Když v Tatrách kvetou šafrány

20. května 2017 v 15:41 | Nojboš |  Hory a příroda
...tam nahoře je vzduch tak průzračný a čistý, slunce tak jasné, drn tak krátký a hustý, květy tak veliké a zářivějších barev, a kořenná vůně všude vane z půdy... Definice horského jara od Julia Kugyho, kterého opravdu obdivuji a klaním se před jeho životním dílem a jeho životem vůbec. Ta definice mi připadala tak krásná, že právě pro její krásu jsem si ji zvolil a umístil na tento blog. Ale teprve včera, 18. května, jsem si ji zcela přesně uvědomil a pochopil vše, co je v ní obsaženo…

Šarafiový vodopád

Byla to výjimečná souhra všech aspektů. Předpověď počasí na třetí květnový týden byla jako z katalogu krás. Do toho nějaká ta práce na Slovensku a nápad byl na světě. Když to půjde, ve středu se urvu a pojedu do Tater. Protože, když to nešlo před dvěma týdny, tak teď by to šlo. Podle podmínek, které byly v Tatrách, jsem se rozhodl pro doplnění hřebenového přechodu Západních Tater. Jako výchozí bod jsem si zvolil Žiarskou chatu. Od Baníkova po Smutné sedlo. To byl primární cíl. Doplnit si hřeben, který jsem kdysi v roce 2009, započal výstupem ze Zverovky na Brestovou a přes Baníkov na Žiarskou chatu a vloni následující přechod hřebene ze Zverovky přes Smutné sedlo, Roháče, Volovec a Rákoň zpět na Zverovku. Prostě Tri kopy…

Pohled z Jalovského príslopu na Baníkov, rozložité Lúčne sedlo, Hrubou kopu, Tri kopy, Smutné sedlo pod sněhem a oba Roháče

Bylo nádherné čtvrteční ráno. Okolní krajina se probouzela do nového dne. První paprsky se začaly opírat do východního úbočí Jalovského príslopu a závěru Žiarské doliny. Sluncem nasvícené vrcholky se začaly nabízet. Jednu oběť už mají. Podlehl jsem té kráse a lehce po půl deváté ráno jsem vyrazil.

Slunce vstává. Spalo na chatě "horské" ;-)

Stezka se příjemně zařezávala do svahu a všude kolem zurčely pramínky tajícího sněhu. O něco hlasitěji si prozpěvovaly Šarafiový potok a jeho vodopád. Všude bylo cítit jaro. Tehdy jsem si to přesněji uvědomil. Nabral jsem nosem a vnímal každý detail. Kvetoucí šafrány karpatské, poletující si drobní žlutí motýlkové a kolem rozpukaná země erozí, která voněla horskou půdou. Fialové kvítky, ani nevím, co to bylo zač, pan Kugy by mi to ovšem zcela přesně vysvětlil, mladě zelené obrosty kosodřevin, to vše má svoji vůni. Ohromnou vůni. Takovou, jakou může mít jen horské jaro. Živel života. Probouzející se nesmrtelná krása.

Šafrán karpatský

Pozvolna se začala přidávat sněhová pole. Sníh byl tající, hrubozrnný, po ránu lehce ztvrdlý a konce sněhových polí byly nepříjemně zledovatělé. Musel jsem být velice obezřetný, protože reliéf sněhových polí neodpovídal reliéfu krajiny a nafoukané sněhové kupy tak mnohdy vytvářely slušně strmé a kluzké srázy. Pod sněhem se schovala i stezka, ale k orientaci mi byly nápomocny zbytky stop předešlých. Krátké serpentiny mě dovedly až pod Jaloveckou kopu a táhlým traverzem jsem došel do Jaloveckého sedla. Přes hřbet sedla byla přehozena sněhová peřina, která na hřebeni dosahovala téměř dvou metrů na výšku. Výhledy na druhou stranu do doliny Parichvost mi připomněly rok 2009. S trochou nostalgie jsem stoupal na první vrchol dne, na Jalovský príslop.

Vrchol Jalovského príslopu

Našel jsem si krásné místečko, kousek pod vrcholem, a udělal jsem si pauzu. Seděl jsem a pozoroval okolní krajinu. Malá kamzičí rodinka se procházela na sněhových polích v dolině Parichvost, asi 500 výškových metrů pode mnou, do toho hvízdání svišťů a všude kolem božský klid. Občas se ozvaly drobné kamenné laviny, jak se rozpouštěl sníh a uvolňoval kusy zeminy. A do toho sluníčko, které mi bez problémů, během chvilky, vysušilo propocené tričko. Byl úžasný den.

Pohled k Vysokým Tatrám (na horizontu zleva dvojvrchol Vysoké, Zadný Gerlach, Gerlachovský štít, hřeben Bášt se Satanem a vpravo dominantní Kriváň)

Odkudsi z nebe se objevil paraglidista. Tiše se vznášel nad hřebenem, který mě teprve čekal. Vykroužil zatáčku nad Baníkovem a směřoval k Pachoľeti a dále směrem na Skriniarky. První člověk, kterého jsem potkal. Byť jsme byli kousek od sebe, ani jeden jsme se však vzájemně nijak nerušili. Klidné, jarní, horské dopoledne. Vydržel jsem na vrcholu téměř tři čtvrtě hodiny. Byl čas pokračovat dále. Baníkov byl takový kousek, tak nadosah. A tak netrvalo dlouho a byl jsem na vrcholu.

Baranec a Jalovský príslop z Baníkova

Jarní tatranské květy

Setrvání na Baníkovu jsem musel poněkud zkrátit. Kochací pauzy nebraly konce, ale přede mnou byla ještě celá pasáž, kvůli které jsem tuto túru absolvoval. Vyrazil jsem dále po hřebeni. Skalnatá hradba Baníkova nabízí nádherné pasáže. Není to asi úplně pro všechny, ale stojí to za to. Pasáže s lehkým lezením, nádherné výhledy, živoucí příroda v rozpuku a nějaký já uprostřed toho všeho. Byl jsem nadšený.

Sestupová pasáž z vrcholu Baníkova do Lúčneho sedla

Nádherné partie značeného "chodníku"

Hřeben se stával pozvolnější a za chvíli jsem byl v Lúčnem sedle pod Hrubou kopou. Sám uprostřed krásy. Všechno má svůj čas. Tak jako jsem se díval, vloni v srpnu, na tyto partie Západních Tater z Roháčské doliny, jak jsem si sliboval, že jednou přijde čas a já se sem vrátím, tak jsem pozoroval dolinu, plesa a přemýšlel nad pomíjivostí času. Najednou se mi začaly spojovat všechny ty vzpomínky a mě naplňovala zvláštní euforie.

