Tatry 2017 (Kriváň, Vysoká, Rysy)

3. září 2017 v 14:22 | Nojboš |  Hory a příroda
Když jsem byl v roce 2015 přizván skupinou kamarádů do Tater, netušil jsem, jaká příjemná tradice se z tohoto přizvání vyvine. Naší první společnou akcí byly výstupy na Svišťový štít, Streleckou vežu a přes Studené sedlo na Kupolu a Východnou Vysokou. Loňského roku jsme absolvovali krásnou hřebenovku v Roháčích. Na letošní rok jsem si připravil smělý plán, který jsem ovšem brzy musel poslat k ledu. Původně zamýšlený tatranský přechod zhatila nemožnost ubytování se v polských chatách, které jsou rezervovány rok dopředu… A to nikdo z nás nedokáže předem slíbit. Bohužel jsou mi hory pouze koníčkem, nikoliv zaměstnáním. A tak nezbývalo, než celou akci přeorganizovat a vymyslet náhradní plán, který by nás uspokojil. Nakonec se to přece jen podařilo zorganizovat tak, abychom si mohli říct, že to stálo za to. Teda alespoň doufám…

Zvolili jsme termín, kterým se staly poslední tři dny měsíce července. Jak se termín naší návštěvy blížil, sledoval jsem pozorně, vývoj počasí v této oblasti. A jakoby se příroda chtěla vypršet, než přijedeme. Každodenní srážky, oblačnost, vítr…až na ty poslední tři dny v měsíci. Vyrazili jsme v sobotu ráno, v 6:47, dle časového harmonogramu, který byl stanoven Sepem. Čas příjezdu do Žiliny, kde jsme nabírali kluky z Ostravy, byl stanoven na 8:33. A opět jsme byli přesní jako švýcarské hodinky. Všechno vycházelo s naprostou přesností. A aby to nebylo kýčovité, tak jsme nabrali asi hodinové zpoždění, díky objížďce Strečna. Ale měli jsme čas. Naší první destinací byla chata TANAPu na Třech Studničkách a následný výstup na Kriváň. Stačilo, abychom vyrazili kolem poledne a to se nám rozhodně povedlo. Ubytovali jsme se, sbalili nejpotřebnější a vyrazili.

Stoupáme stezkou na Kriváň.

Jak jsme se dostali trochu nad úroveň lesa, začaly se nám objevovat horizonty Západních Tater. V hlavě se začaly nořit vzpomínky. Byl krásný polední čas a výhledy na Bystrou umocňovaly kouzlo okamžiku.

Výhledy na Západní Tatry. Zleva Baranec, Bystrá a Veľká Kamenistá.

Cesta se vzpínala a polední slunce neúprosně pálilo naše zátylky. Chvála Tobě, přírodo, že jsi nás takto přivítala. Byla sobota, po mnoha dnech nepříliš příznivého počasí pro turistiku, se udělalo krásně a nám to všechno začínalo. Naše perspektivy byly slibné. A protože jsme nezávodili, tak jsme si náš výšlap na Kriváň užili víceméně společně.

Pauzička pod ramenem Kriváňa ve Veľkém žlabu. Naše skupinka a cíl naší cesty, Kriváň.

Čím blíže jsme byli vrcholu, tím více bylo patrno, jaký je na kopci čilý ruch. Drobné barevné tečky, které se proplétaly hřebenem, i pod ním, jasně dokazovaly, v čem spočívá krása cest neznačených… Ale od toho jsou turistické chodníky a k tomu takové počasí, nebylo se čemu divit. Navíc byla sobota. Na rozcestníku pod Kriváněm, kde se spojují dva turistické chodníky, se tak nějak přirozeně, vytvořily dvě stezky, místo jedné. Jedna, ta značená, která vedla po hřebeni, až k vrcholu a druhá, trochu méně značená, která se ostřejším traverzem vyšplhala pod hřebenem, až pod vrchol. Možná by nebylo úplně od věci, kdyby se takto užívaná "dvojproudovka" zlegalizovala a direktivním způsobem "Pouze pro výstup!" a "Pouze pro sestup!", odlehčila stávajícímu značenému chodníku. Zvolili jsme trasu méně značenou, neboť vypadala méně přecpaná. V takovémto provozu bylo jasné, že vzájemné čekání ztrácí smysl a tak jsme dali sraz na vrcholu. Stejný nápad jako jsme měli my, mělo ten den opravdu hodně lidí. Fotka z vrcholu tak nereprezentuje ženskou krásu, ale jedná se o záběr vrcholového kříže a pak už jsme se ubírali do zákoutí pod vrcholem, kde jsme nalezli, alespoň částečné, soukromí.

Vrcholový kříž na Kriváni.

Odměnou za vynaložené úsilí nám potom byly překrásné výhledy na okolní Tatry. Majestátné hřebeny, štíty čnící k nebesům. A jak jsem tak pozoroval tu krásu, tak jsem si uvědomil, kolik mi vlastně ještě chybí k tomu, abych mohl říct, že to tady znám…

Vysoká, Gerlach, Končistá a ve stínu mohutný hřeben Bašt s famózním Satanem. V dolině Krivánské Zelené pleso.

Červené vrchy v pozadí a Liptovské kopy v popředí.

Svinica a Orla perć.

Vysoká.

Pobyli jsme nějaký čas pod vrcholem. Kochali jsme se rozhledy, které nám počasí umožnilo. Poté jsme se pomalu vydali na cestu zpět na chatu. V sestupu jsme ještě navštívili partizánský bunkr a pak už byl čas jít se věnovat přípravě večeře. Menu, které jsem připravil ve formě neapolských špaget, se myslím, povedlo a tak jsme příjemně unaveni mohli vzpomínat na první zdařilý den.

Druhého dne ráno jsme si sbalili své věci a následoval přejezd k železniční stanici Popradské pleso. Opět jsme byli časově v pohodě. Čekal nás výšlap na Chatu pod Rysmi a některé z nás ještě výstup na Vysokou. Nocleh jsme měli zamluvený na chatě a tak času bylo habaděj. Hned po příjezdu bylo zřejmé, že komplikace v podobě sněhu v centrálním žlabu jsou ty tam a nás čekala holá skála.

Vysoká od Popradského plesa.

A protože času bylo opravdu hodně, dovolili jsme si občerstvení u Popradského plesa. Počasí jako z kalendáře, a dobří lidé kolem…tatranská pohoda v plné síle.

Občerstvovací pauza na Popradském plese.

Dalším styčným bodem byla Chata pod Rysmi. Vyrazili jsme tak nějak každý sám s tím, že sraz je na chatě. Bylo opět nádherně. Pozoroval jsem okolní kopce. Rysy obložené jako chlebíček, fascinující Žabí kôň, prostě tatranská krása.

Žabí kôň.

Ubytovali jsme se na chatě, proběhlo nějaké občerstvení a začali jsme spřádat plány, co s načatým dnem. Sep a Kulich měli ve svém programu jasno. Horské slunce na chatě, tatranská idylická neděle. Nestejně tomu ale bylo v případě OT-ého, Klosa a mě. Počasí luxusní a klid, který jsme hledali, byl jen na osamocených vrcholcích. Před půl čtvrtou odpoledne jsme vyrazili na Vysokou. Kousek nad chatou nás ovšem opustil OT. Nějak se mu nepozdávaly partie výstupu, když nenacházel zřejmé linie. Marné bylo přesvědčovat, ani tak vlastně nečinívám, protože každý má svůj rozum, který člověku napoví. Je to trochu škoda, ale nedá se nic dělat. Pokračovali jsme ve dvou. V sedle Váha jsme odbočili ze značené stezky a vydali se pod Ťažký štít.

