patrie

A to byla poslední fotka, kterou jsem udělal. Pak už jen rychle k autu a pryč. Rozumím tomu, že provozovatelé turistických atrakcí si mnou ruce, že mají kšefty, že Tatry táhnou. Rozumím tomu všemu, že je to neodmyslitelná součást cestovního ruchu, ale na můj vkus je tento mumraj na Tatry neúnosný. Chápu a vím, že takovýto mumraj je ve světě zcela běžný, jenže ve světě mají Alpy a jiná rozsáhlá pohoří, čítající několik set kilometrů na délku a několik desítek i set kilometrů na šířku. Ale ty "naše" Tatry jsou přece tak maličké… Tady se Ti lidé nerozutečou do všech možných koutů. Tady jsou všude všichni, a to je to, co mě trápí. Hledám v horách klid a pohodu. Vzpomněl jsem si na písničku Ivana Mládka o tom, jak medvědi nevědí, že tůristi nemaj´ zbraně, až jednou procitnou, počíhají si někde na ně…na pěšině po nich zbydou tranzistoráky a dívčí dřeváky a drahé foťáky…

Kamzičník Clusiův

Tož takové jsem to měl, takové to bylo v Tatrách, když si člověk naplánuje trasu ze Štrbského plesa. Příště se budu snažit přijet mimo sezónu a třeba potkám i nějakého toho kamzíka, nejen toho vycpaného. I tak děkuji přírodě, že to tak všechno zvládá, že mě nechala býti, a že byla shovívavá k mému počínání. Děkuji za Furkotský štít i za Hrubý vrch a Štrbský štít zůstává v záloze pro návštěvy příští. Děkuji také moji Gábi za to, že má tolik pochopení pro mou vášeň. Těším se, že se budu moci opět vnořit mezi štíty, vystoupat na ně a popřát všem

HORE ZDAR!!!
 

Stratenec, Biele skaly, Suchý - do třetice...

11. srpna 2018 v 14:00 | Nojboš |  Hory a příroda
Jak už jsem možná zmiňoval, když začínám psát první řádky textu, otevřu si fotky a dám tam úplně tu první, kterou jsem pořídil na tom, kterém výšlapu. Na fotce je zobrazeno takové horské, klidné, ráno. Mlžné opary lehce stoupají z dolin…a já teď sedím v Gelsenkirchenu, píšu tato slova a vzpomínám…týdenní sparné počasí, práce na střeše, do toho průmyslová aglomerace, místní prominou, nehezká, nepřívětivá, přelidněná a zvláštním zohavujícím způsobem místního nepořádku a nakládáním se starými věcmi, charakteristická...Porúří je peklo. Je to civilizační skvrna na naší Zemi. Tady není hezky…ale na Fatře bylo. Bylo krásně, bylo skvěle a bylo úplně nejvíc. Když jsem si myslel, že úplně definitivně končíme v GE, a ukázalo se, že to vůbec nebyla pravda, tak to stejně nic nezměnilo na čtvrtečním výšlapu na Malou Fatru. Přes týden bylo počasí všelijaké, spíše deštivé a čtvrtek se jevil býti nejlepším řešením. Přidal se ke mně spolupracovník Tom, který chtěl původně něco v Tatrách, ale na Tatry jsem neměl v tu chvíli pomyšlení. Lákala a vyzývala mě neukončená trasa, kterou bych jejím absolvováním, nejenže, ukončil, ale hlavně bych si dále posunul své znalosti hřebene Malé Fatry. Spojil si logicky celý hřeben, aby měl člověk celkovou představu o pohoří, a to výstupem na Suchý přes sedlo Priehyb z doliny Kúr. (tuto část textu jsem psal 18.července 2018)

Přijeli jsme lehce po šesté do doliny Kúr. Vybaveni nezbytným, po lehké snídani s krasňanské Jednoty. Už od Žiliny jsme pozorovali jasno nad Fatrou s oblačností v dolinách. Pohoda. A mělo být líp. A bylo. Kdo absolvoval výstup z doliny Kúr na Priehyb ví, že to dá nějakou práci, než člověk stane v sedle. Prvních 200 výškových metrů je lesáckou cestou. Takže se začíná naostro počítat, až při stoupání na Príslopok. Všechny výstupové pasáže v této oblasti Fatry jsou specifické svým přístupem k hřebeni. Teď mám na mysli přístup ze severních dolin. Šlapali jsme vzhůru a dali jsme si pauzu až na Medvědí stráži. Bylo klidné počasí. Téměř bezvětří. Jen tlak vytláčel mračné páry vzhůru z doliny. Trochu jsem se bál, že napotřetí, a nebylo by to s výhledy…? Ale přírodě se musí dát co potřebuje. Člověk se musí přizpůsobovat přírodě, ne příroda přizpůsobovat člověku.