Hrubá kopa z Lúčneho sedla

Kousek nad Lúčnym sedlem (zleva Jalovský príslop, uprostřed Baníkov a vpravo Pachoľa)

Netrvalo dlouho a byl jsem na Hrubé kopě. Pohled z Hrubé kopy je naprosto výjimečný. Nelze srovnávat, ale přesto si to dovolím. Mezi podobně silné zážitky bych zařadil rozhledy ze Svišťového štítu anebo z Vysoké v sousedních Vysokých Tatrách. Ať jsem se podíval kamkoliv, všude bylo všechno k vidění. Západní Tatry, Vysoké Tatry, Nízké Tatry, Fatry Malá i Velká, Chočské vrchy a Beskydy od Pilska přes Babiu góru. V dolinách a kotlinách se třpytily hladiny Oravské přehrady na severu a Liptovské Mary na jihu. Naprosto úžasný a jedinečný zážitek, který mne přikoval na vrcholu asi hodinu. Rozjímal jsem, spojen s přírodou a naplněný štěstím. Nic, v tu chvíli, nebylo mocnější, než být tam, kde jsem byl. Zcela sám. Bez přítomnosti člověka. Jen příroda a já.

Panoramatický pohled z vrcholu Hrubé kopy

Žil jsem okamžikem, který mě naplňoval neskutečným štěstím. Jen jsem si zkusil představit, jak to tady bude vypadat v létě. Zbytky sněhové pokrývky možná téměř zmizí a na chodnících všude kolem budou turisté. I tady, na Hrubé kopě, bych nebyl tak šťastně sám. Ale teď to tady "patřilo" jen mě. Mocná přírodo! Omluv mi moji troufalost, ale ten zážitek byl natolik silný, že nenalézám správných slov, abych dokonale popsal tu nezměrnou krásu.

Roháče

Kdyby šlo zastavit čas, který vlastně neexistuje, tak bych se rozhodl zůstat tady. Třeba by si mne příroda vzala za svého. Žil bych tu jako kamzík nebo jako svišť anebo jako orel. Jen kdyby to trošku šlo.

První z vrcholů Třech kop

Mužík, kterého jsem si dovolil dostavět do tvaru cyrilometodějského dvojkříže

Tri kopy. Úchvatné partie hřebene Západních Tater. Regulérní jedničkové lezení. A opět, trošku zbytečně, vyšlapané chodníčky pod hřebenem. Jenže to není to, co to má být. Značky jsou na hřebeni. Třebaže jsem musel několikrát přemýšlet kudy se spustit či vytáhnout, a musel jsem se i třeba o pár kroků vrátit, bylo to pro mě víc a nejvíc, než si sejít na pohodlnější stezku.

Srázné sněhové pole mezi prvním a druhým vrcholem Třech kop…

…a pohled z druhé strany

Hřebenovka přes Tri kopy

Kresba tajícího sněhu

Žiarská dolina

Hřebenovka přes Tri kopy splňuje nejvyšší nároky. Strmější pasáže jsou osazeny řetězy, které jsem ovšem příliš nevyužíval. Mnohdy byl lepší postup přímo skalnatým hřebenem, neboť některé řetězové pasáže byly ještě se zbytky sněhu, a tak postup po holé skále byl bezpečnější a úchvatný zároveň.

Třetí vrchol Třech kop

Pohled z druhého vrcholu Třech kop na absolvovaný hřeben (zleva Jalovský príslop, Hrubá kopa zakrývající Baníkov a první z vrcholů Třech kop s "křížovým" mužíkem)

Sestupové partie mezi druhým a třetím vrcholem Třech kop

Z třetího vrcholu Třech kop na východ

Baníkov z Třech kop

Dohromady jsem strávil na jednotlivých vrcholech téměř dvě a půl hodiny a tak zamýšlená alternativní, prodloužená, trasa přes Plačlivý Roháč a Žiarské sedlo se nakonec nekonala. Při sestupu z Třech kop jsem pozoroval majestátného orla skalního, který letěl pode mnou a přistál na hřebenovitém výběžku nad Smutným sedlem. Jeho přítomnost rozrušila sviští rodinky ve Smutné dolině. Kuloárem se rozléhalo hvízdání a všichni byli na pozoru.

Orel skalní

Hřeben Třech kop nad Smutným sedlem

Sestoupil jsem do Smutného sedla, které bylo plné sněhu. Z rozcestníku trčela jen stříška. Čekal mě sestup po modré k rozcestí Pod Homôlkou. Zbytky sněhu vytvářely nepříjemné srázy, podklad byl poměrně hodně tvrdý a tak opatrnost byla na místě. Trhliny v horních částech polí dávaly zřetelně najevo, že sníh chce dolů.

Smutné sedlo pod sněhem

Pod Smutným sedlem

Hrubá kopa a Tri kopy

Paradoxně nejobtížnější byl právě sestup ze Smutného sedla. Sníh byl na povrchu měkký, ale pod tenkou vrstvou tajícího sněhu se schovávaly ledové plotny, které na klidu nepřidávaly. Bylo cítit, jak jsou zbytky sněhových polí těžké. Jistota byla jen na pevné zemi. Co mě uklidňovalo, byl fakt, že s ubývající nadmořskou výškou se sníh pozvolna ztrácel. Kousek pod Smutným sedlem jsem potkal druhého člověka. Holku, v kraťáskách a sportovní podprsence. Prohodili jsme pár slov a pokračovali každý dál svoji cestou. Možná to byla bludička, protože ihned co jsme se rozloučili, jsem přišel o stezku. Ta "modrá" přecházela z pravého úbočí Prostredného grúňa na levou stranu, směrem do Malých Závratů. Já jsem ovšem zvolil vyšlapanou stezku, která pokračovala dále pravým úbočím pod Prostredný grúň.

Baranec a v popředí Prostredný grúň se zatoulanou stezkou na jeho pravém úbočí

Cestička byla stále méně patrná a značení nikde dokola. Začínal jsem přemýšlet, kde jsem udělal chybu. Když jsem pak přišel k místu, kde se stezka ztrácela v hustých porostech mladých výrostků kosodřeviny, bylo jasné, že jsem sešel z kurzu. Ještě chvilku jsem pokračoval v sestupu, až jsem dorazil do míst, kde to už opravdu nešlo. Byl jsem jinde, než jsem měl být. Vystoupal jsem na hřeben Grúně a hledal stezku. Všude kolem husté porosty kosodřeviny a kluzké, strmé, travnaté boky. Byl čas zjistit, kde jsem a kde je modrá stezka. Byla za hřebenem. Na druhé straně. Zkoušel jsem po vrstevnici obejít Prostredný grúň, ale v cestě mi stály neprostupné kosodřevinové háje. Vzpomněl jsem na teorii. Na fakta, týkající se takovýchto terénů. Jedním faktem byl ten, že postup kosodřevinou je pro člověka téměř nemožný. A tak jsem hledal suťové pásy, které alespoň trochu dávaly možnost postupu. Dalším, snad ještě významnějším faktem, byl ten, že tohle jsou přesně ta místa, kde by se mohlo líbit medvědům. Kryté, kosodřevinové plochy s občasnými kamennými ostrůvky. No, zkrátka byl jsem tam, kde jsem neměl být, a moje přítomnost byla v těchto místech nepatřičná. Ve zbytcích sněhu jsem pozoroval roztopené krátery po velkých stopách, na větvích kosodřeviny byly zaschlé velké "koláče" trusu a mě nezbývalo, než se právě těmito stezkami dostat ke značené stezce. Tak jak si stále přeji setkání s medvědem, tak právě teď by to bylo setkání nepatřičné. Já jsem tu neměl být. Já narušuji místa, která nejsou pro mě. Po každé, co jsem se blížil k větším balvanům, jsem byl na pozoru. Nevím, co bych mohl v tu chvíli udělat. V tomto prostředí jsem byl jednoznačný outsider. Medvěd tady hraje prim a případné setkání s ním by mohlo znamenat narušení teritoria. Narušitelem jsem tady byl jednoznačně já a tak následky by byly jen a jen na mých bedrech. Ano, musím přiznat, že jsem klidný moc nebyl. Snad bychom se nějak domluvili… Toto zakufrování mi vzalo dobře 20 minut, a tak když jsem vystoupil z kosodřeviny a přede mnou byly jen balvany a kousek dál stezka, oddechl jsem si. Jsem rád, že jsem svoji přítomností nenarušil nikomu přirozený klid nebo alespoň ne natolik, abych si to musel vyčítat. Na stezku jsem se vrátil kousek nad rozcestím Pod Homôlkou.