Stoupáme úbočím Ťažkého štítu ke Štrbině pod Kohútikom. Chata pod Rysmi pod námi.

Pohled k "včerejšímu" Kriváni v pozadí, Kôprovský štít, Mengusovské štíty a Žabia dolina s Žabími plesy.

V průběhu výstupu jsem natočil pár krátkých, podivných, videí, tak tady jsou…

Výstup na Vysokou (1.část)

Výstup na Vysokou (2.část)

Výstup na Vysokou (3.část)

Výstup na Vysokou (4.část)

Stanul jsem potřetí v životě na Vysoké. Je to pro mě svým způsobem zásadní kopec. Když jsem kdysi dávno, v roce 2003, přilnul ve větším rozsahu k Tatrám, byla pro mě Vysoká jakási vysněná hora. Netušil jsem jak se tam dostat. Vše bylo tak neskutečně vzdálené a nepřístupné. A díky zájmu a neskutečné pomoci pana Jardy Navrátila, který mi poskytl potřebnou literaturu, aby se mi Tatry více otevřely, si mohu po mnoha letech říct, že to bylo k něčemu, a že to všechno mělo a má smysl. Mockrát děkuji za všechno. A kdybys snad četla tyto řádky, Léňo, tak se mi, prosím, ozvi. Kontakt jsem utopil v kýblu s vodou. Děkuji.

Vrchol Vysoké,v pozadí majestátný Gerlach, 30.7.2017.

Pohled k Vysoké v listopadu v roce 2003. Toužebný cíl...řekni, kde ty stromy jsou…

…procházím fotky a skládám vzpomínky do příběhu. Některé mi navodí takové emoce, že hledím, zoomuju, kochám se a vzpomínám…a tato fotka je pro mě unikátní…zleva na horizontu se pyšní Prostredný hrot…moc mě fascinuje…mrakem vykreslený hřeben zleva Divá veža a sedlo Prielom, Východná Vysoká, Kupola, nenápadný Weszterov štít, kterému slunce lehce hladí vrcholek a mohutná, již sluncem nasvícená, Bradavica…hřeben zakončuje Slavkovský štít…a teď to příjde…ještě nikdy jsem neměl možnost vyfotit takto krásně nasvícený Velický štít, vždy je "neviditelný" před všemi těmi vyššími bratry a přitom je to kouzelný vrcholek, kousek pod Gerlachem s výhledy par excellence…proto je to unikátní foto…kupříkladu napravo po hřebeni, v úrovni mezi Bradavicou a Slavkovským štítem je Litvorový štít…je tam…vpravo od něj, suťovisko z Litvorovej priehyby…děkuju, že to tak mohlo všechno být…tady je to foto…

Unikátní fotka :-)

Pohledům z Vysoké opravdu není co vytknout. Ať se podíváte kamkoliv, všude kolem Vás je nádherný přírodní amfiteátr. Úžasná podívaná.

Od Oravských Beskyd, přes Červené vrchy až k Tatrám. Zub Giewontu, tam kdesi na horizontu, ztrácí na své dominanci. Svinica zahajuje tatranské tažení, vystavuje hřeben Orlí perće. Pyramida Kôprovského štítu, jehož záda mu kryjí Liptovské kopy. Mohutný masiv ostrých Mengusovských štítů dodává charakter velehor a stezka na Rysy ze sedla Váha umocňuje pocit výjimečného místa. Nakonec pohled pod sebe, na Ťažký štít, neodmyslitelnou část Koruny Vysoké.

Zpět z výšin duševních… Byli jsme na vrcholu tak dlouho, jak to jen bylo možné. Limitující byla doba výdeje večeří na chatě. A tak jsme odpoledne strávili čímsi, čemu já říkám duševní očista. Krásný výstup, krásné počasí, druhý den v Tatrách, druhý vrchol, taková malinká dovolená. Nádherný čas, krásná neděle. A také díky ní přestalo býti v horách narváno. Podvečer a večer strávený na chatě byl finálním zakončením celého dne a družba s bratry od Bardejova pak třešničkou na dortu.

Příchod nového dne jsme přivítali různě. OT-ého váhání při včerejší Vysoké bylo "vykoupeno" nafocením východu slunce z vrcholu Rysy. Mezitím, co my ostatní jsme se ještě povalovali v peleších, OT s fotoaparátem v ruce zachytával momenty zrodu. Po vydatné a chutné snídani jsme sbalili jen to nejnutnější a vyrazili také na Rysy. Tak trochu každý zvlášť, jak se komu podařilo. Noví turisté ještě nedorazili, takže chodníky byly příjemně prázdné. Pro výstup na Rysy jsem si zvolil hřebenovku z Váhy, tedy mimo značenou stezku. Tato cesta je zajímavější. Nabízí krásné výhledy do Ťažké doliny. A v neposlední řadě také trochu více adrenalinu. Na jihozápadním vrcholku jsem se setkal s polským kolegou. Vyrážel před třetí z Lysé polany. Cesta na Rysy mu trvala pět hodin. Když musíš, tak musíš…

Tatranské hřebeny v ranním čase. Nejblíže Ganek, dále Svišťový štít, Divá veža a Východná Vysoká, za nimi hřeben Javorových věží s Javorovým štítem uprostřed a Prostredným hrotem vpravo, následují Ľadové štíty a ještě dále pak Pyšný a Lomnický štít. Vlevo pak hřeben Belianských Tater.

Nasvícené severní stěny Vysoké a Ťažkého štítu.

Severozápadní vrchol Rysů.

Morskie oko a Czarny staw pod Rysami.

Hrana Žabího koně.

Odchodem z vrcholu jsme zahájili sestup, který však znamenal sestup celkový, byť s pauzami na Chatě pod Rysmi, či Majláthově chatě, ale sestup k autu a cesta k domovům. Byla to zdařilá akce. Splnila, co jsme očekávali. Organizačně snad také v pořádku a tak nezbývá, než nezbytně poděkovat přírodě za její přízeň, protože bez ní by to nešlo a snad pro rok 2018 vymyslím něco zajímavého, abychom se všichni sešli tak jak jsme zvyklí a byli spokojení. Přírodo, děkuju!

Celková délka treků: 33,76km
Celkové převýšení: 3.171m

A na závěr mi dovolte ještě malou kulturní vsuvku. Dcery cierza je mocná píseň…


HORE ZDAR!!!
 

Od břehů Mohanu k "výroční" Vysoké

27. srpna 2017 v 18:35 | Nojboš |  Hory a příroda
Tak jsem tady opět po čase, abych se s Vámi podělil o zážitky z krásných míst. Alespoň mě připadala krásná. Pracovní povinnosti mě zavály do německého Würzburgu. Města, které leží na Mohanu a je obklopeno, tak jako drtivá většina příkrých svahů na březích této krásné řeky, fascinující scenérií vysázených vinohradů. Neskutečné množství vinic, na kterých se pěstují famózní vína. V této rozmanité krajině, nedaleko Würzburgu, nad obcí Bullenheim, se nachází přírodní park Naturpark Steigerwald. Z Bullenheimu vedou značené stezky, které se dále rozdělují na různě dlouhé okruhy. Stezka je dobře značená, jsou na ní informační tabule a odpočívadla. Nad vesnicí stoupá "asfaltka" a lze ji využít i jako jednu z tras. My jsme se ovšem rozhodli jít "napřímo", stezkou, která vede přímo vinicemi.