Z dolin se tlačilo stále více oblačnosti. Krásu hřebene směrem ke Kriváni nám začal zahalovat mračný závoj

V Priehybu už bylo jisté, že nás mraky budou nějakou chvíli doprovázet. Ale čas byl s námi. Bylo lehce před půl devátou a od desíti mělo být už skoro krásně. A tak jsem věřil. Po krátkém výšlapu na Stretenec, nejvyšší bod celé akce, jsme si dali druhou pauzu, pauzu vrcholovou. Občas se tu a tam něco mihlo mezi parami, ale nefoukalo, byl klid, byl mír, bylo spojení se s přírodou. Zaslouženě jsme oddechli a usušili trička.

Hřeben na Stratenec, Biele skaly a Suchý, cíle našeho výšlapu

Hřebenovka k Bielym skalám

I dolina Kúr se nám ukázala

Stezka hřebenem je krásná. Ze Stratence klesá pod Ťaví hrby, které jsou, jako většina této části hřebene, skalkovité a nabízejí rozhledy. Krátkými sestupy a výstupy jsme se dostali do sedla Vráta. Krásné místo. Sedlo Vráta, do něj někdy odněkud přijdu a nebude to po hřebeni. Zase závazek. Ale jaký… Ze sedla Vráta pokračuje hřeben na Biele skaly krásnou pasáží.

Hřebenovka na Biele skaly

Na vrcholu Bielych skal, pohled do doliny Kúr

Přes Ťaví hrby ke Stratenci z Bielych skal

Strmé srázy Bielych skal do doliny Kúr

Z Bielych skal jsme pokračovali k našemu poslednímu vrcholu, na Suchý. Poslední úseky klesání a stoupání. Oblačnost se začala protrhávat a deka, která přikrývala okolní kopce začala mizet. Objevil se i Malý Kriváň. Hluboko pod námi se pod skalami pásly laně. Byl nádherný čas. To, po čem jsem toužil v zimě, se mi teď vracelo. Byli jsme na hřebeni. Příroda byla milostivá a dávala nám dle svých možností.

Malý Fatranský Kriváň ze stezky na Suchý

Strmé svahy Suchého

Kriváň v pozadí a absolvovaný hřeben ze Suchého

Vrcholový kříž na Suchém a Tom

To, co jsme neviděli od výstupu do sedla Priehyb, tak se nám vrátilo na Suchém. Rozhledy nabízely pohled na Malou Fatru, ale dál nám toho příroda nenabídla. Ale to vůbec nevadilo. Byl jsem na Suchém, měl jsem za sebou kus hřebene, další pokračování přírodního skvostu jménem Malá Fatra. Po lehkém osvěžení a krátké pauze jsme začali sestupovat. Poměrně ostré klesání na Príslop pod Suchým jen potvrdil má slova o náročnosti tohoto terénu. Pozoroval jsem krásnou fatranskou flóru, která byla v celé své plné síle.

Bodlák

Přírodní skalnička

Byl krásný dopolední čas a my jsme se začínali těšit na chatu Pod Suchým. Dáme si nějaké dobré jídlo, chvilku pobudeme a pak vyrazíme do doliny Kúr. Okruh se začal pomalu uzavírat. Ze sedla Javorina jsme to měli dolů po sjezdovce k chatě už jen kousek.

Stezka po sjezdovce k chatě Pod Suchým (na horizontu Martinské hole)

Chata pod Suchým velice příjemně překvapila. Milý a přátelský personál a výborná kuchyně. Baraní guláš s pivem, to byla odměna za vynaložené úsilí, kterého vůbec nelituju. Velice chutně jsme poobědvali a vydali se na cestu k autu, do doliny Kúr. Od chaty Pod Suchým jsme velmi pozvolna klesali na sedlo Brestov a dále pokračovali do doliny Kúr.

