Julské Alpy 2019 (1.část)

7. srpna 2019 v 21:31 | Nojboš |  Hory a příroda
O své letošní návštěvě Julských Alp musím začít psát trochu obšírněji. Všechno to začalo tím, že jsem do Julek chtěl. Jenže chtít a samotný záměr uskutečnit, to je velmi složitá věc. V Julských Alpách jsem byl naposledy v srpnu roku 2015. Nutno ovšem podotknout, že to byla jen kratičká návštěva, spíše jen takové zastavení se, při cestě z Itálie, když jsem navštívil, Kugyho opěvované, Svaté Višarje, italsky Monte Lussari, neboť tato část tohoto pohoří se nachází na území Itálie. A byla to opravdu jen kratičká návštěva. Lanovkou jsem se přesunul na vrchol, na němž je klášter, pár turistických přístřešků a restaurací, a snad by se dalo napsat, že tato oblast spadá spíše do Julského Předalpí. Přesto jsem spatřil své milované hory, které mne toliko nadchly, a díky kterým navštěvuji přírodu v takovém rozsahu. V témže roce jsem navštívil Julky ještě o něco dříve, přesněji v dubnu. A opět to byla jen kratičká návštěva, zastávka na občerstvení, když jsem při cestě, tentokrát ze Španělska, navštívil Kranjskou Goru a udělal jsem si takový malý piknik pod horami. Když už člověk takto cestuje, nic mu to nevezme, když si odskočí přes kopec do míst, které tolik miluje. Při pohledu na mohutný Prisank, nebo chcete-li Prisojnik, který tvoří významnou dominantu nad městečkem, chutná svačinka opravdu trochu jinak. Tou pravou poslední návštěvou, která by se dala nazvat pobytem, byla červnová, respektive červencová návštěva v roce 2013. A to už je pěkná řádka let. Teprve teď, když píšu tyto řádky, si uvědomuji, jak moc jsem toužil po návštěvě Julek. No, a že to letos vyšlo, to byla taková trochu souhra náhod. Tradiční skupinové "Tatrování" se letos neuskutečnilo. Nějak jsme se pořádně nedomluvili. Snad to bylo i tím, že návrhů bylo hned několik. Napřed, že bychom vyzkoušeli něco nového. V plánu byla Velká Fatra, která se nakonec přesměrovala na Muráňskou planinu…ze které ovšem nakonec taky sešlo, a možná že za to můžu i já, když jsem se nějak moc netvářil na "pouhé" bivakování v čisté přírodě. Ne, že by mi bivak nějak vadil, ale přece jen na tento způsob pobytu jsem ještě stále příliš mlád. Tím chci říct, že tuto oblast můžeme navštívit za dvacet, klidně i více, let, kdy se třeba nebudeme cítit na strmá úbočí, na skalnaté výstupy po horských štítech. Prostě letos jsem chtěl opět Hory. Kéž mi tato chuť vydrží co nejdéle. Nakonec celé naše každoroční, pravidelné setkávání nedopadlo nijak. Jenže já jsem si přál, a chtěl jsem, do Julských. Na mé návrhy nikdo nereagoval. Nebo reagoval, ale zamítavě. Až se jednoho krásného dne ozval Sep, že by se mnou do těch Julek jel. Že to mám naplánovat. To byl impuls, to byla výzva, která se neodmítá. Zavolal jsem Mitjovi a poptal možnost ubytování. Když do Julek, tak k Mitjovi. S obrovskou radostí jsem přijal zprávu, že pro mě ubytování pro dva zajistí. Budeme mít "hladnou chišu". Ne snad, že bychom tím měli nějak trpět. Měl pro nás přichystanou ubikaci se dvěma lůžky, ve které opravdu nebylo nijak vedro a teplota se držela na příjemných hodnotách. Ale abych nepředbíhal. Termín jsme si sjednotili na 30.7.-2.8.2019. Byť jen krátké čtyři dny, ale přece jen čtyři dny v Julkách. A abychom si to řádně užili, tak jsem naplánoval odjezd na 1:30 z Otrokovic, kde jsem nabíral na palubu Sepa. Stejně jako při poslední návštěvě, kdy se nám osvědčilo vzít si s sebou soudek piva, tak i letos jsme to udělali stejně. Vřele doporučuji.

Baby on board

Člověk si může dopřát příjemného osvěžení po namáhavé túře v podobě čerstvě natočeného, lahodného piva. A že máme pivo nejlepší na světě, tak o tom žádná. V pondělí jsem vyzvednul třicítku Otakara Poličky, nachystal jsem si věci do hory a šel s nedočkavostí spát. Původní budíček, půl hodiny po půlnoci, jsem ani nedočkal a vzbudil se o hodinu dříve. Nevadí. Alespoň si můžu všechno ještě jednou překontrolovat a v klidu vyrazit pro Sepa. Vše klapalo jako na drátkách. Vždycky, když někam jedeme, tak to tak je. Prostě, když se řekne, že vyrazíme o půl druhé, tak vyrazíme o půl druhé. V 1:30 jsme vyráželi z Otrokovic směr Soča. Hned na úvod jsme měli v plánu výstup na Mangart. Čtvrtý nejvyšší vrchol Julského pohoří. Standartně tou lehčí, italskou, cestou z Mangartského sedla. Sep byl v Julkách podruhé, ale poprvé takto vrcholově. Prostředí příliš neznal, ale takticky se nachystal výborně, protože měl alespoň přehled. Chválím. Cesta noční krajinou ubíhala bez komplikací, a tak jsme před půl devátou dorazili do sedla.