Na horizontu cesty lze pokračovat vlevo nebo vpravo po pevné komunikaci, anebo pokračovat vinicemi vzhůru…

Krásně rostené hlavy dokazovaly, jak úrodný kraj to tady je. Název vinařské oblasti Bullenheimer Weinparadies je naprosto přesný. Nad vinicemi jsme se napojili zpět na cestu, která se šplhala rozevlátěji, než ona přímá cesta.

Rozcestí nad vinicemi.

Naším cílem byla rozhledna na kopci, který velmi připomínal svým tvarem a okolím Pálavu. Všude kolem víno, úrodná půda a velmi přívětiví lidé. Stezka k rozhledně vede lesní pěšinkou. Cestou se lze zastavit na vyhlídce nad vinohrady. Je tu lavička, výhledy na vinohrady a klid. Pokračovali jsme dál, až jsme se dostali k odbočce, která nás přivedla k zachovalé ruině kaple se zvláštním názvem Kunigundenkapelle.

Kříž u zříceniny kaple.

I odsud jsou k mání pěkné výhledy. My jsme ovšem pokračovali dále na Bullenheimer Berg nebo také Kapellberg, na němž stála rozhledna. Po chvilce jsme dorazili k našemu cíli. Dřevěná rozhledna, kterou postavili místní nadšenci (Steigerwaldklub Bullenheim), nabízí překrásné výhledy do okolí. Na informačních tabulkách lze zjistit, že do Buenos Aires je to vzdušnou čarou 11.500km a třeba do Prahy 300km. Rozhledna je otevřena jen v neděli a o svátcích a to jen od jara do podzimu. Vstupné je symbolické a stojí 1€. Mladá rodina, která se stará o pohodlí návštěvníků nabízí také drobné občerstvení. Lze si tu koupit pivo, limo a domácí muffiny. O prodej se starají děti, které si tak osvojují základní obchodní praktiky a taky jednání s lidmi. Zakoupil jsem vstupenku, "vrcholové" pivo a jednoho muffina. Mám to tak, že když vidím, jak se někdo snaží o zachování něčeho, jsem z toho mile naměkko. Prohodil jsem pár vět s paní, která byla velmi milá. Na oplátku jsme byli požádáni o zápis do návštěvní knihy, neboť takovou "exotickou" návštěvu z České republiky tady asi ještě neměli.

Pohled z rozhledny na Bullenheim.

Strávili jsme u rozhledny nějaký čas a vydali se nazpět. Cestou k domovu jsme se ještě zastavili u jednoho z mnoha místních vinařů ve vinotéce. Příjemné posezení na zahrádce, vnitřní malý sál a "hospoda" praskaly ve švech. Lidé se tu umí odreagovat od každodenních starostí a vytváří tu jakousi pomyslnou místní komunitu. Národe náš český, o kolik by to bylo krásnější, kdybychom si dokázali vzájemně projevovat svoji soudržnost tak přirozeně, a hlavně "stále", tak jako to dokazují místní lidé tady. A to nebylo mistrovství světa v hokeji. Lidé se tu mají přirozeně rádi. Tak třeba na tom nejsme tak špatně, i když bychom občas potřebovali zapomenout na takové věci, jako jsou závist, nenávist, zloba… Ve víně je pravda a tak jsem si nakoupil spoustu čistého vína, abych ze sebe setřásl trochu toho pokrytectví. Bullenheim mne natolik oslovil, že když jsme pak po týdnu jeli zpět do ČR, nakoupil jsem tři kartony místního vína. Region Franky je úžasná část Německa a pomineme-li jakousi historickou nenávist k našim západním sousedům, pak si každý musí objektivně přiznat, že to je krásná oblast s milými lidmi. Když jsem odesílal pohlednici do "mé" hospůdky Pod lipou, musel jsem souhlasit s drobným nápisem na pohlednici. Deutschland ist schön.

Naturpark Steigerwald.

Omlouvám se tímto, za kvalitu fotografií, neboť jsem neměl u sebe fotoaparát a zařízení mého telefonu je trochu pracovně znečištěno, takže jsou fotografie jako v mlžném oparu…děkuji za pochopení.

…a když v Tatrách kvetou bodláky…jak poetické, jak pravdivé, jak krásné…

Na pracovní cestě po Německu jsem se blíže seznámil s kamarádem Honzou. Jeho skautská minulost a přirozený vztah k přírodě nás spojily natolik, že jsme jednoho krásného odpoledne u piva domluvili návštěvu Tater. A protože se neúprosně a očekávaně blíží, již každoroční, treková dovolenka s kamarády, použil jsem tento náš společný výlet jako takovou malou generálku na tuto akci. Jako cíl jsem vybral výstup na Vysokou. O termínu mělo rozhodnout počasí a tak jsme netrpělivě očekávali, s čím na nás SHMÚ přijde. Předpověď na sobotu byla tak 40-ti procentní a výhled na neděli byl o poznání lepší. Přesto jsme byli připraveni i na sobotní variantu a tak o termínu odjezdu rozhodla až večerní předpověď. Pojedeme v neděli.
Vyrazili jsme časně ráno, ve tři hodiny. Cesta ubíhala příjemně a tak jsme byli po šesté ranní v Tatrách. Téměř vymetená obloha slibovala příjemný den. Sbalili jsme si batůžky a vyrazili směr Chata pod Rysmi. Šlápli jsme do toho a po rekordním výstupovém čase 2h17m jsme se mohli pozdravit s personálem chaty.

Kôpky od Chaty pod Rysmi.

Trochu mě znepokojovaly zbytky sněhu, které vyplňovaly žlaby a stinná zákoutí. Především plný centrální žlab Vysoké, kterým jsme měli vystoupit na tento nádherný vrchol Tater. Neměli jsme žádné zimní vybavení. Začal jsem připravovat Honzu na to, že není cílem za každou cenu vystoupit na vrchol. S tímto pochopením celé situace jsme se vydali do sedla Váha. Již nad chatou bylo potřeba překonat staré sněhové pole, což ovšem nepředstavovalo nějakou obtíž. Ze sedla jsme se vydali do Štrbiny pod Kohútikom.

Kôprovský štít a Mengusovské štíty z úbočí Ťažkého štítu. Zbytky sněhu nad Chatou pod Rysmi.

Výstup do Štrbiny pod Kohútikom.

Krásná výstupová pasáž do Štrbiny pod Kohútikom nám nabídla závěrečné vyvrcholení. Takový ten pocit, jak se člověk někam škrábe a za jeho úsilí je mu odměnou něco, co je po celou dobu skryto. Takovouto odměnou je, při výstupu do Štrbiny, výhled do Dračí dolinky. Nádherné místo v Tatrách, které je skryto uprostřed štítů, kdesi v nepřístupných horách.

Dračia dolinka.