Nad dolinou Kúr

Závěrečné metry, kdy už jsme téměř viděli auto byly natolik špatně značené, že jsme se prodírali maliním a křovinami, abychom se dostali na cestu za humny v osadě, která je v dolině. Návrat dobrý, všechno dobré. Příroda byla milostivá, počasí nám přálo, co dodat závěrem? Poměrně fyzicky náročný trek (detailní přehled v Zápisníku provedených aktivit), který určitě stál za to.

Zleva Stratenec, Biele skaly a Suchý z doliny Kúr

Děkuji přírodě, že mi dovolila dokončit rozdělaný trek a tak příště zase někdy…

HORE ZDAR!!!

O Jesenících, Rychlebských horách, jelenovi a prvním Vincentově treku

14. července 2018 v 9:09 | Nojboš |  Hory a příroda
O čase by se toho dalo tolik napsat, ale protože ho teď mám, nebudu psát o něm, ale připojím další povídání o krásách přírody. Když nastal právě ten čas, který měl nastat, vyrazili jsme na plánovaný rodinný víkend ke kamarádovi Oldovi do Ostružné. Toto horské místo pod Ramzovským sedlem mezi Hrubým Jeseníkem a Rychlebskými horami mě doslova nadchlo. Nadpřirozené kouzlo přírody se tu doslova dralo pod kůži.

Nad Ostružnou (pohled na Obří skály, Mračnou horu a Čerňavu)

Přijeli jsme v pátek, po druhé hodině odpoledne. V Zábřehu se teplota vyšplhala až na třicítku. V sedmistech metrech, v Ostružné, bylo příjemných dvacet. Sluníčko svítilo, byl krásný den. Už doma, ve Zlíně, jsem promyslel program na sobotu. Aby to bylo zajímavé a nestálo to mnoho sil. Lanovkou z Ramzové, přes Čerňavu a Mračnou horu, na Šerák. Odtud přes Obří skály a Vražedný potok zpět do Ramzové. Těšil jsem se jako malý. Měl jsem, kdesi uvnitř, zarytou představu, že Jeseníky jsou krásné, a navíc to byl první trek s Vincentem. A to bylo pro mě asi úplně nejvíc. Prožili jsme krásný horský večer U Anežky a těšili se na sobotní ráno. V sobotu se počasí hodně změnilo. Venku foukal docela silný vítr a okolní kopce byly zahalené do husté oblačnosti. Snad pojede lanovka. Posnídali jsme a vyrazili z Ostružné do Ramzové. Teplota byla jen šest a půl stupně. Lanovka vyžadovala pro spuštění minimálně čtyři osoby. My jsme byli tři a půl. Naštěstí přijelo auto s polskými turisty a ti doplnili stav. Vyrazili jsme. Podle informací ze spodní stanice lanovky, byly na Šeráku mínus dva stupně. Do toho vítr a mraky. Čtyřsedačka nás vyvážela na Čerňavu a já jsem začínal nahlas přemýšlet, jestli je rozumné jet až nahoru na Šerák. Když jsme dorazili na Čerňavu, kde se musí přestoupit, byla chvilka na to, abychom se ohřáli v kavárně na mezistanici. Šel jsem se znovu zeptat, kolik je nahoře stupňů. Tak už jen nula. Mraky se občas nadzvedly a odhalily Mračnou horu. A můžeme jet kdykoliv. Můžeme počkat. Vincovi přibylo razítko v knize. A stejně, a přesto, vyjeli jsme hned první lanovkou na Šerák. Tentokrát dvousedačka, takže Gábina s Davídkem jeli na jedné a Vinca a já na druhé. Čím víc jsme stoupali, tím bylo jasnější, že nás mraky neminou. Byli jsme v oblacích. Mračná hora nedala dopustit na dobrou pověst svého jména, a tak nám dopřála užívat si přírody v celé své síle. Netrpělivě jsem vyhlížel kdy už budeme na Šeráku. Takový teplotní rozdíl. Co Vinca? Jak to dá? Ale jak říkal Olda, musí si zvykat. To jsou hory. Po příjezdu na Šerák jsme se těšili na chatu. Zase se trochu ohřát, dát si polévku, občerstvit se a připravit na sestup.