Rozcestník Pod Homôlkou

Odtud je to na Žiarskou chatu už jen kousek. Čas 1:00, uváděný na rozcestníku, je nadnesený. Mě to trvalo 20 minut. Bylo lehce před půl čtvrté odpoledne. Za mnou byl trek, na který hned tak nezapomenu. Jestliže jsem cokoliv očekával, tak realita byla mnohonásobně neskutečná. Počasí, které si chcete a umíte představit. Čistota přírody. Pravost a jedinečnost. A neuvěřitelné zážitky. Chtěl bych tímto poděkovat především přírodě, že mi nabídla trochu sebe, a že mi dovolila nahlédnout. Ještě jednou se velice omlouvám za narušení teritoria, které nebylo určeno pro mě, a současně děkuji za shovívavost, se kterou se ke mně příroda zachovala, a že mě přijala. Současně bych chtěl poděkovat personálu Žiarské chaty, za jejich vstřícné přijetí a za služby, které mi nabídli. Nebyl jsem tu rozhodně naposledy a věřím, že se vrátím na toto kouzelné místo.

Děkuji a přeji všem HORE ZDAR!



 

Súľovské skály

14. května 2017 v 10:45 | Nojboš |  Hory a příroda
Alespoň jeden trek za měsíc. To by bylo skvělé. A proložit to tréninkovými či kondičními výšlapy. Budu se opakovat, ale pro letošní rok jsem si naplánoval docela dost náročný program a na to, abych ho mohl nějakým způsobem uskutečnit, je třeba být připraven po všech stránkách. Duben utekl jak voda a přinesl spoustu nových věcí. Jednou z těch významnějších bylo stěhování z krásné, klidné Mokré na Nábřeží v Prštném. Svůj volný čas jsem tak věnoval, v maximální možné míře, právě tomuto přesunu, takže na přírodu moc času nezbylo. Jenže každé povinnosti jednou skončí a tak i mě skončilo stěhování zabydlením se. A přišel květen, máj, lásky čas a s ním i telefonát s žádostí o trek. Původně zamýšlený dvoudenní výjezd do Tater jsme museli, bohužel, odpískat, protože neporučíme ani větru, ani dešti resp. sněhu a tak nám naše plány zhatily neskutečné sněhové přívaly. Bylo by nerozumné pouštět se do něčeho, co nemá dobrý základ. A tím základem jsou podmínky především klimatické. Na nějaký jarní tatranský trek jsme mohli zapomenout. Jsem rád, že byly tyto podmínky respektovány, a že jsme se nikam netlačili. Nestálo by to za to. Nicméně víkendová volnost a žádost mého kamaráda nezůstala nevyslyšena. "Pojeďme na Súľovské skály." Zněl návrh, který mě nalákal téměř okamžitě. Mnou navrhovaný, a prozatím nikdy nerealizovaný, výstup na Šíp na Malé Fatře, byl tak odložen, nikoliv však do zapomnění…



Súľovské skály mě lákaly již několik let a vždycky jsem jen projížděl kolem. Dokonce jsem pracoval takový kousek od nich, v Predmieru, ale na návštěvu tohoto kouzelného místa jsem si nikdy čas nenašel. Toto byla právě ta příležitost, tento "nedostatek" napravit. Domluvili jsme se na sobotu. Slibovala lepší počasí, než následující neděle a jak se ukázalo, bylo naše rozhodnutí správné. Vyrazili jsme po 8 ráno ze Zlína a po návštěvě hornolidečského S-marketu, kde jsme nakoupili pitný režim a nějaká vrcholová piva, jsme byli po půl jedenácté na místě. Zaparkovali jsme u chaty Súľov a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. A že jich bylo. Trasu jsme si předem trochu naplánovali. Súľovský hrad-Brada-Roháč a…uvidíme podle chuti. Vyrazili jsme po zelené od rozcestníku Súľov-parkovisko. Stezka se tu hned zahryzne do hřebene a vzpíná se a šplhá ke skalnatým bradlům. Poměrně brzy jsme byli "na skalách". Je to tady úplně úžasné…



Když jsme se pokochali bralnatým hřebenem, pokračovali jsme na zříceninu hradu Súľova. Prakticky celý hřeben, ať už se vzpíná nebo klesá, je natolik impozantní, že člověk zapomene na jakoukoliv únavu a snaží se dostat, kam jen to jde. Na nižším z vrcholů hradního díla jsme si dali "vrcholové" a vzhlíželi jsme k dálavám.

Pod nižším z vrcholů Brady.

Pokračovali jsme k Bradě. Skalnaté, dvouvrcholové skále. Stezka prochází lesem pod skalnatými vrcholy, ale naše nadšení, zvědavost a touha nás hnala, co nejvýše to šlo k vrcholu. Dostali jsme se pod nižší z vrcholů Brady. První dva metry jsem si vylezl na skálu, ale dále to už znamenalo jen čisté lezení, to by nemusel být směrem nahoru problém, ovšem v sestupu by to mohlo znamenat komplikace. "Dál už nepůjdeme.": znělo naše rozhodnutí. To bylo rozumné.

Pohled z Brady přes Kečku na Kľak.

Následoval krátký sestup pod Roháč. To už se stezka stáčela po skalnatém závěru doliny a nabízela neskutečně krásné výhledy na celou Súľovskou dolinu a na okolní skalní hradby.


…až z toho zrak přecházel… Naším dalším cílem byl Roháč. Tento vrchol je poměrně nevýrazný, vzhledem k okolitým skalním skulpturám, ovšem nabídl nám něco velice zajímavého, co bylo pro mě premiérou. Medvědí strom. Škrábánce na kmeni s výraznými stopami po drápech, kterými si medvědi značí svá teritoria.


Medvědí strom.

Z Roháče jsme se vrátili zpět na "okružní" trasu, na zelenou turistickou značku a pokračovali přes kótu 731 do Roháčského sedla. Odsud jsme se vydali po modré zpět k Súľovu. Stezka schází ze skalnatého hřebene do údolí. Souběžně s ní vede lesem i cyklostezka. Zhruba někde kolem 600m.n.m. jsme sešli z této značené trasy a pokračovali pod skály jako bychom se vraceli směrem k severu. Chtěli jsme vidět Šarkaniu dieru.

Súľovské skály. Pohled z kóty 731.

Pod kótou 731. Lesem, cestou-necestou k Šarkaní díře.