Další pasáží, která mě poněkud nenechávala klidným, byl centrální žlab. Už od Popradského plesa bylo zřejmé, že ve žlabu je sníh. Kolik, to nám ovšem zůstávalo neznámým. Když jsme přišli ke žlabu, bylo jasné, že sněhu je natolik, že postup tímto žlabem by byl možný jen za předpokladu, že bychom měli cepíny a mačky. Někde v horních partiích žlabu jsme uslyšeli hlasy. Nebyli jsme tady sami. Rozhodli jsme se pro postup po holé skále, vlevo od žlabu. Zpočátku to šlo bez větších komplikací. Někdy jsme se museli trochu vrátit a zvolit jinou cestu, ale postupovali jsme dále k vrcholu. V místech, kde žlab končí rozsedlinou mezi dvěma vrcholy Vysoké, jsme se dostali do nesnází. Postup po holé skále byl možný, ale skýtal jistá rizika. Na paměti jsme měli také fakt, že jen cesta nahoru nevede k úspěchu, ale především bezpečný sestup je teprve korunován úspěchem. A tak jsme se v tomto kritickém místě zastavili a přemýšleli o našich dalších krocích. Jelikož jsme byli již tak blízko, chybělo nám cca 15m ke klidnému postupu dále k vrcholu, vše jsme pořádně promysleli. Sestoupili jsme o pár metrů níže, až ke sněhové mase. Částečně sněhem, částečně po skále, jsme levou stranou přešli přes toto exponované místo. Byli jsme nad žlabem. Teď už jsem byl přesvědčený, že na vrcholu staneme. Nad tímto kritickým místem jsme potkaly ony hlasy. Zřejmě vůdce a polská turistka měli v plánu oba vrcholy Vysoké. Scházeli ze severozápadního vrcholu. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov, počkali, až paní bezpečně sestoupí nad žlab a pokračovali k vrcholu. Za pár chvilek jsme stanuli na vrcholu Vysoké.

Honza na vrcholu Vysoké.

Po nějakém čase jsme se vydali nazpět. Sestupovali jsme opatrně a bezpečně. Žlab skýtal jistá rizika a tak zvýšená opatrnost byla na místě.

Obcházení kritického místa centrálního žlabu.

Vlevo Končistá, široké Lúčne sedlo a Tupá z centrálního žlabu Vysoké.

Oběd na Chatě pod Rysmi byl pak zaslouženou odměnou za vynaložené úsilí. Hory nás přijaly. Nechaly nás nahlédnout do svého nitra a my jsme pokorní a šťastní mohli zahájit sestup k autu. Byl to kratičký, jednodenní, výjezd do Tater, ale rozhodně stál za to. Byla to taková generálka na každoroční "tatrování" se skupinkou kamarádů. A letos byla v plánu i Vysoká, takže jako rekognoskace terénu to bylo velmi užitečné. Honzovi patří dík za disciplinovanost a horám za to, že nás neodmítly.

Když v Tatrách kvetou šafrány

20. května 2017 v 15:41 | Nojboš |  Hory a příroda
...tam nahoře je vzduch tak průzračný a čistý, slunce tak jasné, drn tak krátký a hustý, květy tak veliké a zářivějších barev, a kořenná vůně všude vane z půdy... Definice horského jara od Julia Kugyho, kterého opravdu obdivuji a klaním se před jeho životním dílem a jeho životem vůbec. Ta definice mi připadala tak krásná, že právě pro její krásu jsem si ji zvolil a umístil na tento blog. Ale teprve včera, 18. května, jsem si ji zcela přesně uvědomil a pochopil vše, co je v ní obsaženo…

Šarafiový vodopád

Byla to výjimečná souhra všech aspektů. Předpověď počasí na třetí květnový týden byla jako z katalogu krás. Do toho nějaká ta práce na Slovensku a nápad byl na světě. Když to půjde, ve středu se urvu a pojedu do Tater. Protože, když to nešlo před dvěma týdny, tak teď by to šlo. Podle podmínek, které byly v Tatrách, jsem se rozhodl pro doplnění hřebenového přechodu Západních Tater. Jako výchozí bod jsem si zvolil Žiarskou chatu. Od Baníkova po Smutné sedlo. To byl primární cíl. Doplnit si hřeben, který jsem kdysi v roce 2009, započal výstupem ze Zverovky na Brestovou a přes Baníkov na Žiarskou chatu a vloni následující přechod hřebene ze Zverovky přes Smutné sedlo, Roháče, Volovec a Rákoň zpět na Zverovku. Prostě Tri kopy…

Pohled z Jalovského príslopu na Baníkov, rozložité Lúčne sedlo, Hrubou kopu, Tri kopy, Smutné sedlo pod sněhem a oba Roháče

Bylo nádherné čtvrteční ráno. Okolní krajina se probouzela do nového dne. První paprsky se začaly opírat do východního úbočí Jalovského príslopu a závěru Žiarské doliny. Sluncem nasvícené vrcholky se začaly nabízet. Jednu oběť už mají. Podlehl jsem té kráse a lehce po půl deváté ráno jsem vyrazil.

Slunce vstává. Spalo na chatě "horské" ;-)

Stezka se příjemně zařezávala do svahu a všude kolem zurčely pramínky tajícího sněhu. O něco hlasitěji si prozpěvovaly Šarafiový potok a jeho vodopád. Všude bylo cítit jaro. Tehdy jsem si to přesněji uvědomil. Nabral jsem nosem a vnímal každý detail. Kvetoucí šafrány karpatské, poletující si drobní žlutí motýlkové a kolem rozpukaná země erozí, která voněla horskou půdou. Fialové kvítky, ani nevím, co to bylo zač, pan Kugy by mi to ovšem zcela přesně vysvětlil, mladě zelené obrosty kosodřevin, to vše má svoji vůni. Ohromnou vůni. Takovou, jakou může mít jen horské jaro. Živel života. Probouzející se nesmrtelná krása.

Šafrán karpatský

Pozvolna se začala přidávat sněhová pole. Sníh byl tající, hrubozrnný, po ránu lehce ztvrdlý a konce sněhových polí byly nepříjemně zledovatělé. Musel jsem být velice obezřetný, protože reliéf sněhových polí neodpovídal reliéfu krajiny a nafoukané sněhové kupy tak mnohdy vytvářely slušně strmé a kluzké srázy. Pod sněhem se schovala i stezka, ale k orientaci mi byly nápomocny zbytky stop předešlých. Krátké serpentiny mě dovedly až pod Jaloveckou kopu a táhlým traverzem jsem došel do Jaloveckého sedla. Přes hřbet sedla byla přehozena sněhová peřina, která na hřebeni dosahovala téměř dvou metrů na výšku. Výhledy na druhou stranu do doliny Parichvost mi připomněly rok 2009. S trochou nostalgie jsem stoupal na první vrchol dne, na Jalovský príslop.

Vrchol Jalovského príslopu

Našel jsem si krásné místečko, kousek pod vrcholem, a udělal jsem si pauzu. Seděl jsem a pozoroval okolní krajinu. Malá kamzičí rodinka se procházela na sněhových polích v dolině Parichvost, asi 500 výškových metrů pode mnou, do toho hvízdání svišťů a všude kolem božský klid. Občas se ozvaly drobné kamenné laviny, jak se rozpouštěl sníh a uvolňoval kusy zeminy. A do toho sluníčko, které mi bez problémů, během chvilky, vysušilo propocené tričko. Byl úžasný den.

Pohled k Vysokým Tatrám (na horizontu zleva dvojvrchol Vysoké, Zadný Gerlach, Gerlachovský štít, hřeben Bášt se Satanem a vpravo dominantní Kriváň)

Odkudsi z nebe se objevil paraglidista. Tiše se vznášel nad hřebenem, který mě teprve čekal. Vykroužil zatáčku nad Baníkovem a směřoval k Pachoľeti a dále směrem na Skriniarky. První člověk, kterého jsem potkal. Byť jsme byli kousek od sebe, ani jeden jsme se však vzájemně nijak nerušili. Klidné, jarní, horské dopoledne. Vydržel jsem na vrcholu téměř tři čtvrtě hodiny. Byl čas pokračovat dále. Baníkov byl takový kousek, tak nadosah. A tak netrvalo dlouho a byl jsem na vrcholu.