Přestupní stanice na Čerňavě a poodhalená Mračná hora

Kamzík, Davídek, Vinca a já na stanici Čerňava

Gábina a Davídek kousek od Chaty pod Šerákem

Necelé čtyři stupně, ostřejší vítr, ale jinak krásný výhled na město Jeseník. Takové to bylo na Šeráku. Užíval jsem si to. Další razítka přibývala do knihy. Poprvé v takové výšce. Celý svůj krátký život v nížině, občas kopce nad Zlínem, a najednou třináctset. Můj milovaný synu, Vinco, jsem šťastný, že jsme tam byli.

Počasí se přece jen trochu zklidnilo a občas vykouklo i sluníčko. Začalo se ukazovat dobré rozhodnutí, že jsme přece jen vyrazili až sem.

Rozcestník, kousek od Chaty pod Šerákem (počasí o poznání lepší)

Vyrazili jsme k Obřím skalám. Stezka příjemně ubíhala a nabízela i chvíle krásných rozhledů. Výhledy na Rychlebské hory, na Ramzovské sedlo, pozorovali jsme krásné muchomůrky. Občas se odhalil kamenný hřbet Šeráku, který ubíhá až k Obřím skalám.

Cestou k Obřím skalám

Nad Obřími skalami

Rozcestník u Obřích skal

Obří skály

U Obřích skal jsme strávili nějakou chvilku, protože je to tu krásné, jsou odsud pěkné výhledy a dá se tu i lehce "polozit". Od Obřích skal je to na Ramzovou lesními pěšinkami, chvílemi lesními cestami, asi čtyři a půl kilometru. Cesta vede kolem pěkného Vražedného potoka, který oživuje sestup lesem. Na Ramzové jsme si dali oběd a pak už jen bazén na Anežce v Ostružné a příjemný horský večer.

Ramzová (vpravo Čerňava s první částí lanovky, vlevo pak Mračná hora)

Prožili jsme, doufám že všichni, krásný den. Den, který je historicky důležitý. Den, kdy jsem byl poprvé s Vincentem na treku. Prozatím jen v manduce, ale brzy, až povyrosteš, tak Tě budu nosit v nosítku na zádech, v krosničce a to si to budeš užívat úplně jinak.

Byli jsme teprve v půlce víkendu, čekala nás ještě neděle a já jsem od pátku přemýšlel nad nějakým trekem, abych nerušil kruhy "rodinného" pobytu. Uvažoval jsem nad večerními výšlapy, ale ochudil bych se o horské večery, které mě bavily. A tak přišla na řadu varianta ranního výšlapu. Do snídaně musím být zpět. Plán byl od pátku jasný. Výstup na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor, který byl krásně dostupný z Ostružné.

Vyrazil jsem v 5:15 od penzionu, prošel spící Ostružnou a už jsem začal nabírat metry při výstupu do sedla pod Ostružníkem. Lesy krásné a hluboké byly v ranním rozbřesku tajemné. Plno zvěře, která byla slyšet, ale i vidět. Potkal jsem srnce. Utekl přede mnou do houštin. Stezka, která zpočátku poctivě stoupala, nyní přece jen trochu zvolnila a přes turistický rozcestník Pod Hřebeňákem pokračovala k Císařské lovecké boudě. Nedaleko odtud jsem potkal krásného jelena. Mohutné paroží a pohled, který ke mně směřoval, mě fascinoval. Byl tak velký, tak neohrožený, tak majestátný. Chvilku jsme se vzájemně pozorovali, než jelen ladnými skoky odběhl z borůvčin někam do neznáma. Bylo to úžasné. Ještě před tímto setkáním jsem potkal laň s kolouchem a menší stádo srn. Tolikého života. Kouzlo ranních výšlapů. Příliš jsem nefotografoval, spíše jen tak vnímal a šlapal vstříc neznámému.

Císařská lovecká bouda

To už jsem byl v tisíci metrech nad mořem. Hřeben probíhal kousek nade mnou. Stezka pokračovala přes Kuncův chodník, pod vrcholem Travné hory, až k rozcestí Na bahnech. To už je prakticky na hřebeni. Rašelinové podloží tu vytváří měkkou vrstvu, a tak Na bahnech je třeba počítat s bahnem. O kousek dál, sledujíce hřeben, jsem se dostal až k Oldovu potoku, vzpomínkovému místu. Odsud je možno, dle slov kamaráda Oldy (shoda s pojmenováním tohoto místa je čistě náhodná), je možno přejít na hřeben, kudy probíhá státní hranice s Polskem a pokračovat po hranici na Smrk, přes skalnatý vrchol Brousek. Já jsem ovšem pokračoval po stezce značené, která mírně klesá k rozcestníku Brousek a odsud stoupá na Smrk, respektive k místu pojmenovanému Smrk-Hraničník. Nejedná se o skutečný vrchol, ale je tu útulna, ohniště a již zmiňovaný hraniční kámen.