Z dračí sluje jsme sestoupili na Lúku pod Roháčom a odtud jsme pokračovali po žluté turistické značce až na rozlehlé pastviny, které dotvářejí okolní krásu. Výhledy na skalní útvary, které lemují súľovskou kotlinu nám byly odměnou za vše, co jsme absolvovali.

Panoramatický pohled ze Súľovské kotliny.

Náš výlet, do této krásné oblasti, jsme zakončili lehkým občerstvením v restauraci Čierny potok, která se nachází kousek od chaty Súľov. S velkým obdivem jsme pak prohodili pár slov s dámami, které si jen tak povzdechly, že letos to až na hrad nedaly. Vzhledem k jejich věku to ovšem nebyla žádná osobní prohra. Rád si budu v jejich věku "stěžovat", že na některá místa už jaksi nezbývají síly. Klobouk dolů. Závěrem bych chtěl ještě poděkovat přírodě, za skvělé počasí. A těm, kteří na Súľovských skalách ještě nebyli, mohu tento výlet jednoznačně doporučit. Od nás, ze Zlína, je to nějakých 120km, které nejsou vůbec zbytečné, protože to co může Súľov nabídnout je úchvatné. Velmi velice doporučuji návštěvu. Stojí to za to.


HORE ZDAR!

Jarní probouzení a první trek roku na Kľak

13. dubna 2017 v 23:55 | Nojboš |  Hory a příroda
Po delším zimním odmlčení přichází pomalu jarní nálada. Stromy se osypávají listím a některé si dokonce nahodily přehoz z květů. Ranní ptačí zpěvy jsou výrazné. A hospody otevřely směle zahrádky. Moje neplodnost na svém blogu by mohla připomínat zimní spánek medvěda v brlohu, ale není tomu zcela tak, jak by se mohlo zdát.

Jaro na Mokré.

Téměř vzápětí, kdy jsem zveřejnil své vize pro rok 2017, jsem se pustil směle do zimní přípravy. Hned 10.ledna jsem si na 11-ti kilometrovém okruhu ve Vizovických vrších (Pozděchov-Trubiska-U oběšeného-Vařákovy paseky-Bařinka-Pozděchov) otestoval své schopnosti udržet rychlost v terénu v zimních podmínkách. Teplota -7°C, v některých partiích 30cm bořivého sněhu. Dva dny na to jsem si zopakoval tento trénink, tentokrát se zimní výbavou resp. na sněžnicích, na rozšířené trase, která měla 14km (zatáčka "vracák" pod Ploštinou-Klášťov-Svéradov-Pod Svéradovem-Bařinka-Trubiska-U oběšeného-Vařákovy paseky-Bařinka-Ploština-zatáčka "vracák" pod Ploštinou) . O týden později jsem v Javorníkách vystoupal z Valašské Senice na Makytu, opět na sněžnicích (12,75km). Ve všech třech případech jsem dosáhl určité výkonnostní úrovně, a pokud budu ještě počítat ten vlastní dobrý pocit, který jsem z toho měl, tak sám za sebe můžu konstatovat: Jsem spokojený.


Trubiska.

Následovala kratší pauza, kterou jsem vyplňoval prací, neboť ta mi dopřává dopřávat si. A mám-li vize, tak je to, v jistém smyslu, nezbytná součást přípravy. Zahraniční "angažmá" v Německu mě sice vzdálilo od těch našich valašských hor, ale ani tam jsem nezahálel. Oblast vysočiny Solling, přesněji Weser-Leine-Bergland mi nedala, abych nenahlédnul "pod pokličku" tamější přírodě. A tak jsem dva víkendy po sobě uskutečnil výšlap na nepříliš výrazný, ale jinak příjemný vrchol Güldenberg. Mohl jsem tak, alespoň na chvilku, vybřednout z každonočních pracovních povinností a jeden jediný volný den v týdnu jsem věnoval turistice.

Wöseketal pod Güldenbergem.

Po návratu domů, v druhé půli března, jsem stihnul ještě pěkný výšlap v oblasti našich Vizovických vrchů. Z Provodova přes Brda a Bábu na Komonec a návrat jižními svahy Komonce přes Starý Světlov do Provodova.

Trasa.

Bylo nádherně a úplně to svádělo k nějakému úniku do přírody. Předchozí pátek jsem při cestě z Veselí nad Moravou přes kopce do Zlína pozoroval tu naši krásnou přírodu. Měsíc jsem neviděl ty naše kopčiska, naše Vizovské hory. Šak sú to hory. Gdyž je nad Vizovicama Janova hora, tak to mosíja byť hory… Když se pak, při přejezdu z Velkého Ořechova na Doubravy, zahledíte napravo, uzříte mohutný hřeben Brd, Báby a Komonce. A pak uvěříte, že máme taky hory.

Brda.

Výhled z Báby ke Zlínu.

I přes krásné slunečné počasí, které se snažilo navodit jarní náladu, bylo na Komonci pouhých 1,5°C a foukal čerstvý vítr. V této kombinaci jsem vrcholem víceméně jen prošel a pokračoval dál. Rozhledy z úbočí Komonce k Bílým Karpatům mě naplnily vnitřním klidem, který mi narušil jen neukázněný mladík na staré Jawě 250. Nebyla ani bílá a snad bych jí to odpustil, kdyby na ní jela Věra Špinarová, ale byl to jen nějaký kluk, který si krátil volnou chvíli a rozdával po okolních lesích hluk a smrad. Nějak vědomě jsem tento počin počastoval jednou dobře mířenou ránou turistickou holí. Budiž mi odpuštěno.

Vrchol Komonce.

Mezi Provodovem a Březůvkama.

A to bylo za první tři měsíce tohoto roku vše. V rámci zimní přípravy jsem absolvoval 71,45km v terénu s převýšením 2668m. Průměrná délka výšlapu 10,21km. Průměrné převýšení 381m. Není to mnoho, ale aby člověk nezůstal statický, a správně to skloubil s počasím a volným časem, tak je to v rámci možností.

Lesní stezky u Starého Světlova.

Tři měsíce utekly jako voda a nastal měsíc duben. A už už mě to táhlo někam ven. V naší krásné, milé a přívětivé hospůdce Pod lípou jsem se dal před časem tematicky dohromady s kamarádem Laďou, který by rád zakusil radostí, které prožívám při svých výšlapech. A protože mě jeho smělost fascinuje, vždyť předloňského Silvestra si troufnul na Rysy…a to jen tak, na chuť, a když se mi v hlavě zrodil plán na Tatranskou 75-ku hned se velice odvážně přihlásil, že toto by rád absolvoval taky, jenže chtít je jen jedna věc, rozhodl jsem se, že ho zapojím do jarní trekové přípravy na tento vrchol sezóny. Začalo to krásným aprílem a to byla jen sobota…