Baranec a Jalovský príslop z Baníkova

Jarní tatranské květy

Setrvání na Baníkovu jsem musel poněkud zkrátit. Kochací pauzy nebraly konce, ale přede mnou byla ještě celá pasáž, kvůli které jsem tuto túru absolvoval. Vyrazil jsem dále po hřebeni. Skalnatá hradba Baníkova nabízí nádherné pasáže. Není to asi úplně pro všechny, ale stojí to za to. Pasáže s lehkým lezením, nádherné výhledy, živoucí příroda v rozpuku a nějaký já uprostřed toho všeho. Byl jsem nadšený.

Sestupová pasáž z vrcholu Baníkova do Lúčneho sedla

Nádherné partie značeného "chodníku"

Hřeben se stával pozvolnější a za chvíli jsem byl v Lúčnem sedle pod Hrubou kopou. Sám uprostřed krásy. Všechno má svůj čas. Tak jako jsem se díval, vloni v srpnu, na tyto partie Západních Tater z Roháčské doliny, jak jsem si sliboval, že jednou přijde čas a já se sem vrátím, tak jsem pozoroval dolinu, plesa a přemýšlel nad pomíjivostí času. Najednou se mi začaly spojovat všechny ty vzpomínky a mě naplňovala zvláštní euforie.

Hrubá kopa z Lúčneho sedla

Kousek nad Lúčnym sedlem (zleva Jalovský príslop, uprostřed Baníkov a vpravo Pachoľa)

Netrvalo dlouho a byl jsem na Hrubé kopě. Pohled z Hrubé kopy je naprosto výjimečný. Nelze srovnávat, ale přesto si to dovolím. Mezi podobně silné zážitky bych zařadil rozhledy ze Svišťového štítu anebo z Vysoké v sousedních Vysokých Tatrách. Ať jsem se podíval kamkoliv, všude bylo všechno k vidění. Západní Tatry, Vysoké Tatry, Nízké Tatry, Fatry Malá i Velká, Chočské vrchy a Beskydy od Pilska přes Babiu góru. V dolinách a kotlinách se třpytily hladiny Oravské přehrady na severu a Liptovské Mary na jihu. Naprosto úžasný a jedinečný zážitek, který mne přikoval na vrcholu asi hodinu. Rozjímal jsem, spojen s přírodou a naplněný štěstím. Nic, v tu chvíli, nebylo mocnější, než být tam, kde jsem byl. Zcela sám. Bez přítomnosti člověka. Jen příroda a já.

Panoramatický pohled z vrcholu Hrubé kopy

Žil jsem okamžikem, který mě naplňoval neskutečným štěstím. Jen jsem si zkusil představit, jak to tady bude vypadat v létě. Zbytky sněhové pokrývky možná téměř zmizí a na chodnících všude kolem budou turisté. I tady, na Hrubé kopě, bych nebyl tak šťastně sám. Ale teď to tady "patřilo" jen mě. Mocná přírodo! Omluv mi moji troufalost, ale ten zážitek byl natolik silný, že nenalézám správných slov, abych dokonale popsal tu nezměrnou krásu.

Roháče

Kdyby šlo zastavit čas, který vlastně neexistuje, tak bych se rozhodl zůstat tady. Třeba by si mne příroda vzala za svého. Žil bych tu jako kamzík nebo jako svišť anebo jako orel. Jen kdyby to trošku šlo.

První z vrcholů Třech kop

Mužík, kterého jsem si dovolil dostavět do tvaru cyrilometodějského dvojkříže

Tri kopy. Úchvatné partie hřebene Západních Tater. Regulérní jedničkové lezení. A opět, trošku zbytečně, vyšlapané chodníčky pod hřebenem. Jenže to není to, co to má být. Značky jsou na hřebeni. Třebaže jsem musel několikrát přemýšlet kudy se spustit či vytáhnout, a musel jsem se i třeba o pár kroků vrátit, bylo to pro mě víc a nejvíc, než si sejít na pohodlnější stezku.

Srázné sněhové pole mezi prvním a druhým vrcholem Třech kop…

…a pohled z druhé strany

Hřebenovka přes Tri kopy

Kresba tajícího sněhu

Žiarská dolina

Hřebenovka přes Tri kopy splňuje nejvyšší nároky. Strmější pasáže jsou osazeny řetězy, které jsem ovšem příliš nevyužíval. Mnohdy byl lepší postup přímo skalnatým hřebenem, neboť některé řetězové pasáže byly ještě se zbytky sněhu, a tak postup po holé skále byl bezpečnější a úchvatný zároveň.

Třetí vrchol Třech kop

Pohled z druhého vrcholu Třech kop na absolvovaný hřeben (zleva Jalovský príslop, Hrubá kopa zakrývající Baníkov a první z vrcholů Třech kop s "křížovým" mužíkem)

Sestupové partie mezi druhým a třetím vrcholem Třech kop

Z třetího vrcholu Třech kop na východ

Baníkov z Třech kop

Dohromady jsem strávil na jednotlivých vrcholech téměř dvě a půl hodiny a tak zamýšlená alternativní, prodloužená, trasa přes Plačlivý Roháč a Žiarské sedlo se nakonec nekonala. Při sestupu z Třech kop jsem pozoroval majestátného orla skalního, který letěl pode mnou a přistál na hřebenovitém výběžku nad Smutným sedlem. Jeho přítomnost rozrušila sviští rodinky ve Smutné dolině. Kuloárem se rozléhalo hvízdání a všichni byli na pozoru.

Orel skalní

Hřeben Třech kop nad Smutným sedlem

Sestoupil jsem do Smutného sedla, které bylo plné sněhu. Z rozcestníku trčela jen stříška. Čekal mě sestup po modré k rozcestí Pod Homôlkou. Zbytky sněhu vytvářely nepříjemné srázy, podklad byl poměrně hodně tvrdý a tak opatrnost byla na místě. Trhliny v horních částech polí dávaly zřetelně najevo, že sníh chce dolů.

Smutné sedlo pod sněhem

Pod Smutným sedlem

Hrubá kopa a Tri kopy

Paradoxně nejobtížnější byl právě sestup ze Smutného sedla. Sníh byl na povrchu měkký, ale pod tenkou vrstvou tajícího sněhu se schovávaly ledové plotny, které na klidu nepřidávaly. Bylo cítit, jak jsou zbytky sněhových polí těžké. Jistota byla jen na pevné zemi. Co mě uklidňovalo, byl fakt, že s ubývající nadmořskou výškou se sníh pozvolna ztrácel. Kousek pod Smutným sedlem jsem potkal druhého člověka. Holku, v kraťáskách a sportovní podprsence. Prohodili jsme pár slov a pokračovali každý dál svoji cestou. Možná to byla bludička, protože ihned co jsme se rozloučili, jsem přišel o stezku. Ta "modrá" přecházela z pravého úbočí Prostredného grúňa na levou stranu, směrem do Malých Závratů. Já jsem ovšem zvolil vyšlapanou stezku, která pokračovala dále pravým úbočím pod Prostredný grúň.