Smrk-Hraničník

Z Ostružné mi to sem trvalo jednu hodinu a čtyřicet minut a urazil jsem 8,2km. Strávil jsem na tomto místě téměř půl hodiny. Na skutečný vrchol Smrku, ale i na Brousek, a nejen na tyto vrcholy, vystoupím příště, protože rozhodně další příště bude. Je tu krásně. Abych nešel stejnou cestou nazpět, vybral jsem si, na rozcestí Brousek, směr Černý potok.

Černý potok

Od rozcestí Černý potok jsem pokračoval po Jesenické lyžařské magistrále do Petříkova a z Petříkova do Ostružné. Je tu opravdu nádherně a jsem rád, že jsem mohl navštívit tento kout naší přírody.

Nad Ostružnou

Pohled k Obřím skalám, Mračné hoře a Čerňavě

Bylo chvilku před půl devátou, a já jsem si nabíral snídani na talíř, čepoval kafe do hrnečku a vzpomínal na nádherné ráno, na srnčí a jelení zvěř, kterou jsem potkal cestou na Smrk. Před polednem jsme pak vyrazili domů, do Zlína. Měli jsme za sebou skvělý víkend v nádherném prostředí a spoustu nových vzpomínek. Určitě si pobyt na rozmezí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor zopakujeme. Panoramatickým pohledem ze Šeráku na Jeseník bych toto povídání ukončil.



HORE ZDAR!
 


Zahajovací Končistá - Výstup pro Vincenta

13. května 2018 v 7:39 | Nojboš |  Hory a příroda
Je hluboký sobotní večer. Začínám psát povídání o prvním letošním treku. Všechno to začalo jedním telefonátem, ani už nevím, kdy to přesně bylo, ale byl jsem na svém "turné" v Dánsku. Byla to výzva na některý květnový den volna a cíl jsem měl ve své režii. Což o to, plánů, námětů a návrhů by bylo požehnaně, ale toto měla být blesková, jednodenní akce na otočku. V hlavě mi vyvstala vzpomínka na Končistou. Je to poměrně snadno dosažitelný tatranský vrchol, a tak jsem se rozhodl právě pro ni. Bylo štěstím, že se mi podařilo termínově vyhovět. Záleželo už jen na počasí a na přírodě, zdali nám dovolí nahlédnout. Dny předešlé se vyznačovaly jasnou oblohou a letními teplotami. Nejinak tomu bylo i v Tatrách. Ze "dvojky" byla "jednička" a po pár dnech už bylo po lavinovém nebezpečí. Webkamery ukazovaly holé skály a sníh byl už jen ve žlabech a na navátých sněhových polích. Bylo zřejmé, že zimní výbava nebude nutná. Jenže všeho moc škodí a dny bezoblačné měly vystřídat dny deštivé. Bohužel přesně v termínu, kdy byl plánovaný výjezd. Vůbec jsem tomu nechtěl věřit. Ale počasí se neptá. Kolem poledního jsme se s Tomem kontaktovali a akci víceméně zrušili. Nabídky na Fatru nebyly akceptovány, z důvodu přílišné nabrnkanosti na Končistou. Ale já jsem nechtěl přijít o trek. O první letošní pořádný trek. A tak jsem odpoledne, zírajíce k nebi a nevěříce, že by to přece mohlo být špatné, kontaktoval Slovenský hydrometeorologický ústav s prosbou o detailnější předpověď na danou oblast. Po obdržené odpovědi následoval telefonát Tomovi, že bychom to měli přece jen zkusit. Posunuli jsme odjezd na brzkých 2:12, protože to je dobré číslo, a abychom mohli brzy vyrazit. Předpověď ukazovala, že by to dopoledne snad ještě mohlo klapnout. Cíl byl jasný. Podle všeho musíme být v 10 na Končisté a po poledni dole. Pak, ať už si příroda tropí, co chce. Byl jsem smířený, že něco schytáme, ale nejsme přece z cukru. Odjezd se nám lehce posunul, a tak jsme vyrazili ve 2:22. Na můj vkus, ještě lepší čas. Díky svátku byly silnice prázdné, a tak těch našich pouhých 250km, které jsou po tolikaté tak malicherně nicotné, ubíhaly bez problémů. V 5:52 jsme vyráželi od železniční zastávky Popradské pleso. Silnice nám ubíhala pod nohama, za mostkem zkratkou a už jsme byli skoro u plesa. Obešli jsme pleso, pozdravili spící hosty v chatách a v 6:42 jsme byli u rozcestníku pod stoupáním do Sedla pod Ostrvou. Metry přibývaly, den začínal. Okolní stěny zalévalo ranní slunce. Na vyhřátých svazích a žlabech protějšího hřebenu Bášt bylo slyšet, ale i vidět kamenou lavinu, která se spouštěla ostrým žlabem dolů do doliny. Jen za hřebenem, v Polsku, to nevypadalo nijak přívětivě. Termika se držela, a tak byla před námi naděje, že bychom přece jen mohli svůj plán realizovat.