Pohled z Mangartského sedla (masiv vlevo - zleva Morež, Briceljk a Vrh Krnice, masiv vpravo - zleva "osamocený" Rombon, "vystrčená" Jerebica a opodál, už na hraničním hřebeni, Velika Črnelska špica, Prestreljenik a kaninský hřeben zakončený Visokim Kaninem)

Nejprve nás trochu zmátla cedule zákaz vjezdu, spojený se zákazem vstupu na příjezdové cestě kousek za odbočkou k chatě pod Mangartským sedlem. Zaparkovali jsme na přeplněném parkovišti asi 150 výškových metrů pod sedlem. Budeme muset zbytek vyšlapat po svých. Ale okolo jedoucí místní Dacia, která pokračovala přes zákaz, nám dodala odvahu a vyrazili jsme taktéž nahoru. Po příjezdu do sedla jsme zjistili, že nejsme zdaleka samotní, kdo zákaz nerespektoval a byli jsme za to rádi. Nerad porušuji zákazy, ale tento byl opravdu nesmyslný. Poškození vozovky po zimě bylo natolik minimální, že cedule měla být dávno odstraněna. Postrádala smyslu. Jak se nakonec ukázalo, nebylo to jenom pár aut, která tam po ránu byla, ale nakonec bylo pod sedlem zaparkováno "obvyklé" množství, na které jsem byl, po všech těch letech návštěv, zvyklý. Inu, někdy se "vyplatí" porušit zákaz. Byť k tomu tedy nenabádám.

Pohled na Mangartské sedlo

Bylo krásné ráno, obloha téměř bezmračná a my jsme mohli vyrazit k vrcholu. Postupovali jsme k hraně mezi Malým Ratečským Mangartem (Mali Rateški Mangrt) a Mangartem. Výhled do Itálie, na jezera, která jsou neskutečných 1200 metrů pod Vámi, to je nezapomenutelný zážitek. Už jen toto dělá z Julek něco výjimečného. Toto třeba v Tatrách nemůžete spatřit. Výškově jsou Julky jen o něco vyšší než Vysoké Tatry, ale rozdíl mezi dolinami a okolními štíty je nesrovnatelný. Tady je všechno úplně jiné. Hluboká údolí zařezaná mezi okolními štíty dodávají těmto horám obrovskou mocnost a neskutečnou mohutnost. Tatry mi to odpustí. Tatry miluju. Jsou však jiné. Jednak rozlohou a jednak právě těmito neskutečnými rozdíly v převýšení. V tomto velkolepém sedle jsme potkali skupinku mladých Čechů, kteří se chystali k vrcholu Slovinskou cestou, která je náročnější a vyžaduje úvazek a ferratový set. Jeden z mladíků přesvědčoval ostatní, že je poprvé takto na horách, a že by preferoval jednodušší cestu. Navrhli jsme mu, ať jde s námi. Zbytek jeho skupinky ho ale nakonec přesvědčil, aby šel s nimi. Nevím, jestli je takové jednání rozumné a moudré. Bylo to však jejich rozhodnutí. Jak se poté ukázalo, na vrcholu jsme se nepotkali. Ono, každé rozhodnutí v horách by mělo být založeno na racionální úvaze a schopnostech. Frajerství, nebo jak bych to nazval, je riskování. A já nikdy v horách neriskuji a ani nevystavím nikoho takovémuto stavu. Vystoupali jsme přes krátký úsek sněhového pole pod skálu, kde následoval odjištěný úsek s fixními ocelovými lany.

Stezka vedla přes sněhové pole

Jeden z prvních úseků s fixními lany

Příjemné lehké lezení nás přivedlo na severovýchodní úbočí, které jsme přetraverzovali a směřovali směrem k jihu, k hřebenu, kde se připojuje hřebenová stezka vedoucí ke Kotovému sedlu a dále třeba na Jalovec.

Nedokážu určit přesnější směr, takže názvy kopců nebudu hádat, ale je tu krásně…

Kouzelná hřebenovka ke Kotovému sedlu

Jistě stojí za zvážení někdy tuto pasáž absolvovat. V těchto místech jste již poměrně nadosah vrcholu. Stezka, obcházející masiv Mangartu, pokračuje západním směrem a směřuje vzhůru, ke kříži. Pohledy do hlubokého údolí Loške Koritnice Vám berou dech. Sousední Jalovec pak dodává celému výstupu neuvěřitelnou kulisu velehor. Závěrečný "vzpon" k vrcholu, završený výstupem k vrcholovému kříži je pak odměnou za veškerou námahu.

Vrcholový kříž na Mangartu

Mraky zakryly vrcholky Više (Jof Fuart) i Montaže (Jof di Montasio) v Itálii

Mangart je vděčný vrchol. Čas výstupu ze sedla je oficiálně udávaný s hodnotou 2h30m. Z vlastní zkušenosti vím, že se tento čas dá o 30 až 45 minut zkrátit, pokud makáte a šlapete. My jsme šli dle Sepova tempa a do času jsme se dostali. Nutno poznamenat, že nebylo kam spěchat. Ubytování jsme měli nachystáno na druhou hodinu odpolední a čas jsme měli perfektní. Stanul jsem popáté v životě na Mangartu. Popáté, ovšem poprvé s tolika jinými turisty. Nebyl jsem zvyklý, že tu bývá tolik lidí. Na vrcholu bylo snad 30-40 lidí. Prostě moc. Tak je sezóna v plném proudu…ale skutečnost byla trochu jinde, jak se později ukázalo… Setrvali jsme na vrcholu více jak půl hodiny. Oblačnost, která ze začátku nebyla, se začala kupit stále více a výhledů ubývalo. Skupinka mladíků, kteří se přemluvili na Slovinskou výstupovou cestu, stále nikde, i přesto, že jsme si řekli: "Potkáme se na vrcholu…" V hoře musí každý sám za sebe. Jejich rozhodnutí je možná k vrcholu ani nedovedlo. Bylo to jejich rozhodnutí. Naopak mě nadchlo tříčlenné družstvo, které vystoupilo na vrchol. Dva kluci a jedna holka. Nejstarší mohl mít tak 8 let!!! Slovinskou cestou, ferratou, v plné výbavě. To bylo neskutečné… Představil jsem si, jak se doma domlouvají…: "Děcka, do pěti, ať jste doma, a žádné blbiny…" Úžasný výkon. Vzpomněl jsem si na film o Reinholdovi Messnerovi, Nanga Parbat. Myslím, že jsme potkali horolezecký potěr, který má před sebou budoucnost jako z partesu. Klobouk dolů nejen před těma děckama… "Můj milý Vincku, měl bych o Tebe neskutečný strach, ale přál bych si, abys na tom byl někdy podobně…" Sestup jsme provedli v krásném čase včetně svačinové pauzy.