Baranec a v popředí Prostredný grúň se zatoulanou stezkou na jeho pravém úbočí

Cestička byla stále méně patrná a značení nikde dokola. Začínal jsem přemýšlet, kde jsem udělal chybu. Když jsem pak přišel k místu, kde se stezka ztrácela v hustých porostech mladých výrostků kosodřeviny, bylo jasné, že jsem sešel z kurzu. Ještě chvilku jsem pokračoval v sestupu, až jsem dorazil do míst, kde to už opravdu nešlo. Byl jsem jinde, než jsem měl být. Vystoupal jsem na hřeben Grúně a hledal stezku. Všude kolem husté porosty kosodřeviny a kluzké, strmé, travnaté boky. Byl čas zjistit, kde jsem a kde je modrá stezka. Byla za hřebenem. Na druhé straně. Zkoušel jsem po vrstevnici obejít Prostredný grúň, ale v cestě mi stály neprostupné kosodřevinové háje. Vzpomněl jsem na teorii. Na fakta, týkající se takovýchto terénů. Jedním faktem byl ten, že postup kosodřevinou je pro člověka téměř nemožný. A tak jsem hledal suťové pásy, které alespoň trochu dávaly možnost postupu. Dalším, snad ještě významnějším faktem, byl ten, že tohle jsou přesně ta místa, kde by se mohlo líbit medvědům. Kryté, kosodřevinové plochy s občasnými kamennými ostrůvky. No, zkrátka byl jsem tam, kde jsem neměl být, a moje přítomnost byla v těchto místech nepatřičná. Ve zbytcích sněhu jsem pozoroval roztopené krátery po velkých stopách, na větvích kosodřeviny byly zaschlé velké "koláče" trusu a mě nezbývalo, než se právě těmito stezkami dostat ke značené stezce. Tak jak si stále přeji setkání s medvědem, tak právě teď by to bylo setkání nepatřičné. Já jsem tu neměl být. Já narušuji místa, která nejsou pro mě. Po každé, co jsem se blížil k větším balvanům, jsem byl na pozoru. Nevím, co bych mohl v tu chvíli udělat. V tomto prostředí jsem byl jednoznačný outsider. Medvěd tady hraje prim a případné setkání s ním by mohlo znamenat narušení teritoria. Narušitelem jsem tady byl jednoznačně já a tak následky by byly jen a jen na mých bedrech. Ano, musím přiznat, že jsem klidný moc nebyl. Snad bychom se nějak domluvili… Toto zakufrování mi vzalo dobře 20 minut, a tak když jsem vystoupil z kosodřeviny a přede mnou byly jen balvany a kousek dál stezka, oddechl jsem si. Jsem rád, že jsem svoji přítomností nenarušil nikomu přirozený klid nebo alespoň ne natolik, abych si to musel vyčítat. Na stezku jsem se vrátil kousek nad rozcestím Pod Homôlkou.

Rozcestník Pod Homôlkou

Odtud je to na Žiarskou chatu už jen kousek. Čas 1:00, uváděný na rozcestníku, je nadnesený. Mě to trvalo 20 minut. Bylo lehce před půl čtvrté odpoledne. Za mnou byl trek, na který hned tak nezapomenu. Jestliže jsem cokoliv očekával, tak realita byla mnohonásobně neskutečná. Počasí, které si chcete a umíte představit. Čistota přírody. Pravost a jedinečnost. A neuvěřitelné zážitky. Chtěl bych tímto poděkovat především přírodě, že mi nabídla trochu sebe, a že mi dovolila nahlédnout. Ještě jednou se velice omlouvám za narušení teritoria, které nebylo určeno pro mě, a současně děkuji za shovívavost, se kterou se ke mně příroda zachovala, a že mě přijala. Současně bych chtěl poděkovat personálu Žiarské chaty, za jejich vstřícné přijetí a za služby, které mi nabídli. Nebyl jsem tu rozhodně naposledy a věřím, že se vrátím na toto kouzelné místo.

Děkuji a přeji všem HORE ZDAR!



 


Súľovské skály

14. května 2017 v 10:45 | Nojboš |  Hory a příroda
Alespoň jeden trek za měsíc. To by bylo skvělé. A proložit to tréninkovými či kondičními výšlapy. Budu se opakovat, ale pro letošní rok jsem si naplánoval docela dost náročný program a na to, abych ho mohl nějakým způsobem uskutečnit, je třeba být připraven po všech stránkách. Duben utekl jak voda a přinesl spoustu nových věcí. Jednou z těch významnějších bylo stěhování z krásné, klidné Mokré na Nábřeží v Prštném. Svůj volný čas jsem tak věnoval, v maximální možné míře, právě tomuto přesunu, takže na přírodu moc času nezbylo. Jenže každé povinnosti jednou skončí a tak i mě skončilo stěhování zabydlením se. A přišel květen, máj, lásky čas a s ním i telefonát s žádostí o trek. Původně zamýšlený dvoudenní výjezd do Tater jsme museli, bohužel, odpískat, protože neporučíme ani větru, ani dešti resp. sněhu a tak nám naše plány zhatily neskutečné sněhové přívaly. Bylo by nerozumné pouštět se do něčeho, co nemá dobrý základ. A tím základem jsou podmínky především klimatické. Na nějaký jarní tatranský trek jsme mohli zapomenout. Jsem rád, že byly tyto podmínky respektovány, a že jsme se nikam netlačili. Nestálo by to za to. Nicméně víkendová volnost a žádost mého kamaráda nezůstala nevyslyšena. "Pojeďme na Súľovské skály." Zněl návrh, který mě nalákal téměř okamžitě. Mnou navrhovaný, a prozatím nikdy nerealizovaný, výstup na Šíp na Malé Fatře, byl tak odložen, nikoliv však do zapomnění…



Súľovské skály mě lákaly již několik let a vždycky jsem jen projížděl kolem. Dokonce jsem pracoval takový kousek od nich, v Predmieru, ale na návštěvu tohoto kouzelného místa jsem si nikdy čas nenašel. Toto byla právě ta příležitost, tento "nedostatek" napravit. Domluvili jsme se na sobotu. Slibovala lepší počasí, než následující neděle a jak se ukázalo, bylo naše rozhodnutí správné. Vyrazili jsme po 8 ráno ze Zlína a po návštěvě hornolidečského S-marketu, kde jsme nakoupili pitný režim a nějaká vrcholová piva, jsme byli po půl jedenácté na místě. Zaparkovali jsme u chaty Súľov a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. A že jich bylo. Trasu jsme si předem trochu naplánovali. Súľovský hrad-Brada-Roháč a…uvidíme podle chuti. Vyrazili jsme po zelené od rozcestníku Súľov-parkovisko. Stezka se tu hned zahryzne do hřebene a vzpíná se a šplhá ke skalnatým bradlům. Poměrně brzy jsme byli "na skalách". Je to tady úplně úžasné…



Když jsme se pokochali bralnatým hřebenem, pokračovali jsme na zříceninu hradu Súľova. Prakticky celý hřeben, ať už se vzpíná nebo klesá, je natolik impozantní, že člověk zapomene na jakoukoliv únavu a snaží se dostat, kam jen to jde. Na nižším z vrcholů hradního díla jsme si dali "vrcholové" a vzhlíželi jsme k dálavám.

Pod nižším z vrcholů Brady.

Pokračovali jsme k Bradě. Skalnaté, dvouvrcholové skále. Stezka prochází lesem pod skalnatými vrcholy, ale naše nadšení, zvědavost a touha nás hnala, co nejvýše to šlo k vrcholu. Dostali jsme se pod nižší z vrcholů Brady. První dva metry jsem si vylezl na skálu, ale dále to už znamenalo jen čisté lezení, to by nemusel být směrem nahoru problém, ovšem v sestupu by to mohlo znamenat komplikace. "Dál už nepůjdeme.": znělo naše rozhodnutí. To bylo rozumné.

Pohled z Brady přes Kečku na Kľak.

Následoval krátký sestup pod Roháč. To už se stezka stáčela po skalnatém závěru doliny a nabízela neskutečně krásné výhledy na celou Súľovskou dolinu a na okolní skalní hradby.