Hřeben Bášt se Satanem a zamračené Polsko za Koprovským štítem

Pohled k Vysoké ze Sedla pod Ostrvou

Po necelé hodince jsme už stáli na Ostrvě a první vrchol byl úspěšně pod námi. V sedle jsme si pak udělali krátkou pauzu, převlékli jsme se do suchého, usušili propocené věci, trochu se občerstvili a v 8:00 vyrazili po hřebeni na Tupou. Vítr zesiloval a občasné nárazy nebyly vůbec příjemné. Přešli jsme Tupý hrb a za chvíli jsme byli na Tupé. Průběžný čas 3 hodiny byl potěšující. Široký amfiteátr závěru Štolské doliny s rozložitým Lúčným sedlem se před námi otevřel v celé své kráse. A byla vidět i Končistá včetně vrcholů.

Kopky a Dračia dolinka, Ťažký štít a Vysoká, Rumanova dolinka a zahalený Ganek, a závěr doliny Zlomísk (pohled z Tupé)

Lúčne sedlo a Končistá z Tupé (vlevo od vrcholu postupuje Končistý hrebeň)

Sestoupili jsme do Lúčného sedla. Vítr svištěl a oblačnost z Polska si začala dělat stále větší nároky. Bylo lehce po deváté hodině. Původní plán jsme tak plnili na výbornou. Začalo stoupání úbočím Končisté. Hrubé suťovisko bylo místy překvapivě nestabilní, když se nám pod nohama sunuly obrovské kamenné bloky. Vrchol se nám pomalu přibližoval a já jsem trochu neklidně sledoval, jak přes vrcholový hřeben letí mračné páry oblačnosti. Snad to vydrží. Těsně pod vrcholem jsem spatřil, jak se k nám od Gerlachu nasouvá mohutná oblačnost. Bylo krátce po desáté, byli jsme na vrcholu.

Nákova (Kovadlina, Jármayho stol…) na vrcholu Končisté

Více než pět minut se tu vydržet nedalo, ale hlavně oblačnost začala být neúprosná a začala se valit do dolin. Z nebe se začala sypat sněhová krupice, která přecházela ve sprchu. Bylo jasné, že návrat přes Tupou by nebyl zrovna optimálním řešením. Vydali jsme se proto, následujíc hřeben, do Štolské doliny. Bylo jasné, že musíme co nejrychleji ubrat výšku. Jenže kameny začaly být kluzké. Museli jsme velice opatrně sestupovat. Vítr do nás bušil, občas nás vysprchovalo, ale dno Štolské doliny bylo na dosah. "Utíkali" jsme před peklem.

Tom v sestupu ve Štolské dolině

Následovali jsme občasné kamenné mužíky, staré pytlácké stezky a cestou necestou, někdy po sněhovém poli, scházeli k magistrále. Podešli jsme pod Klínem, dolina se zatáčela doleva, a přes pár nízkých kosodřevinových polí, ocitli jsme se na hraně, odkud jsme již spatřili turistický chodník, tatranskou magistrálu. To bylo radosti, když jsme vstoupili na chodník. Spadla z nás obava z neznámého a vzhledem k vybavení, kterým jsme disponovali, by nám už teď vlastně nevadil ani nějaký ten déšť, kdyby nás chytl v sestupu.