Pohled do údolí Alpe Vecchia (Stara planina) v Itálii, kudy vede ferratový výstup od bivaku Nogara (uprostřed dvojice ve výstupu do sedla mezi Malým Ratečským Mangartem a Mangartem

Cedule označující druhou variantu výstupu od bivaku Nogara

Julky nám začaly úspěšně. Svůj první cíl jsme absolvovali bez ztráty kytičky. Počasí bylo na jedničku, čas výborný. Ještě přesun na ubytování do Soče a náš příjezd můžeme hodnotit jako úspěšný. Všechno proběhlo přesně tak, jak jsme si naplánovali. Pivní soudek jsme úspěšně narazili a nás čekala zasloužená odměna a odpočinek.

Mangart z Mangartského sedla

V podvečer zabouřilo, ale to nám nikterak nevadilo. Náš plán, náš cíl, jsme měli splněný a všechno to teprve začínalo… Když už bylo po dešti, to jsme již seděli s Mitjou a vychutnávali si výbornou Poličku, tak se nad Sočou vytvořil zajímavý opar. Mitja se podíval a oznámil. Zítra bude bouřka. "Ha, to ne! My chceme do hor! Na Kanin!" Uklidnil nás. Bouřit bude až v pět odpoledne. Tak kéž by to byla pravda… První den byl úspěšně za námi a my jsme se mohli těšit na zítřejší výstup na Kanin.

Budík nás postavil na nohy v 6:45. Chtěli jsme stihnout první lanovku, ať máme dostatečnou rezervu pro náš výšlap. Vyrazili jsme zhruba za hodinku, stejně jako naši švýcarští spolubydlící z vedlejšího apartmánu, kteří měli stejný cíl. V 8:01 jsme zakoupili lístky na "žičnicu" a v 8:04 jsme seděli v kabince a nechali se vyvážet do vrcholové stanice. Už jen samotná cesta lanovkou je obrovský zážitek. Nastupujete v Bovci, ve výšce necelých 500 metrů nad mořem. Stanice je označena písmenem A s názvem Dvor. Pokračujete přes stanici B do stanice C a následně do nejvyšší stanice D, která je pod Prestreljenikem, ve výšce přes 2200 metrů. Samotná délka celého veledíla je 5800 metrů a jízda trvá zhruba 35 minut. To už je pořádná dávka zážitků. Cena za zpáteční lístek byla letos stanovena na 20€. Já jsem to měl o 4€ levnější, díky členství v PZS (Planinska zveza Slovenije). Taktéž je možnost zakoupit jednosměrný lístek, ovšem znamená to sestup po svých a cena není natolik zásadní. Když jsem byl na Kaninu poprvé, zakoupil jsem právě onu jednosměrnou variantu. Byla to velikánská dřina, která mě nakonec dovedla do stanice B, kde jsem poprosil obsluhu, aby mě svezli do "áčka". Už jsem toho měl fakt dost. Přece jen převýšení je opravdu obrovské. Vystoupili jsme v 8:40 pod Prestreljenikem a vydali se k vrcholu. Oblačnost se držela vrcholků a nezbylo než doufat, že se to třeba přes den zlepší.

Pohled na Hudi Vršič (Cima Lunga) a vpravo stěny Prestreljeniku (Monte Forato), uprostřed suťového pole stezka k Oknu a na Kanin

Pod Prestreljenikovým Oknem

Stezka vede pod Prestreljenikem a chvíli je společná s cestou k Oknu. Stoupá suťovým svahem a pokračuje ke skalnímu prahu, který odděluje civilizovanou oblast lyžařského střediska Kanin a oblast nazvanou Kaninské podi (obé vyslovuj tvrdě). Tato magická oblast skalního moře pod hřebenem celé Kaninské oblasti je od jihu lemována soustavou vrcholů, které přesahují 2000 metrů. Není radno tady zabloudit. I vzhledem k množství hlubokých jeskyní, kterých je tu dostatek. Jsou to takzvané jamy. Kousek za tímto prahem se zleva připojuje stezka od Domu Petra Skalarja na Kaninu. Oblačnost se stále držela na hranici 2300-2400 metrů.

Pod Kaninským hřebenem, chvilku to vypadalo, že se to "otevře"…

Víceméně po vrstevnici, přesně v této výškové hladině, pokračuje chodník pod hřebenem Kaninského masivu, až pod vrchol Srednji Vršič (Monte Ursic) 2543 m, kde stezka začíná stoupat k hřebeni. V těchto místech začíná technická pasáž výstupu.

První, jednodušší pasáže výstupu stěnou k hřebeni

Ku pomoci jsou tu fixní ocelová lana, skoby a nášlapy. Poměrně exponovanými partiemi ve stěně jsme vystoupili na hřeben. Můj kamarád Sep, který není příliš zvyklý na takové pasáže, se držel velmi dobře. Myslím, že to pro něj byla krásná adrenalinová zkušenost. Už jsem si po letech přesně neuvědomoval, jak je tento výstup náročný. V mé mysli zůstávala jen vzpomínka na krásný výstup. Hřebenové pasáže pak nabídly spoustu zážitků. Výhled do Itálie k Montaži (Jof di Montasio) a do sedla Nevea (Sella Nevea) byl bohužel jen velmi omezený, díky nízké oblačnosti.