PRVNÍ TREK 2017 PATŘIL KĽAKU

V neděli ráno jsem se vzbudil před osmou hodinou ranní. Sluneční paprsky a vymetená obloha mě doslova vykoply z postele. Mrknul jsem v televizi na Panoramu a bylo rozhodnuto. Dnes někam vyrazím. A hned jsem vzpomněl na Laďu. Krátká zpráva nezůstala bez odpovědi a odpověď byla souhlasná… "Ahoj, no, tak můžem…a kam by se Ti chtělo?" Zbývalo vymyslet kam. V hlavě jsem měl pár nápadů, ale nic konkrétního… "Něco kolem 1000m. Beskydy, Javorníky, Strážovské vrchy, Lúčanská Fatra…" Odpověď mě opět potěšila… "No, super, tak v deset…" Začal jsem tedy hledět do mapy a hledám a dívám se…špekuluju… Chtěl jsem trek. První letošní. Takový, co mi ukáže něco nového. Kľak! Po zelené! Z Čičmianského rozcestí! Byl jsem na Kľaku už dvakrát, ale vždy jen z Fačkovského sedla. A tato varianta výstupu je od pohledu krásná. Vždyť vede přes tři další vrcholy. Košiarka 1107m, kóta 1072m a Malý Kľak 1205m. A takový výstup je víc "poctivý". Má jisté převýšení, které je v tuto chvíli na místě…v hlavě stále ta 75-ka… Přesunul jsem odjezd na 9:30 Pod lípou. Vyrazili jsme lehce po půl. Cesta příjemně ubíhala a měnící se ráz krajiny fascinoval. Svahy byly stále kolmější, delší a k vrcholkům se bylo potřeba více zaklánět. A strmost některých svahů byla natolik velká, že začaly obnažovat své kamenné podloží. Z hřebenů se draly k nebi skalnaté hřbety. To už jsme byli ve Strážovských vrších. Projeli jsme dolinkama, přímo pod Strážovem, a už jsme se začali pomalu přibližovat Fatře. V 11:45 jsme vyrazili z Čičmianského rozcestí. Stezka vede po lesní cestě, která je příjemně upravená. Bylo opět nádherné počasí. Napravo Strážovské, pod nohama Fatra. Ještěrky šustily v travnatých mezích. Kaně nám létaly nad hlavama. Prostě pohoda. A tak si to šlapeme a putujeme přírodou. Na hodinkách 800m…hmmm…měli jsme odbočit doprava na hřeben, ale nikde žádný náznak značky nebyl…ani stezky…kde vlastně jsme? Pohledem do mapy zjišťuju, že jsme, již drahnou chvíli, pod hřebenem, po kterém jsme měli jít…a ten je teď, v tuto chvíli, na tomto místě, cca 300m nad námi… Hmmm…to jsem tomu dal. Co už. Volíme směr výstupu na hřeben. Kolem žlabu, který vytvořil potok stékající odkudsi z úbočí, a následně nalevo, až na hřeben. Svah se sklonem 30°-50°. Převýšení cca 300m. A s vědomím, že to až na hřeben nebude lepší. První "zkouška" jak jsme na tom… Na hřeben jsme vystoupili někde mezi Malým Kľakem a kótou 1072m. Výstup nám trval 27m. 100m za 10min je v pohodě. I když je třeba nezalhat, že jsem se na hřebeni málem poblil…pardon. Pak už následovaly jenom samé krásné zážitky. Vše bylo umocněno neskutečným výhledem na Kľak z hřebene.

Pohled na Kľak z Malého Kľaku.

Dominantní, hrdý a majestátně se vzpínající skalnatý vrchol dodává Kľaku jednoznačný punc hory. Přes Malý Kľak a sedlo Malého Kľaku jsme se dostali přímo pod skalnatá úbočí vrcholu. Na severní straně hřebene byly ještě zbytky zimy v podobě sněhových polí.

Hřebenovka na Kľak. Sedlo Malého Kľaku.

Po stezce, která podchází vrchol zleva, jsme se dostali na rozcestník Pod Kľakem. Tady se připojuje zleva červená turistická značka, která vede hřebenovými partiemi Lúčanské Fatry. Až k tomuto místu jsme putovali přírodou prakticky sami. Odsud na vrchol Kľaku je to už jen kousíček. Poměrně hodně lidí vylákalo počasí do přírody a tak jsme na vrcholu nebyli už tolik sami. Což vlastně nevadí, protože no a co… Byl krásný den.

Na vrcholu Kľaku.

Sedli jsme si na zem, otevřeli jsme si vrcholovou Plzeň a kochali se rozhledem. Bohužel bylo hodně oparu a tak byly výhledy lehce omezené. Ale to taky nevadilo, protože jsme byli v přírodě a to je to, co je skvělé. Námi, částečně, absolvovaný hřeben se jevil jako krásný a sliboval pěkný sestup.

Pohled na Martinské hole se zbytky sněhu (poslední hřeben).

Pohled na Strážov (nejvyšší vrchol napravo).

"Náš" hřeben.

Když nastal ten správný čas, vyrazili jsme na cestu zpět. Tentokrát jsme se nespustili nikam z hřebene a špatně značenou stezku jsme neopustili. Přešli jsme přes Malý Kľak a pokračovali hřebenovým sestupem. Stezka po hřebeni tady vede mezi stromy a příliš výhledů nenabízí. Přešli jsme nevýrazný, bezejmenný vrchol, označený kótou 1072m a lehkým klesáním přes rozplizlé sedlo jsme se objevili pod Košiarkou. Na úvod nás přivítal skalní útvar vybíhající uprostřed stezky. Po zalesněném úseku to bylo milé rozptýlení, které bylo navíc esteticky příjemné.

Kousek pod Košiarkou. Skalní útvar vítá…

Když jsme prošli kolem této přírodní skulptury, otevřel se nám krásný pohled na Košiarku. Skalnatý hřeben tu vytváří bradla a výběžky, přičemž nejvyšší z nich je, již zmiňovaný, vrchol Košiarka. Pohled z Košiarky na Kľak je opět fascinující a nezbývá mi, než si tady dát krátkou kochací pauzu.

Kľak z Košiarky.

Netřesky na vrcholu Košiarky.

Anžto se čas dloužil, bylo nutné vyrazit k domovům. Nejdříve nás, ale ještě čekal sestup k Čičmianskému rozcestí. Cestou z Košiarky vede stezka kolem krásných skalnatých výběžků, které lemují většinu sestupu. Nakonec se stezka ztrácí v zalesněném svahu, který spadá kousek nad výchozí místo. Odsud po lesní cestě, po které jsme přišli, až k rozcestí. Posledním rozloučením se s tímto krásným krajem byl výstavní výhled na Strážov…

…to je on…

Následující cesta domů, do Zlína, která vede přes Strážovské vrchy, Bílé Karpaty, Javorníky a Vizovické vrchy pak všechno završila. Mám za sebou první letošní trek. Jsem rád, že to byl Kľak a jsem rád za zvolenou variantu výstupu. Mohu-li doporučit, tak na Kľak jedině po zelené ;-)
Přeji krásné Velikonoční svátky a brzy zase

HORE ZDAR!
 


Vize 2017

9. ledna 2017 v 20:09 | Nojboš |  Hory a příroda
Je tu zima, příroda se hodila do mrazivého hávu a kopce se zahalily do bílého šatu. Je čas vegetačního klidu. Vše co má na svět přijít nové a v plné síle teď odpočívá a sbírá energii na jarní křepčení. Ne zcela stejně je na tom i člověk. A tak, až se mě zeptá léto: "Co jsi dělal v zimě?" Budu moci odpovědět, že jsem se připravoval. A nejen teoreticky, při studiu map, tras, cest a časů, ale i prakticky. A hodlám-li uskutečnit to, co jsem si naplánoval, bude příprava, ať už zimní či jarní, určitě důležitá a sama mi dá odpověď pro léto, až se mě zeptá…















Ladies and gentlemen, připravil jsem si letní výzvu, jak se patří. Již teď můžete přemýšlet, jestli se do toho dáte taky anebo si počkáte na fotky a nějaký ten stručný popis. Nachystal jsem trek, který je smělý, náročný a bude chtít hodně zodpovědný přístup. Především zodpovědný v odhodlání.