Na magistrále

Teprve teď přišel ten okamžik, otevřít si vrcholového Bažanta. Dali jsme si zeleninovou svačinku, nějaký ten pórek a ředkvičku. V těle se vyplavovaly všechny ty -iny a my jsme byli šťastní, že nám to všechno tak krásně vychází. Okolní vrcholky se ale nemilosrdně halily do černého hávu, a tak jsme se vydali po magistrále směrem k Batizovskému plesu, k rozcestí do Vyšných Hágů. Ale i na magistrále nás ještě čekaly nepříjemné úseky. Zbytky sněhových polí v úžlabích vytvářely nepříjemné, až nebezpečné, situace, kdy se člověku probořila noha až do půli stehna. Byli jsme ale ostražití a připravení. Věděli jsme moc dobře, že teprve úplně dole, můžeme říct, že se to celé zdařilo. Na rozcestí pod Batizovským plesem jsme si udělali pauzičku. K plesu blízko, ale nebylo času na změny v plánu. Počasí se kazilo a nás ještě čekal sestup do Vyšných Hágů na električku. K Batizovskému plesu se podíváme, jak někdy půjdeme z Gerlachu… To je pěkné předsevzetí. A tak jsme vyrazili dolů. Cestou jsem pak jen komentoval, že už jsme na úrovni Sněžky, Pradědu, Lysé hory a už jsme byli v civilizaci. Po necelých osmi hodinách, tedy ve 13:45, jsme dorazili na stanici Vyšné Hágy.

Vyšné Hágy

Netrvalo dlouho a z nebe se spustil déšť. Zprvu jen takový slabý, ale pak už dostal podobu opravdového deště. To nás ale už vůbec netrápilo. Seděli jsme pod přístřeškem a čekali na električku, aby nás odvezla na zastávku Popradské pleso. Vyzuté boty nechávali odpočinout nohám, jež měly za sebou téměř 18 kilometrů. A my jsme byli šťastní, že nám to všechno tak parádně vyšlo. Počasí v rámci možností. Příroda přívětivá, byť dávala najevo svoji sílu. Poznali jsme nová místa, Štolskou dolinu, část magistrály a vůbec celá sestupová trasa byla pro mě, ale nejen pro mě, novou záležitostí. Za celou dobu jsme nepotkali jediného člověka. Prostě tak jak to mám rád. Musím vyslovit obrovské díky přírodě a nám oběma, s Tomem, vysmeknout pochvalu za výborný výkon, perfektní načasování a dodržování plánu v plném rozsahu. Možná i proto se toto zahájení sezóny, ale hlavně tento Výstup pro Vincenta, povedl na jedničku s hvězdičkou. Tatry nezklamaly, protože to neumí. Jsou skvělé a v mém srdci jim patří neochvějné místo. Tatry děkuju, přírodo děkuju.




Datum: 8.5.2018
Oblast: Vysoké Tatry (SK)
Trasa: Popradské pleso žst. (1250m) - Rázcestie pri Popradskom plese (1500m) - Sedlo pod Ostrvou (1966m) - Ostrva (1978m) - neznačený výstup F.Kroutil (VT pro horolezce II.) č.884 - Sedlo pod Ostrvou (1966m) - Tupý hrb (2179m) - Tupá (2285m) neznačený výstup F.Kroutil (VT pro horolezce II.) č.877, 876 - Lúčne sedlo (2168m) - Končistá (2538m) - neznačený sestup Štolskou dolinou na Tatranskou magistrálu (1860m) - Rozcestí v Batizovské dolině (1882m)- Vyšné Hágy žst (1087m)
Délka: 17,72km
Převýšení: 1639m (výstupových 1484m, sestupových 1639m)
Čas: 7h54m
Čas výstupu: 4h25m
Čas sestupu: 3h29m
Počet osob: 2
Poznámka: s Tomášem Klosem; bez sněhu (pouze zbytky ve žlabech); perfektní časování výstupu i sestupu v návaznosti na počasí; sestup Štolskou dolinou z důvodu deště ve vyšších partiích; první trek roku 2018; výstup "Pro Vincenta"

HORE ZDAR!!!