Pohled na italskou stranu na zbytky Kaninského ledovce, napravo přes údolí travnaté Altipiano del Montasio, pod Montažem

V oblacích zahalený Srednji Vršič (Monte Ursic) a sedlo, z kterého stezka pokračuje dále po hřebeni

Po hřebeni jsme dorazili až na vrchol Kaninského Vršiče 2514 m. Tady jsme opět potkali naše švýcarské sousedy, kteří si užívali vrcholu. Musel jsem je trochu zklamat, když jsem jim oznámil: "This is not a top!" Z vrcholu Kaninského Vršiče se sestupuje poněkud dolů, po slovinské straně masivu. Hranice mezi Slovinskem a Itálií probíhá hřebenem. Tímto sestupem jsme se dostali nad Kaninskou škrbinu, kde nás čekal nejnáročnější úsek. Sestup z hřebene do Kaninské škrbiny. Asi šestimetrový sestup, zajištěný ocelovými lany. Ten je jen pro ty otrlé. Sestupujete sice jen zhruba šest metrů, ale to, co se otevírá pod Vámi, to je 250 metrů hluboký žlab, který končí pod Velikim Talirem. Velmi exponovaná pasáž. Až do této chvíle jsem obdivoval Sepa, jak to vše bravurně zvládal. Nastoupil jsem nad žlab, přidržoval jsem se fixního lana a podíval se dolů. Musím přiznat, že jsem pociťoval strach. Úplně jsem zapomněl na tento úsek od minula. Tehdy jsem byl sám a možná proto jsem se tolik nebál, ale teď? Vrátil jsem se zpátky na hřeben s konstatováním: "Sepe, tady je to drsné. Myslím, že se bojím."

"Nejdrsnější" pasáž sestupu do škrbiny, podle počasí je jasné, že tuto fotku jsem pořídil před osmi lety v roce 2011, pohled vzhůru k hřebeni

Rozvažovali jsme náš další postup. Sep nahlédnul a konstatoval, že dál nejde. Bylo to dobré rozhodnutí, než aby se stal nějaký malér. Ale co já? Jsme dva. Mezitím nás došel švýcarský pár a vrátili mi můj oznam s patřičnou parádou a úsměvem: "This is not a top!" Pousmáli jsme se a Švýcaři pokračovali. Sestoupili do škrbiny a my jsme je pozorovali v mlhavém oparu, jak pokračují dále. Vrchol Vysokého Kaninu (Visoki Kanin) byl přitom tak blízko. V jeden okamžik se nám trochu rozevřela obloha a byl patrný i vrcholový kříž. Po zralé úvaze jsme se dohodli, že mě Sep počká na Kaninském Vršiči a já se přece jen vydám směr Visoki Kanin. Strach, který mě neopouštěl jsem překonal. Přece už jsem tu jednou byl. Je to snad otázka věku? Nebo snad jakési vnitřní zodpovědnosti vůči mému malému synovi? Nevím. Strach zůstával. Přesto jsem vážil každého kroku, který jsem činil a opatrně sestoupil po lanech do škrbiny. Bylo mi jasné, že cesta zpět bude jednodušší. Každý, takto exponovaný úsek, je v sestupu složitější, než když člověk postupuje vzhůru. Netrvalo dlouho a dohnal jsem naše spolubydlící. A jednotlivec bývá rychlejší jak skupina, byť dvojice. Následovalo pár zajištěných pasáží a vrcholový kříž byl v dohledu. Ale jaký kříž? Zbytek kříže. Co se stalo s vrcholovým křížem? Zřejmě síla přírodních živlů způsobila, že na vrcholu trčel jen zbytek, torzo kříže.

Vrcholový "kříž" na Vysokém Kaninu letos…

…a takto vypadal kříž v roce 2011, i počasí bylo poněkud přívětivější…

Dohlednost byla nulová, a tak jsem jen provedl zápis do vrcholové knihy, vyfotografoval jsem dva snímky a spěchal zpět za kamarádem, který na mě čekal kdesi v oblacích na vedlejším vrcholu. Ten den, pokud se tedy návštěvníci zapsali, jsem byl na vrcholu první. Čas výstupu na vrchol 11:05. Čas sestupu z vrcholu 11:08. Kousek pod vrcholem jsem potkal "naši" dvojici. Sdělil jsem jim fakt, že kříž na vrcholu je zničený. Poprvé jsem jim totiž vysvětloval, že vrchol je osazen křížem a teprve potom budou u svého cíle. Sestupoval jsem opatrně až ke Kaninské škrbině, když jsem uslyšel z nedalekého vrcholu zvolání: "Nojbo? Jsi to Ty?" Byl jsem rád, že mě Martin, Sep, čekal. Výstup nad škrbinou, oním problematickým místem, byl opravdu o poznání lepší, než když jsem tímto místem sestupoval. Setkali jsme se společně na Kaninském Vršiči. Přestože jsem chtěl trošku vydechnout, Martin trval na sestupu, alespoň do klidných "vod" pod Srednji Vršič. Musel jsem respektovat jeho prosbu. Bylo, a je, obdivuhodné, co všechno absolvoval a za výkon, který předvedl, je třeba před ním smeknout. Sepe jsi borec! Nevěřil nebo nechtěl věřit, že se může, s "námi ostatními", vydat bez problémů na neznačené výšlapy v Tatrách, které jsou mnohdy mnohem méně technicky náročné. Je až s podivem, a to je opět rozdíl mezi Julkami a Tatrami, co je tady všechno značeno a turisticky zpřístupněno. V porovnání s výstupem na Mangart je tento mnohem více exponovaný a technicky, a hlavně psychicky, náročnější. V jednom místě, kdy se jde opravdu úzkým hřebenem, který je sice zajištěný, ale jedna skoba byla vytrhnutá, takže lano bylo povislé a nemělo tu správnou pevnost, nám byly ku pomoci tři stupy. Jenže ten třetí, nejnižší, byl schován tak, že v sestupu nebyl patrný. Opět jsem měl strach, protože jsem použil pouze dva stupy, a protože jsem šel první docela mi "lepilo". Když jsem pak uviděl, jak si Sep krásně sešel po třetím nášlapu, musel jsem si nadat. Následoval sestup jižní stěnkou a konečně tu byla "pevná" půda pod nohama v podobě kamenité stezky, která traverzovala úbočím celého masivu. Přišla moje kýžená pauza. A za chvíli se u nás opět objevili naši Švýcaři. Tento den byl takovým česko-švýcarským výstupovým dnem na Kanin. Pár lidí nám bylo v patách, když jsme šli nahoru, ale nikoho jsme pak už nepotkali. Možná je zastavila hned první náročnější pasáž odjištěnou stěnou na hřeben. I proto je třeba vysmeknout obrovskou pochvalu Sepovi. Ještě jednou: "Sepe, jsi Borec!" Zpáteční cesta, až k rozcestí k Domu Petra Skalarja, utekla nějak rychleji. V člověku se začaly vyplavovat všechny ty "-iny", ale bylo stále potřeba zachovat chladnou hlavu a jistý a pevný krok. Žádné vrávorání…že? 😉 Na rozcestí jsme si řekli, že si dáme delší, svačinovou, pauzu. Na pořadí přišlo i vrcholové pivo. A opět jsme tam nebyli sami. Psát, že tam s námi byla švýcarská dvojka, by bylo zbytečné…prostě tam byli… Sestup chtěli absolvovat stejnou cestou k lanovce, ale poradili jsme jim…a byla to moje rada 😊…že si můžou dát o něco málo delší okruh právě přes Dom Petra Skalarja, tak jako jsme to měli v plánu my. Chtěl jsem totiž vidět zajímavý bivak, který je v blízkosti této chaty. Po svačinové pauze jsme se vydali přes vrchol Vrhu Osojnic ke zmiňovanému Domu, tedy chatě. Cestou jsme míjeli mnoho jam, některé impozantních rozměrů, až jsme dorazili k zavřenému Domu. Bivak ovšem stál za to.