…až z toho zrak přecházel… Naším dalším cílem byl Roháč. Tento vrchol je poměrně nevýrazný, vzhledem k okolitým skalním skulpturám, ovšem nabídl nám něco velice zajímavého, co bylo pro mě premiérou. Medvědí strom. Škrábánce na kmeni s výraznými stopami po drápech, kterými si medvědi značí svá teritoria.


Medvědí strom.

Z Roháče jsme se vrátili zpět na "okružní" trasu, na zelenou turistickou značku a pokračovali přes kótu 731 do Roháčského sedla. Odsud jsme se vydali po modré zpět k Súľovu. Stezka schází ze skalnatého hřebene do údolí. Souběžně s ní vede lesem i cyklostezka. Zhruba někde kolem 600m.n.m. jsme sešli z této značené trasy a pokračovali pod skály jako bychom se vraceli směrem k severu. Chtěli jsme vidět Šarkaniu dieru.

Súľovské skály. Pohled z kóty 731.

Pod kótou 731. Lesem, cestou-necestou k Šarkaní díře.

Z dračí sluje jsme sestoupili na Lúku pod Roháčom a odtud jsme pokračovali po žluté turistické značce až na rozlehlé pastviny, které dotvářejí okolní krásu. Výhledy na skalní útvary, které lemují súľovskou kotlinu nám byly odměnou za vše, co jsme absolvovali.

Panoramatický pohled ze Súľovské kotliny.

Náš výlet, do této krásné oblasti, jsme zakončili lehkým občerstvením v restauraci Čierny potok, která se nachází kousek od chaty Súľov. S velkým obdivem jsme pak prohodili pár slov s dámami, které si jen tak povzdechly, že letos to až na hrad nedaly. Vzhledem k jejich věku to ovšem nebyla žádná osobní prohra. Rád si budu v jejich věku "stěžovat", že na některá místa už jaksi nezbývají síly. Klobouk dolů. Závěrem bych chtěl ještě poděkovat přírodě, za skvělé počasí. A těm, kteří na Súľovských skalách ještě nebyli, mohu tento výlet jednoznačně doporučit. Od nás, ze Zlína, je to nějakých 120km, které nejsou vůbec zbytečné, protože to co může Súľov nabídnout je úchvatné. Velmi velice doporučuji návštěvu. Stojí to za to.


HORE ZDAR!

Jarní probouzení a první trek roku na Kľak

13. dubna 2017 v 23:55 | Nojboš |  Hory a příroda
Po delším zimním odmlčení přichází pomalu jarní nálada. Stromy se osypávají listím a některé si dokonce nahodily přehoz z květů. Ranní ptačí zpěvy jsou výrazné. A hospody otevřely směle zahrádky. Moje neplodnost na svém blogu by mohla připomínat zimní spánek medvěda v brlohu, ale není tomu zcela tak, jak by se mohlo zdát.

Jaro na Mokré.

Téměř vzápětí, kdy jsem zveřejnil své vize pro rok 2017, jsem se pustil směle do zimní přípravy. Hned 10.ledna jsem si na 11-ti kilometrovém okruhu ve Vizovických vrších (Pozděchov-Trubiska-U oběšeného-Vařákovy paseky-Bařinka-Pozděchov) otestoval své schopnosti udržet rychlost v terénu v zimních podmínkách. Teplota -7°C, v některých partiích 30cm bořivého sněhu. Dva dny na to jsem si zopakoval tento trénink, tentokrát se zimní výbavou resp. na sněžnicích, na rozšířené trase, která měla 14km (zatáčka "vracák" pod Ploštinou-Klášťov-Svéradov-Pod Svéradovem-Bařinka-Trubiska-U oběšeného-Vařákovy paseky-Bařinka-Ploština-zatáčka "vracák" pod Ploštinou) . O týden později jsem v Javorníkách vystoupal z Valašské Senice na Makytu, opět na sněžnicích (12,75km). Ve všech třech případech jsem dosáhl určité výkonnostní úrovně, a pokud budu ještě počítat ten vlastní dobrý pocit, který jsem z toho měl, tak sám za sebe můžu konstatovat: Jsem spokojený.


Trubiska.

Následovala kratší pauza, kterou jsem vyplňoval prací, neboť ta mi dopřává dopřávat si. A mám-li vize, tak je to, v jistém smyslu, nezbytná součást přípravy. Zahraniční "angažmá" v Německu mě sice vzdálilo od těch našich valašských hor, ale ani tam jsem nezahálel. Oblast vysočiny Solling, přesněji Weser-Leine-Bergland mi nedala, abych nenahlédnul "pod pokličku" tamější přírodě. A tak jsem dva víkendy po sobě uskutečnil výšlap na nepříliš výrazný, ale jinak příjemný vrchol Güldenberg. Mohl jsem tak, alespoň na chvilku, vybřednout z každonočních pracovních povinností a jeden jediný volný den v týdnu jsem věnoval turistice.

Wöseketal pod Güldenbergem.

Po návratu domů, v druhé půli března, jsem stihnul ještě pěkný výšlap v oblasti našich Vizovických vrchů. Z Provodova přes Brda a Bábu na Komonec a návrat jižními svahy Komonce přes Starý Světlov do Provodova.

Trasa.

Bylo nádherně a úplně to svádělo k nějakému úniku do přírody. Předchozí pátek jsem při cestě z Veselí nad Moravou přes kopce do Zlína pozoroval tu naši krásnou přírodu. Měsíc jsem neviděl ty naše kopčiska, naše Vizovské hory. Šak sú to hory. Gdyž je nad Vizovicama Janova hora, tak to mosíja byť hory… Když se pak, při přejezdu z Velkého Ořechova na Doubravy, zahledíte napravo, uzříte mohutný hřeben Brd, Báby a Komonce. A pak uvěříte, že máme taky hory.

Brda.

Výhled z Báby ke Zlínu.

I přes krásné slunečné počasí, které se snažilo navodit jarní náladu, bylo na Komonci pouhých 1,5°C a foukal čerstvý vítr. V této kombinaci jsem vrcholem víceméně jen prošel a pokračoval dál. Rozhledy z úbočí Komonce k Bílým Karpatům mě naplnily vnitřním klidem, který mi narušil jen neukázněný mladík na staré Jawě 250. Nebyla ani bílá a snad bych jí to odpustil, kdyby na ní jela Věra Špinarová, ale byl to jen nějaký kluk, který si krátil volnou chvíli a rozdával po okolních lesích hluk a smrad. Nějak vědomě jsem tento počin počastoval jednou dobře mířenou ránou turistickou holí. Budiž mi odpuštěno.

Vrchol Komonce.

Mezi Provodovem a Březůvkama.

A to bylo za první tři měsíce tohoto roku vše. V rámci zimní přípravy jsem absolvoval 71,45km v terénu s převýšením 2668m. Průměrná délka výšlapu 10,21km. Průměrné převýšení 381m. Není to mnoho, ale aby člověk nezůstal statický, a správně to skloubil s počasím a volným časem, tak je to v rámci možností.

Lesní stezky u Starého Světlova.