Povídání (nejen) o Dánsku

12. května 2018 v 20:24 | Nojboš |  Hory a příroda
Tak jsem tady opět po dlouhatánské době. Plné pracovní nasazení mi nedovolilo, abych zrealizoval nějaké horské výšlapy, ale díky několika málo volným dní jsem alespoň vyrazil do "nejbližších" míst, která se mi tam "kdesi" nabízela. Při německém angažmá ve Weiherhammeru, nedaleko Weidenu, jsem neměl příliš mnoho možností, a tak jsem bral s povděkem, vyrazit alespoň do okolní přírody vesnice Etzenricht, do Oberpfälzského lesa (Oberpfälzer Wald). Výstupem na kopec Schwaigberg jsem si trošku odpočinul od průmyslu, který jsem každým dnem vnímal v nedaleké sklárně. Nebylo to nic výjimečného, ale alespoň člověk trochu vypadl do přírody.

Krajina v okolí Etzenrichtu

Naproti tomu následný, téměř celý, měsíc strávený v dánské Kodani, nabídl více. Město samotné má svůj charakteristický ráz, ale to má snad každé město. Přece jen způsob života v této "skandinávské" zemi, je na míle vzdálený tomu našemu. Společnost je tu jaksi jiná. Úroveň mezilidských vztahů je jinde. Doporučoval bych každému, ať si vyzkouší tamější život. Možná by byl velice překvapený, velice mile překvapený. Klobouk dolů, před Kodaní.

Odpoledne ve svobodném městě Christiania

Churchillův park a vodní hradby Kastelletu ve čtvrti Fredriksstaden

Poznával jsem město, poznával jsem lidi, byl jsem součástí společnosti, ve které má každý své místo. Bez rozdílu pleti, bez rozdílu národností a bez emocí. Každý jedinec součástí systému. Se svými právy, se svými povinnostmi. Tuto toleranci s vysokou společenskou hodnotou pak podtrhuje svobodné město Christiania. Život v Kodani je jiný než u nás. Mě tato změna vyhovovala. Naučil jsem se vnímat své okolí jinak. Lépe.

Bjerget 28m.n.m (Amager Faelled) Kodaň

Pohled z vrcholu

Dragør, pobřeží Baltu, magická mlha

Díky sociálnímu cítění tamější odborové organizace 3F, se nám podařilo vyzískat celý volný víkend a tak jsem nelenil a rozhodl se tuto zajímavou zemi trochu více poznat. Na mapách jsem hledal tak dlouho, až mě zaujalo východní pobřeží ostrova Møn. Z Kodaně je toto kouzelné místo vzdáleno 140km, přičemž most mezi ostrovy Sjaeland a Møn je volně průjezdný, bez poplatku. Je zde spousta turistických stezek v "hornaté" části křídových útesů. Nejvyšší vrchol Aborrebjerg má 143m.

Příroda v přírodním parku Klinteskoven

Vrcholový kámen na Lollikebakke

Asi největší atrakcí této rezervace jsou však schody z útesů k moři. Z více než 100 metrů nad mořem scházíte až ke hladině Baltu, který je zde překvapivě krásný a čistý a pomalu se rozpouštějící křídové podloží vytváří v moři krásné obrazce.

Křídové útesy přesahují svou výškou 100m

Křída je opravdu křída

Vrstva pomalu se plazícího odtrhu části křídového útesu. Časem se doplazí až do moře. Ve svahu patrná tmavší místa vlhké křídy, místa, odkud se masa horniny uvolnila. Světlejší barva je pak křída vyschlá.

Křída mě fascinovala. Je to mazlavá měkká hornina, na které je vidět, jak se před očima mění. Eroze křídových útesů je nenávratná a bohužel i velmi rychlá. Kdoví, jak bude toto místo vypadat za 20, za 50 let.

Eroze odtrhuje obrovské masy horniny

Tento strom má svůj osud zpečetěný, skončí v moři

Pohled z útesu na rozpouštějící se křídu v moři

Roztodivné stromy, divoká a neustále se měnící příroda…

…příroda ostrova Møn…

…v celé své kráse

Jsem šťastný, že jsem mohl navštívit toto neskutečné místo. Dánsko nepatří mezi vyhledávané destinace na dovolenou, ale Møn si bezesporu zaslouží pozornost. Vřele doporučuji k návštěvě. Møn mi nabídl krásnou přírodu a taky možnost trochu potrénovat. Schody i okolní kopce byly dobrým tréninkem v rámci rovinatého Dánska. Strávil jsem v této zajímavé zemi téměř měsíc, a tak už jsem se docela těšil domů. Přece jen doma je doma. Tak sbohem Dánsko a třeba zase někdy naviděnou.

...a doufám, že brzy HORE ZDAR!

Kam dál