Bivak u Domu Petra Skalarja v Konjskom sedle

Asi by stálo za to zůstat někdy přes noc. Pak by se možná hodila ta jednosměrná jízdenka na "žičnicu". Sestup by nemusel být tolik náročný. Od chaty vede okružní trasa k horní stanice lanovky, která je naprosto "přejištěná". Ale někdy je lépe více nežli méně. Vzhledem k možné frekvenci méně zdatných turistů.

Cestou ke stanici D od Domu Petra Skalarja

Tož co dodat? Ve 14:40 jsme byli v "déčku" a nastupovali do kabinky. Za sebou jsme měli krásný výšlap, byť nám tentokrát počasí nedovolilo mnoho spatřit. Ale i tak, jak říkal, kdo jiný, něž Švýcar z naší chalupy: "Bylo to mystické!" Ba co víc, sám přiznal, že ve své zemi navštívil mnohem vyšší kopce, které však byly mnohem méně náročné. Po čtvrt na čtyři jsme vystupovali v Bovci, kde byl krásný slunný den s teplotou okolo 28°C. Navštívili jsme celkem přeplněný obchod…já jsem navštívil, Martin prchl shánět magnetek do práce, když uviděl nekonečnou frontu u pokladen. V obchodě jsem se pozdravil, hádejte s kým…? Kolem čtvrté jsme již byli zpět v Soče "na baráku". Obnovili jsme průchod pivními trubičkami a kompresor a "chlaďák" nám začaly dávat naši odměnu za dobře vykonanou práci. Zase nám to všechno vyšlo, tak jak jsme si naplánovali. Je to až s podivem. A tím největším podivem pak bylo, když se po půl páté z nebe ozval Thor a začala Julská bouřka. Mitja se včera "seknul" o půl hodiny. Obdivuhodné. Prostě mrknu a vidím. Podle oparu nad řekou určil, s přesností na 30 minut, bouřku následujícího dne… Tomu se říká zkušenost...anebo mu to jen tak vyšlo? Tomu nevěřím… Den "2" byl za námi. Co dodat? Nic! Super, paráda, krása a radost. Poctivě unavení jsme užívali okolité krásy. Večer jsme plánovali náš třetí den. Sep hodlal zůstat při zemi a mě to táhlo nahoru. Vymyslel jsem si ferratový výstup Hanzovou cestou na Malou Mojstrovku s následným neznačeným výstupem na sousední Velikou Mojstrovku. Obloha potemněla a na nebi se objevily hvězdy. Šli jsme spát.
 

Julské Alpy 2019 (2.část)

7. srpna 2019 v 21:31 | Nojboš |  Hory a příroda
Ráno jsem vstal a své rozhodnutí, absolvovat výše zmíněný výstup, jsem změnil. Respektoval jsem tak radu od své vlastní maminky, abychom své síly nepřepínaly. Zůstal jsem s Martinem, protože jsem mu chtěl ukázat něco málo z tohoto kouzelného kraje naší Země. Vyrazili jsme okolo deváté ranní a naším cílem bylo pár míst, o kterých si myslím, že by je měl každý vidět. Prvním z nich bylo sedlo Vršič. Bylo to i Sepovo přání, které jsem mu rád splnil. Úžasná cesta horami, krásné scenérie a vůbec… Dalším zastavením byla vyhlídka, kousek pod Vršičem, na údolí Zadní Trenty.