Protože jsem celou tuto akci vymyslel sám, mohu si ji i sám pojmenovat. Mohlo by se to jmenovat jakkoliv, ale mě se líbí "Tatranská pětasedmdesátka". Já vím, zní to jako "Jizerská padesátka", ale když ono to tak všechno do sebe zapadá, i když to moc originality nepobralo. Ve zkratce se jedná o 5-ti denní tatranský přechod s celkovou délkou 75km. Trochu jsem při plánování čerpal z bedekru na přechod Pyrenejí a to v tom smyslu, že jsem se snažil jednotlivé etapy víceméně sjednotit, co se týká náročnosti, ale i vzdálenosti a času, v návaznosti na průběh celého treku. A co mi z toho vypadlo je toto:

1.den
Podbanské (Parking 950m) - (Modrá) Kamenistá dolina - Pyšné sedlo (1792m) 3:30 - (doleva na Červená) Blýšť (2158m) - Bystré sedlo (1946m) 1:00 (4:30) - Gáborové sedlo (1987m) 0:30 (5:00) - (doprava na Z) Siwa przelacz (1812m) 0:15 (5:15) - Ornak (1854m) - Suchy Wierch Ornaczański (1818m) - Iwanicka przelacz (1459m) 1:45 (7:00) - (doprava na Ž) Schronisko PTTK na Hali Ornak (1100m) 1:00 (8:00)

Celkový čas: 8:00
Délka: cca 16,6km
Stoupání: cca 1750m
Klesání: cca 1600m


První den nás čeká přechod přes hřeben Západných Tater, v místě jejich nejvyšších partií, od jihu na sever. Přes Kamenistou dolinu vystoupáme do Pyšného sedla a po hřebeni přes Blýšť přejdeme do Gáborového sedla, kde budeme pokračovat přes masiv Ornaku, na chatu na Hali Ornak. Bude to náročné stoupání, ale stejně tak i náročné klesání a v souvislosti s celkovou délkou přes 16,5km to bude jistě výživný začátek. Už tady se prověří, jak moc pevní jsme ve svém odhodlání pokračovat dál. Vzhledem k tomu, že akce bude muset být dopředu naplánovaná, bude potřeba dopředu zamluvit noclehy, bude to i otázka jakési finanční "záruky", která nás bude držet při chuti, celý trek zvládnout. Byť je počasí nevyzpytatelné a větru, dešti poroučet nedokážeme… Odhodláním a zvýšeným úsilím lze dosáhnout úspěchu. Na velké "mecheche" na chatě to nebude, a nutno říct, že po celou dobu to bude podobné, protože budeme mít za sebou, myslím, poměrně náročný den a před sebou další čtyři, které nám odpočinku příliš nepřinesou. Skoro si troufám tvrdit, že to bude chtít víc, než jen takové nějaké chtění. Kvalitní odpočinek budeme potřebovat hned na další den.

2.den
Schronisko PTTK na Hali Ornak (1100m) - (Z) Dolina Tomanowa - Kamienisty źleb (1500m) 1:30 - Chuda przelaczka (1851m) 1:20 (2:50) - (doprava na Čv-Z) Twardy grbiet - Ciemniak (Temniak 2096m) 0:50 (3:40) - (doleva na Čv) Mulowa przelacz (2067m) - Krzesanica (Kresanica 2122m) - Litworowa przelacz (2037m) - Malolaczniak (Malolúčniak 2096m) 0:45 (4:35) - Malolacka przelacz (1924m) - Kopa Kondracka (Kondratova kopa 2004m) 0:25 (5:00) - (doleva na Ž) Kondracka przelacz (1725m) 0:40 (5:40) - (rovně na M) Wyźnia Kondracka przelacz (1775m) 0:20 (6:00) - Giewont (1894m) - Wyźnia Kondracka Przelacz 0:25 (6:25) - Kondracka przelacz 0:10 (6:35) - (doleva zůstat na M) Dolina Malego Szerokiego - Schronisko PTTK na Hali Kondratowej (1333m) 0:55 (7:30)

Celkový čas: 7:30
Délka: cca 13,3km
Stoupání: cca 1560m
Klesání: cca 1310m


Na druhý den je připravena náročná pasáž, kdy hned na začátku dne nastoupáme do hřebenových partií Červených vrchů. Přechodem přes nejvýraznější vrcholy této skupiny (Temniak, Kresanica, Malolúčniak a Kondratova kopa) s následným výstupem na majestátný Giewont nad Zakopaným zakončíme den sestupem na chatu na Hali Kondartowej. Časově a převýšením se bude jednat o "lehčí" část celé akce.

3.den
Schronisko PTTK na Hali Kondratowej (1333m) - (Z) Dlugi źleb - Przelacz pod Kopa Kondracka (1863m) 1:30 - (doleva na Čv) Suche Czuby (1799m) - Goryczkowa Czuba (Goričková 1913m) - Goryczkowa przelacz Świńska (1801m) - Przelacz Goryczkowa nad Zakosy (1816m) - Kasprowy Wierch (1987m) 1:40 (3:10) - Sucha przelacz (1949m) - Beskid (2012m) - Przelacz Liliowe (Ľaliové sedlo 1952m) 0:25 (3:35) - Skrajna Turnia (2096m) - Skrajna przelacz (2071m)- Pośrednia Turnia (Prostredná kopa 2097m) - Świnicka przelacz (Svinické sedlo 2051m) 0:30 (4:05) - Świnica (Svinica 2301m) 0:40 (4:45) - Przelacz Zawrat (2158m) 0:50 (5:35) - (doprava na M) Wyźnie Solnisko - Schronisko PTTK w Dolinie Pieciu Stawów Polskich (1672m) 1:35 (7:10)

Celkový čas: 7:10
Délka: cca 12,5km
Stoupání: cca 1910m
Klesání: cca 1580m


Nejtěžší pasáže na nás teprve čekají. Třetí den treku bude nejvíce náročný na převýšení. Téměř dva kilometry nahoru a více něž kilometr a půl dolů. K tomu zhruba dvanáct a půl kilometru a přes sedm hodin chůze. Alespoň co nám říkají mapové podklady. Bude to den, kdy přejdeme z oblasti Západných Tater do Vysokých Tater. Zlatým hřebem dne bude výstup na Svinicu. Podle mého subjektivního názoru, bude tento den jeden z nejtěžších. Budeme mít už cosi v nohou a taky ještě pěkně náročný zbytek programu před námi.