Tři měsíce utekly jako voda a nastal měsíc duben. A už už mě to táhlo někam ven. V naší krásné, milé a přívětivé hospůdce Pod lípou jsem se dal před časem tematicky dohromady s kamarádem Laďou, který by rád zakusil radostí, které prožívám při svých výšlapech. A protože mě jeho smělost fascinuje, vždyť předloňského Silvestra si troufnul na Rysy…a to jen tak, na chuť, a když se mi v hlavě zrodil plán na Tatranskou 75-ku hned se velice odvážně přihlásil, že toto by rád absolvoval taky, jenže chtít je jen jedna věc, rozhodl jsem se, že ho zapojím do jarní trekové přípravy na tento vrchol sezóny. Začalo to krásným aprílem a to byla jen sobota…

PRVNÍ TREK 2017 PATŘIL KĽAKU

V neděli ráno jsem se vzbudil před osmou hodinou ranní. Sluneční paprsky a vymetená obloha mě doslova vykoply z postele. Mrknul jsem v televizi na Panoramu a bylo rozhodnuto. Dnes někam vyrazím. A hned jsem vzpomněl na Laďu. Krátká zpráva nezůstala bez odpovědi a odpověď byla souhlasná… "Ahoj, no, tak můžem…a kam by se Ti chtělo?" Zbývalo vymyslet kam. V hlavě jsem měl pár nápadů, ale nic konkrétního… "Něco kolem 1000m. Beskydy, Javorníky, Strážovské vrchy, Lúčanská Fatra…" Odpověď mě opět potěšila… "No, super, tak v deset…" Začal jsem tedy hledět do mapy a hledám a dívám se…špekuluju… Chtěl jsem trek. První letošní. Takový, co mi ukáže něco nového. Kľak! Po zelené! Z Čičmianského rozcestí! Byl jsem na Kľaku už dvakrát, ale vždy jen z Fačkovského sedla. A tato varianta výstupu je od pohledu krásná. Vždyť vede přes tři další vrcholy. Košiarka 1107m, kóta 1072m a Malý Kľak 1205m. A takový výstup je víc "poctivý". Má jisté převýšení, které je v tuto chvíli na místě…v hlavě stále ta 75-ka… Přesunul jsem odjezd na 9:30 Pod lípou. Vyrazili jsme lehce po půl. Cesta příjemně ubíhala a měnící se ráz krajiny fascinoval. Svahy byly stále kolmější, delší a k vrcholkům se bylo potřeba více zaklánět. A strmost některých svahů byla natolik velká, že začaly obnažovat své kamenné podloží. Z hřebenů se draly k nebi skalnaté hřbety. To už jsme byli ve Strážovských vrších. Projeli jsme dolinkama, přímo pod Strážovem, a už jsme se začali pomalu přibližovat Fatře. V 11:45 jsme vyrazili z Čičmianského rozcestí. Stezka vede po lesní cestě, která je příjemně upravená. Bylo opět nádherné počasí. Napravo Strážovské, pod nohama Fatra. Ještěrky šustily v travnatých mezích. Kaně nám létaly nad hlavama. Prostě pohoda. A tak si to šlapeme a putujeme přírodou. Na hodinkách 800m…hmmm…měli jsme odbočit doprava na hřeben, ale nikde žádný náznak značky nebyl…ani stezky…kde vlastně jsme? Pohledem do mapy zjišťuju, že jsme, již drahnou chvíli, pod hřebenem, po kterém jsme měli jít…a ten je teď, v tuto chvíli, na tomto místě, cca 300m nad námi… Hmmm…to jsem tomu dal. Co už. Volíme směr výstupu na hřeben. Kolem žlabu, který vytvořil potok stékající odkudsi z úbočí, a následně nalevo, až na hřeben. Svah se sklonem 30°-50°. Převýšení cca 300m. A s vědomím, že to až na hřeben nebude lepší. První "zkouška" jak jsme na tom… Na hřeben jsme vystoupili někde mezi Malým Kľakem a kótou 1072m. Výstup nám trval 27m. 100m za 10min je v pohodě. I když je třeba nezalhat, že jsem se na hřebeni málem poblil…pardon. Pak už následovaly jenom samé krásné zážitky. Vše bylo umocněno neskutečným výhledem na Kľak z hřebene.

Pohled na Kľak z Malého Kľaku.

Dominantní, hrdý a majestátně se vzpínající skalnatý vrchol dodává Kľaku jednoznačný punc hory. Přes Malý Kľak a sedlo Malého Kľaku jsme se dostali přímo pod skalnatá úbočí vrcholu. Na severní straně hřebene byly ještě zbytky zimy v podobě sněhových polí.

Hřebenovka na Kľak. Sedlo Malého Kľaku.

Po stezce, která podchází vrchol zleva, jsme se dostali na rozcestník Pod Kľakem. Tady se připojuje zleva červená turistická značka, která vede hřebenovými partiemi Lúčanské Fatry. Až k tomuto místu jsme putovali přírodou prakticky sami. Odsud na vrchol Kľaku je to už jen kousíček. Poměrně hodně lidí vylákalo počasí do přírody a tak jsme na vrcholu nebyli už tolik sami. Což vlastně nevadí, protože no a co… Byl krásný den.

Na vrcholu Kľaku.

Sedli jsme si na zem, otevřeli jsme si vrcholovou Plzeň a kochali se rozhledem. Bohužel bylo hodně oparu a tak byly výhledy lehce omezené. Ale to taky nevadilo, protože jsme byli v přírodě a to je to, co je skvělé. Námi, částečně, absolvovaný hřeben se jevil jako krásný a sliboval pěkný sestup.

Pohled na Martinské hole se zbytky sněhu (poslední hřeben).

Pohled na Strážov (nejvyšší vrchol napravo).

"Náš" hřeben.

Když nastal ten správný čas, vyrazili jsme na cestu zpět. Tentokrát jsme se nespustili nikam z hřebene a špatně značenou stezku jsme neopustili. Přešli jsme přes Malý Kľak a pokračovali hřebenovým sestupem. Stezka po hřebeni tady vede mezi stromy a příliš výhledů nenabízí. Přešli jsme nevýrazný, bezejmenný vrchol, označený kótou 1072m a lehkým klesáním přes rozplizlé sedlo jsme se objevili pod Košiarkou. Na úvod nás přivítal skalní útvar vybíhající uprostřed stezky. Po zalesněném úseku to bylo milé rozptýlení, které bylo navíc esteticky příjemné.

Kousek pod Košiarkou. Skalní útvar vítá…

Když jsme prošli kolem této přírodní skulptury, otevřel se nám krásný pohled na Košiarku. Skalnatý hřeben tu vytváří bradla a výběžky, přičemž nejvyšší z nich je, již zmiňovaný, vrchol Košiarka. Pohled z Košiarky na Kľak je opět fascinující a nezbývá mi, než si tady dát krátkou kochací pauzu.

Kľak z Košiarky.

Netřesky na vrcholu Košiarky.

Anžto se čas dloužil, bylo nutné vyrazit k domovům. Nejdříve nás, ale ještě čekal sestup k Čičmianskému rozcestí. Cestou z Košiarky vede stezka kolem krásných skalnatých výběžků, které lemují většinu sestupu. Nakonec se stezka ztrácí v zalesněném svahu, který spadá kousek nad výchozí místo. Odsud po lesní cestě, po které jsme přišli, až k rozcestí. Posledním rozloučením se s tímto krásným krajem byl výstavní výhled na Strážov…

…to je on…

Následující cesta domů, do Zlína, která vede přes Strážovské vrchy, Bílé Karpaty, Javorníky a Vizovické vrchy pak všechno završila. Mám za sebou první letošní trek. Jsem rád, že to byl Kľak a jsem rád za zvolenou variantu výstupu. Mohu-li doporučit, tak na Kľak jedině po zelené ;-)
Přeji krásné Velikonoční svátky a brzy zase

HORE ZDAR!

Kam dál