Ovečky na Vršiči

Pohled do Zadní Trenty z vyhlídky pod Vršičem, vršky byly opět zahaleny v oblačnosti

Takto to vypadá, když je obloha vymetená…

Brali jsme to odshora dolů. Třetí zastávkou pak byl památník doktora Julia Kugyho, velkého objevitele Julských Alp, autora mnoha výstupových cest, ale především botanika, který miloval Julské Alpy. Ital z Terstu, který napsal "bibli", která mě doprovází celým mým životem, knihu s názvem "Ze života horolezce". Mám její druhé vydání z roku 1943. Moc si ji vážím a respektuji vše co je v ní napsáno. Pro všechny, kteří si chtějí toto "horské dílo" přečíst, mám dobrou zprávu. Kniha bylo po mnoha letech opět vydána a lze si ji bez problémů objednat. Vřele doporučuji a myslím, že by neměla chybět v žádné knihovně každého, kdo má jen trochu rád hory a přírodu jako takovou. Je to kniha knih. Velké díky Kugymu, a tak nebylo divu, že jsem nemohl opomenout navštívit tento "vzpomenik", který se nachází kousek od odbočky k prameni Soče.

Velice se klaním Julie…

Právě na tom místě, kde Kugy s oblibou sedával a kochal se výhledem na Krále celého pohoří, na impozantní a krásný Jalovec. Uf, až se mi stýská, že už tam nejsem… Ale vždycky je čas na návrat. Vždycky se sem budu rád vracet. Až jednou pomine mé bytí, Julské přetrvají věky a budou čekat na další nadšence. "Třeba budou čekat i na Tebe, Vincente, můj milovaný synu. Tolik bych si to přál. Těším se, až povyrosteš a já Ti budu moci ukázat krásy těchto hor. Julské Alpy jste nádherné, mocné a v hluboké pokoře se před Vámi klaním." Tož, to jsem se trochu zamotal, ale musel jsem… Čtvrtým zastavením byl výjezd na parkoviště Flori v Zadní Trentě. Není to jako parkoviště u obchoďáku. Cesta sem je nezpevněná a místa je tu jen pro pár aut. Ale je to kouzelné místo, jemuž v závěru doliny Zadní Trenty dominuje mohutný Bavški Grintavec, který nese jméno podle další doliny Bavšice.

Zadnja Trenta z parkoviště Flori, uprostřed Bavški Grintavec, který svůj vrchol schovával v oblačném příkrovu

Nelze opomenout již zmiňovaný Jalovec, který lemuje dolinu zprava a mocný Trentský Pelc (Trentski Pelc), jenž dělá kulisu zleva. Údolí Zadní Trenty (Zadnja Trenta) je mému srdci velice blízké. Mnoho návštěvníků zaparkuje auto u chaty při pramenu Soče (Koča při izviru Soče) a navštíví neméně krásný a úchvatný přírodní úkaz, kterým bezesporu pramen této řeky je. Ale jen o kousek dál je místo, které právě zmiňuji. Parkoviště Flori, začátek výstupových cest na Bavški Grintavec a Jalovec.

Turistický rozcestník na Flori, výstupová cesta na Bavški Grintavec, kterou jsem absolvoval před lety byla letos, bohužel, ale jen dočasně, uzavřena

Našim posledním zastavením, jak to Martin nazval "autoturistiky", bylo infocentrum Triglavského národního parku v Trentě. Zde si člověk může zakoupit mapy, publikace a jiné předměty, ale také vzít bezplatné informační letáky a tiskoviny, ve kterých lze najít spoustu podnětných a užitečných rad. V poledne jsme byli nazpět v Soče, kde jsme trávili náš krásný čas a před námi byla poslední přírodní atrakce, kterou jsem chtěl Sepovi ukázat, a to Velika korita Soče.

Velika korita Soče

Překlad není nutný, předpokládám. Je to skvost. Celá Soča je skvost. Prostě je tu neskutečně nádherně. A nemyslím, že bych jen tak plýtval slovy. To se musí vidět. I když… K nedopsané větě se vrátím v samotném závěru. Když jsme toto vše absolvovali, mohli jsme se vrátit zpět k Mitjovi, k naší nedokončené práci s poličským Otakarem, a uzavřít tak naši návštěvu Julských Alp v kruhu, mému srdci blízké, rodiny Cuderových, ke kterým tak rád jezdím. Povedený večer s výbornými místními jídly, a že je Marija skvělá kuchařka, že Sepe, jsme završili dokončením rozečteného románu z Poličky a návštěvou místní restaurace s Tarou a Andrejem. Opět bylo všechno takové, že neznám superlativů, kterými bych toto vše opsal. Uléhali jsme před půlnocí s dušemi naplněnými zážitky a srdcem plným krásy. A nakonec, v pátek ráno, přišel i starý Kocovina, takže jsme se setkali všichni 😊 Nelze vytknout nic, ničemu a nikomu.

Povýstupový relax jak má být

Kostel v Soče a pohled na impozantní hradbu (nejen) Velikého Špičje (převýšení odsud je cca 1900m)