4.den
Schronisko PTTK w Dolinie Pieciu Stawów Polskich (1672m) - (M) Świstowa Czuba (1763m) - Kepa (1683m) - Schronisko PTTK Morskie Oko (1395m) 1:40 - (doleva na Čv) Szeroki Piarg (1400m) 0:15 (1:55) - (doleva zůstat na Čv) Czarny Staw pod Rysmi (1583m) 0:30 (2:25) - Bula pod Rysami (2054m) - Rysy (2499m) 3:20 (5:45) - Sedlo Váha (2340m) - Chata pod Rysmi (2250m) 0:45 (6:30)

Celkový čas: 6:30
Délka: cca 9,3km
Stoupání: cca 1560m
Klesání: cca 1050m


Nejkratší pasáž celého treku. Nejkratší, která nemusí znamenat nejjednodušší. Jelikož čtvrtý den bývá kritický, máme před sebou "relativní" pohodu. Čas mapy 6:30 a vzdálenost cca 9,3km. Nicméně výstup na Rysy z polské strany je sám o sobě velmi namáhavý a tak ani čtvrtý den nebude patřit k těm lehkým, i když parametrově by se mohlo zdát. Nevím, jak moc budeme čerství, ale každopádně poctivý odpočinek to bude chtít každý den.

5.den
Chata pod Rysmi (2250m) - (Čv) Rázcestie nad Žabím potokom (1620m) 1:25 - (doleva na M) Rázcestie pri Popradskom plese (1500m) 0:20 (1:45) - (doprava na Čv) Štrbské pleso (1347m) 1:10 (2:55) - Rázcestie pod Furkotskou dolinou (1457m) 0:40 (3:35) - Rázcestie pri Jamskom plese (1448m) 0:30 (4:05) - Tri studničky (1140m) 1:10 (5:15) - Podbanské (Parking 950m) 1:15 (6:30)

Celkový čas: 6:30
Délka: cca 23,2km
Stoupání: cca 530m
Klesání: cca 1800m


Poslední den bude věnovaný sestupu. Přes nepříliš atraktivní asfaltové pasáže kolem Štrbského plesa a závěrečný pětikilometrový úsek po silnici nás vlastně nic tak extra nečeká. Po čtyřech namáhavých dnech to bude zkouška vytrvalosti na více než dvacetikilometrovém sestupu.

CELKEM ZA TREK:

Celkový čas: 35h:40m
Délka: cca 74,9km
Převýšení: cca 7310m

Jelikož se jedná o přechody z chaty na chatu, budou to přechody "s plnou polní". Takže to bude chtít dobře rozvrhnout co do batožiny vzít a co nechat doma. Myslím, že se budou počítat každé deka navíc. A i v tom, je celá akce přitažlivá, neboť bude vyžadovat kvalitní přípravu a dobré rozmýšlení. Za sebe mohu říct, že více než dvoudenní akci za sebou nemám. V Julských Alpách ve Slovinsku jsem absolvoval šest výstupů nad 2000m v průběhu šesti dnů, ovšem nutno podotknout, že vždy "po lehku", neboť jsem vždy přespával na jednom místě, v dolině. Zavzpomínám…3.7.2011 Prednje okno v Prisanku (Kopiščarova cesta-ferata) 2.317m dle mého jedna z nejkrásnějších feratových cest v Julských Alpách. 4.7.2011, Visoki Kanin 2.587m, úchvatný masiv s rozhledy až k Jadranu. 5.7.2011, Mala Mojstrovka (Hanzova cesta-ferata) 2.332m, co jsem to psal o tom Oknu? Nooo, Mojstrovka a Hanzova cesta…,…jedna z nejkrásnějších feratových cest v Julských Alpách…no, a co… 6.7.2011, Krn 2.244m s neskutečnou přírodou a salaší a svérázným pastevcem a výtečným sýrem a se synem a s chatou pod vrcholem, prostě bomba. 7.7.2011, Velika Baba 2.016m, samotářský vrch, kam jsem se uchýlil před okolím a taky proto, že jsem tak nějak potřeboval kamkoliv nahoru, protože jsem byl rozchozený a teprve mě čekal největší z vrcholů celého týdne. Tak, aby mě třeba nějak nezatuhly nohy. Část výstupu byla stejná jako na Krn, k rozcestí nedaleko Krnského plesa. Když jsem šel 6.7. na Krn, byl jsem na tomto rozcestí za 1h a 50m. Následující den jsem tu byl za 1h. Z Lepeny je to strmé stoupání po lesních cestách pod nákladní lanovkou. Prostě se mi nechtělo ten strašný krpál znovu šmatlat, tak jsem zabral a…byl jsem tam velmi rychle. Bez zastávek, natvrdo. Tož tak s Velikú Babú. Zlatým hřebem celých Julek pak byl 8.7.2011 výstup na Jalovec 2.645m. Jalovec je Jalovec. Vysoký Jalovec, vysoký jako já. To se nedá napsat. To se musí vyšlápnout. Neskutečné záležitosti. Úchvatné značkované trasy. Šmankote, vyhrkly mi trochu slzy, když jsem si vzpomněl na ten krásný začátek treku v údolí Zadní Trenty. Bylo ráno, svěže. Tráva byla pokryta perličkami rosy. V údolí bylo ještě šero, ale přes okolní kopce prostřelovaly laserové paprsky slunce. Absolutní modrá obloha. Jen na vrcholcích se občas držel mrak. Mraky si hrály i v okolí Jalovce a tak mi jejich hra připadala, sice krásná, ale zároveň mě trošku štvala, protože všude azuro a zrovna na Jalovci mraky. Minul jsem krásný hřib, vzít jsem ho nemohl a snad jsem ani nechtěl, prostě mi připadal krásný tak jak je rostený. A přede mnou krpál. Strašlivý krpál. Nemilosrdné stoupání z 950m do 2200m. Naprudko, krátkým cikcakem. Metry nabíhaly jak žíly na čele. A tehdy jsem si znovu řekl, že zastavit by bylo nerozumné, že takové krpále sa mosija vyšmatlat, aby to bylo vyšmatlané a tak jsem i učinil a místo 3h30m na chatu jsem to dal za 1h50m. A to pak má člověk času na kochání. Potkal jsem tam takovou českou rodinku. Trochu se sami sobě poztráceli, ale pán to bral se zaťatými zuby, velmi statečné gesto. Vzpomínám s úsměvem. A paní chatařky byly úplně úžasné. Ženské 55-65let. Dvě. Nikdo jiný. O všechno se staraly. Na jaře hore a na podzim dole. Užíval jsem si to strašně a dával, jak by smet. Na Jalovci jsem stanul a byl jsem na sebe hrdý. Je třeba se pochválit. Byl jsem tam sám. Nahlídnout mi dal tak, že mě vlastně pozval na další rande. A tak si skoro troufám tvrdit, že by to letos mohlo přicházet v úvahu. Nepředbíhej Alešu.

Ale je krásný. Jalovec.