Naše ubytování se Sočou

Obrovské velké díky patří přírodě, že k nám byla tolik shovívavá a ve stejné míře také obrovské díky Mitjovi Cuderovi a celé jeho rodině. V pátek ráno jsme si dali vydatnou snídani. V horách se ženili všichni čerti, blesky hrály světelné divadlo a hromy tomu dávaly náležitý 3D zvuk. Byl čas na návrat. Cestou zpět jsme se ještě zastavili v italském Tarvisiu, abychom nakoupili nějaké chutné suvenýry a mohli jsme vyrazit k domovu. Ještě zastávka ve Villachu na načerpání benzínu a tradá domů. Teprve sto kilometrů před Vídní ustal liják a po zbytek cesty už byl klid. V 18:30 jsem vysadil Sepa v Otrokovicích a tím to všechno víceméně skončilo. Tož takové jsme to měli. Ale jak jsem výše zmiňoval, zůstává tu nedopsaná věta. "I když…" Celé "tělo" této nedopsané věty má své kořeny hned v našem příjezdu. Na Mangartu jsem stanul popáté. Ale kdeže jsou ty časy, kdy jsem tam byl sám anebo jen s několika málo lidmi. Letos vrchol praskal ve švech. A nejen podle cedulí v přilehlých kempech… "Camp is full", ale i Tara s Andrejem nám potvrdili obrovský boom turismu jako takového. Jistě, pro místní, kteří jsou závislí na turistice je to dobrá zpráva. Ale já si pamatuji, když jsem poprvé navštívil Julské Alpy před sedmnácti lety, že to byla oblast plná především přírodních krás, kde potkat člověka na stezce byla ojedinělá záležitost. Snad za to můžou právě takové články, které teď právě píšu. Snad za to můžu i já sám. Vždyť když jsem se před těmi mnoha lety vrátil odsud, lidé se mě ptali: "Julské Alpy? To je kde?" Čeští turisté tvoří obrovskou skupinu. Pochopitelně jsou zde i jiné národnosti. Němci, Holanďané, Belgičani, Rakušáci, Španělé, Švýcaři, Francouzi a musel bych vyjmenovat snad všechny národnosti. Julské Alpy, díky své propagaci zažívají v posledních letech neuvěřitelný nápor. Je to dobře anebo špatně? Nemá to jednoznačnou odpověď. Jedno je však jisté. Tento, dříve klidný, kout alpské části je najednou plný lidí. A já si myslím, že se z něj stává taková prodejná děvka. Pardon za výraz. Skupinky, které jakoby "samozřejmě", užívají (anebo užírají?) vše krásné sem prostě nepatří. Je to možná můj sobecký náhled. Nejsem ten, komu by měly patřit. Jsou všech. Ale ta nepokora, kterou jsem vnímal je bohužel skutečnost, která mě mrzí. Hladké, ošlapané, kameny na stezkách jsou důkazem toho, že křehké vápencové skály dostávají zabrat. Množství značených stezek, které lákají i ty nezkušené, skýtají pochopitelně svá rizika. Třeba by stálo za to udělat trochu restrikci, podobně jak to udělali v Tatrách. Dříve volně přístupné značené terény uzavřely a člověk se sem dostane jen v doprovodu průvodců anebo s patřičnými povoleními. Teď moralizuju a nepřísluší mi to. Vím to. Jen je mi trochu smutno z toho všeho. Je nás moc a chceme všechno. Prosím všechny, kteří se rozhodnou navštívit Julky, aby si vše dobře zvážili a promysleli. Julky nejsou Krkonoše. Jsou pro všechny, ale zároveň stejně tak nejsou. Nelze zavést nějaké limity návštěvnosti. To asi nejde. Ale přece jen. Třeba v Himálaji je potřeba zakoupit povolení. I tudy by mohla vést cesta, jak regulovat neúměrný příliv turistů. Asi je to blbost. Prostě to tak je a musím se s tím smířit. Nezbývá než popřát přírodě, aby to všechno zvládala. Aby Soča zůstávala nadále pitnou řekou, ať jste kdekoliv na jejím toku. Aby si lidé vážili veškeré okolní krásy. Bohužel jsem opravdu mohl pozorovat jakési povýšené chování některých vůči horám. A přát si, aby bylo pod mrakem a pršelo, čímž by si hory regulovaly svoji návštěvnost, to je taky blbost. Vždyť já sám si přeji ještě někdy v životě vystoupit na Jalovec, protože při své první návštěvě tohoto vrcholu jsem měl podobné počasí jako při letošním výstupu na Kanin. Bylo to super, nikde ani noha. Teda pár nohou ano, ale to jsou třeba právě Ti skalní, i když letos jsem o tom úplně přesvědčený nebyl. Tak to by snad už stačilo… Alešu, dost! Už dost! Julky moje milované, vydržte to. Vždyť co jsem udělal letos já? Byl jsem právě jedním z těch mnoha, kteří sem letos zavítali… Rozporuplná a prekérní situace. Teď si to někdo přečte a začne plánovat…musím do Julek… Tak mi to hory odpusťte. Nemyslel jsem to špatně. Ale jak říká moje přítelkyně Gábina: "Ani Hitler to nemyslel špatně…" Ctrl+A a Delete? Ne… Chci abyste věděli, že jsou Julské nádherné a kdo nevěří, ať tam běží? To snad taky neeee… Ale teď už fakticky dost!

P.S. Stejně jsem to nakonec dokázal a fotil jsem tak, abych davy jaksi "eliminoval"…

HORE ZDAR!!!

Výstup na Litvorový štít

21. července 2019 v 19:52 | Nojboš |  Hory a příroda
V přání byly Tatry. Původní skálopevný plán výstupu na Kolový štít jsem s postupem času zavrhl. Přece jen Tatry na otočku… Brzy vstávat, cesta taky něco vezme. A pak ty cesty dolinami, to taky není "zadarmo". Vzdálenost a čas. To všechno rozhodlo, že budu muset vymyslet jiný cíl. Jenže kudy nejít, abych se nepotkával s davy? Nakonec jsem se rozhodl pro Litvorový štít. Cestu po nástup znám a pro výstup do Litvorového sedla, kterým jsem hodlal vystoupit na vrchol, zvolím pod Zadným Gerlachem, neboť Dolinou Velických pliesek jsem procházel při výstupu na Velický štít, tak ať poznám nová místa…

"Tisícjedenáctkou na šestnástku"