Tak mě napadá, kdy by se to tak mělo všechno stíhat? Tak třeba do Julek bych vyrazil každopádně první dva týdny v červenci anebo poslední srpnový a první týden v září. To si skoro troufám dát ruku do malého ohýnku, že bude krásně. A ten červenec tak na 95%. Vysledoval jsem to, využíval jsem toho a tak si to troufám tak nějak tvrdit. A co s těma Tatrama? Kdo ví? V Tatrách jsem byl mockrát, ale vždycky tak nějak jak to bylo možné, takže nevím kdy je v Tatrách nejstabilnější počasí. Nakonec nejsme z cukru a v lese neprší… Takže to bychom taky měli. Jak to uzavřít? Tak jako vize je to velice krásné a nemusí pršet, stačí, když kape. A tak na základě výše uvedeného beru jako výzvu každou výzvu, neboť až se bude léto ptát, tak si vzpomenu na letošní první kopec, na Spletený vrch a budiž mi první vlaštovkou, která mi dopomůže zrealizovat vše, jak bych si byl býval přál. Tož, ať ně to výde a gdo sa bude chtět přidat na ty Tatry, tak bysme sa měli domluvit nejak skoro, ať néni neskoro. Přece jen je to koordinace na čtyřech chatách ve čtyřech konkrétních dnech, takže termín by měl být znám dopředu a na tom je potřeba se domluvit. Zjistím podrobnější info ohledně ubytování na chatách, ať má člověk i finanční náhled na věc. Myslím, že jsem si dal pěkné předsevzetí…

Tak pište náměty, podněty a hlavně se někdo hecněte, nebo si to dám sám a bude.

HORE ZDAR!

Rok 2016 1/2

5. ledna 2017 v 10:03 | Nojboš |  Zápisník provedených aktivit (archiv 2014-2016)
Poř.č.: 1
Datum: 17.1.2016
Oblast: Vizovické vrchy
Trasa:Lačnov (580m) - Dolní Lačnovské skály (650m) - Lačnovské skály (rozc.) (680m) - Vařákovy paseky (690m) - Lačnov (580m)
Délka: 8,35km
Převýšení: 285m
Čas výstupu: 1h 05m
Čas sestupu: 40m
Počet osob: 2
Poznámka: průměrná rychlost 4,77km/h; slunečno, mrazivo, na hřebeni cca 20cm sněhu; s Tomášem Klosem; https://mapy.cz/s/pQ8p

Poř.č.: 2
Datum: 22.1.2016
Oblast: Lučanská Malá Fatra (SK)
Trasa: Fačkovské sedlo (802m) - Kľak (1.352m) a zpět
Délka: cca 8,5km
Převýšení: 750m
Čas výstupu: 1h 25m
Čas sestupu: 48m
Počet osob: 1
Poznámka: zimní výstup; jasno-bezvětří; stezka prošlápnutá-nebylo třeba zimní výbavy; na hřebenech cca 50cm sněhu; koeficient trasy 0,74; https://mapy.cz/s/qj8Z

Poř.č.: 3
Datum: 30.4.2016
Oblast: České středohoří (CZ)
Trasa: U lanovky (550m) - Nad Bílkou (650m) - Milešovka-rozcestí (745m) - Milešovka-vrchol (837m) - zpět pod nákladní lanovkou
Délka: cca 2,5km
Převýšení: 287m
Čas výstupu: 21m
Čas sestupu: 10m
Počet osob: 2
Poznámka: parkování pod lanovkou 200,- Kč od Správy CHKO; parkoviště pod obcí Bílka navíc cca 800m; z vrcholu sestup pod nákladní lanovkou (běh)

Poř.č.: 4
Datum: 6.5.2016
Oblast: Javorníky (CZ+SK)
Trasa: Francova Lhota (Bechov) (600m) - Makyta (923m) a zpět
Délka: 13,93km
Převýšení: 411m
Čas výstupu: 1h15m
Čas sestupu: 1h10m
Počet osob: 1 (2)
Poznámka: nad Francovou Lhotou výstup společný s kolemjdoucím Igorem Fajnorem, sestup samostatně; průměrná rychlost 5,78km/h

Poř.č.: 5
Datum: 8.5.2016
Oblast: Vizovické vrchy a okolí Zlína (CZ)
Trasa: Mokrá II. (249m) - Barabáš (410m) (0:50)- Tlustá hora (458m) (1:30) - Chlum (295m)(2:35) - Zlín (221m) (3:55)
Délka: 21,63km
Převýšení: 446m
Čas trasy: 3h55m
Počet osob: 1
Poznámka: průměrná rychlost 5,52km/h

Poř.č.: 6
Datum: 9.5.2016
Oblast: Vizovické vrchy (CZ)
Trasa: Vizovice (305m) - Janova hora (496m) (0:40)- Spletený vrch (565m) (1:00) - Komonec (672m) (2:50)- Provodov (370m) (3:20)
Délka: 17,43km
Převýšení: 768m
Čas trasy: 3h20m
Počet osob: 1
Poznámka: průměrná rychlost 5,19km/h

Poř.č.: 7
Datum: 11.5.2016
Oblast: Západní Tatry (SK)
Trasa: Hrdovo (850m) - Rázcestie pod Bystrou (978m) - Bystrá (2.248m) a zpět
Délka: 19,04km
Převýšení: 1.411m
Čas výstupu: 4h10m
Čas sestupu: 2h40m
Počet osob: 2
Poznámka: čas výstupu a sestupu dle mapy 4:10 (1,00) a 3:30 (0,76); sněhová pole na svazích a hřebeni; nebyla nutná zimní výbava, pro bezpečný pohyb stačily hůlky

Poř.č.: 8
Datum: 15.5.2016
Oblast: Kriváňská Malá Fatra (SK)
Trasa: Štefanová (625m) - sedlo Medziholie (1.185m) - Stoh (1.607m) - Stohové sedlo (1.230m) - Poludňový grúň (1.450m) - chata Na Grúni (970m) - Štefanová (625m)
Délka: 11,78km
Převýšení: 1.251m
Čas trasy: 3h10m
Čas výstupu: 1h30m
Čas sestupu: 1h40m
Počet osob: 1
Poznámka: čas výstupu dle mapy 2:45 (0,55) a sestupu 2:50 (0,59); celkový čas trasy dle mapy 5:35 (0,57)

Poř.č.: 9
Datum: 6.6.2016
Oblast: Moravskoslezské Beskydy (CZ+SK)
Trasa: Konečná (700m) modrá tur.zn.- údolí Černé (550m) zelená tur.zn. -Pod Vjadačkou (610m) zelená tur.zn. - Súľov (870m) červená-zelená-žlutá tur.zn. - Bílý kříž (905m) odsud neznačený výstup - Sulov (943m) odsud po státní hranici - Súľov (903m) - souběžně se státní hranicí vede červená tur.zn., pokračoval jsem přímo po hranici - Řepové (785m) - Čudácka (827m) - Baraní (714m) - Konečná (700m)
Délka: 16,46km
Převýšení: 740m
Čas trasy: 4h30m
Počet osob: 2
Poznámka: z Konečné až na Súlov po turistických značkách vede asfaltová cesta; průměrná rychlost 3,66km/hod vč. přestávek

Poř.č.: 10
Datum: 12.6.2016
Oblast: Slezské Beskydy (Beskid Slaski)(PL)
Trasa: Wisla-Czarne (575m) modrá tur.zn.- Barania góra (1.220m) modrá-zelená-červená tur.zn.- Wierch Wiselka (1.192m) - Wierch Róvniański (1.160m) - neznačená stezka Wisla-Czarne (575m)
Délka: 15,52km
Převýšení: 710m
Čas trasy: 4h35m
Počet osob: 1
Poznámka: parkování 2zl/hod; z Wierchu Róvniańského neznačený sestup dle podkladů turistické mapy.cz; průměrná rychlost 3,37km/hod vč. přestávek (cca 1h)

Kam dál