Ve dvě ráno budíček, a ve 2:45 odjezd. Cesta byla pohodová, krásná, klidná, až na trefeného netopýra…promiň… V 6:10 jsem byl v Tatranské Poliance. Vychystal jsem, "sebe-sobě-si", všechno, co bylo nezbytné a za pět půl jsem vyrazil vstříc Sliezskemu domu. Ale líná huba, hotové neštěstí! "Ogaři, ještě jednou mockrát dík!!! Dali jste mi čas a uspořili spoustu energie. Díky moc." Díky pro zásobovače, kteří mě vyvezli nahoru, na Sliezsky dom! Díky těmto všem souhrám, které se mi to ráno udály, jsem vyrážel v 6:45 od Velického plesa. Přede mnou nebylo nikoho vidět. Po "zelené" jsem vystoupal kolem krásného Velického vodopádu až k Dlhému plesu…a přece jen někdo vycházel dříve. Ve stěně, ale i pod ní, tam kde začíná Velická próba, jsem spatřil malé skupinky. Výborná studijní záležitost. Na Gerlach bych jednou rád vystoupil. Fotil jsem celou partii výstupu na hřeben. Z této strany a z jiného pohledu, trošku přiblížit… Měl jsem čas. Čas, který mi dopřáli dobří zásobovači. Po chvilce se u stezky objevil svišť. Mile hleděl a byl docela klidný. Slušně jsem ho pozdravil a on se mi za to pěkně ukazoval. Už, už jsem očekával opuštění stezky. Dlhé pleso končilo a byl čas vydat se do "volného" terénu. Zvolil jsem tak nějak optimálně přímou trasu k obrovskému balvanu, který ležel na dně doliny. Sluníčko, byť by se zdálo, že se zdát nemá, už docela pražilo, ale ve stínu bylo přívětivé chladno. Očekával se tropický den, tak tady to snad nebude tak zlé. To ukáže den. Udělal jsem si pauzu ve stínu onoho balvanu. Přede mnou byl už jen suťový svah z hrubých kamenů a žlab mezi Zadným Gerlachem a hřbetem, který zakončuje vrchol Gerlachovské kôpky.

Tatranská nádhernost…zprava v popředí Guľatý kopec, v závěru doliny dominantní Velický štít, předsazená Gerlachovská kôpka, Litvorový štít, Litvorové sedlo, místo výstupu na hřeben, a masiv zakončený vrcholem Zadného Gerlachu

Ve žlabu leželo sněhové pole. Mačky i cepín jsem měl, ale kdyby nebyly potřeba…možná by to šlo po skále hřbetu zmiňované kôpky. Vyrazil jsem vstříc novým zážitkům. Postup po suťovém svahu nebyl moc dobrý. Pod nohama se hýbaly velikánské bloky, kterým jsem prvoplánově věřil. Tož musím být opatrný. Poměrně ostrý svah jsem měl téměř za sebou. Už jen kousek, přes sněhový splaz, který se táhl žlabem dolů, a budu na skále. Tak jak se jevila zespodu, přesně to nabídla. Pro mě jedna z nejkrásnějších pasáží trasy.

Ten zářez je ten žlab, který byl luxusní… (fotografováno z místa X, viz níže)

Kameňami hore

Lehké jedničkové lezení. Myslím, že děti by si tuto část užily. Konec žlabu se pomalu rovnal a následovala krátká pasáž k další lavici, kterou zprava tvořil hřeben sbíhající z Gerlachovské kôpky. Nad žlabem jsem pokračoval úbočím kôpky až na její vrchol. Byla by škoda nevystoupit sem. Být alespoň v úzkém objetí vyšších bratrů a mít rozhled, třebaže malý, na to všechno kolem.

Centrální hřeben Tater s Velickým štítem, pohled z Gerlachovské kôpky

Rozhled odsud je kouzelný. Mohutný Gerlachovský masiv přímo před očima a hřeben od Litvorového štítu přes Velický na Poľský hrebeň, Východná Vysoká, Kupola, Weszterov štít, Bradavica...tož to bych musel popsat půl stránky, abych se dopídil všech míst, která nesou svá pojmenování… Sedl jsem si na vrcholku a kochal jsem se.

Divá veža uprostřed, zleva od ní hřebenový trojvrchol Svišťového štítu, vpravo vyrýsovaná Východná Vysoká a zcela vptavo Kupoľa

Do Litvorového sedla to bylo, co by "kamenem dohodil". Za půl hodiny musím být na vrcholu. To byl můj odhad. Do sedla to už mnoho nebylo a k vrcholu ze sedla je to jenom pár metrů. Opět mě čekal méně příjemný úsek volného kamení, který finišoval v sedle. Těšil jsem se na ten pohled na druhou stranu. Přivítala mě koruna Vysoké.

Prostě mazec po tatransku…první pohled

Centrální hřeben a Končistý hrebeň

Jako z kalendáře. Celý centrální hřeben je krásný. Vychodná Železná brána, to je sedlo, po kterém toužím, a kdyby se podařilo, tak i Štít nad touto bránou…to jsou ale Zlomiská, odbočím od vyprávění, kterým bych chtěl věnovat i bivak…tak třeba, třeba…někdy…Teď zpátky. Je to nevelké místo, ale kouzelně krásné. Pohled do Kačacej doliny je úchvatný. Bere dech. Toto se prostě nikde nedá koupit. Za tím musí člověk vyrazit. Udělal jsem něco málo fotek a vyrazil k vrcholu. Opět velmi příjemné lehké lezení s krásnými vzdušnými pasážemi. A vrchol na dosah. Ze sedla na vrchol je to snad deset minut. Vrcholový mužík mě přivítal, tak jako já jsem poděkoval přírodě za svoji přívětivost.

Nebudu Vám nic říkat…Ľadové štíty a Lomničák musí najít každý, taky jsou tam Pyšné štíty, Belianky, to už su daleko…najdi Divou vežu,…a Východná Vysoká se furt stejně rýsuje, Svišťový štít…Prostredný hrot aj Javorák ide viděť…

Končistá a Končistý hrebeň

Netřeba komentářů, názvy jsou nepodstatné. Pravá podstata všeho je v tom, jaké to je…pohled do Polska…plesa jsou ještě "naše"

Vysokou prostě miluju

Byl jsem na vrcholu Litvorového štítu. Neznám Tatry na tolik dobře, ale z toho mála, co jsem tady poznal, musím konstatovat, že Litvorový štít je velmi snáze dostupný tatranský vrchol. Teď nevím, jestli to tak můžu psát…nebudu to mazat…všechno výše popsané je pouze můj subjektivní názor… Mé tatranské vyvrcholení trvalo hodinu. V Dolině Zeleného plesa byla oblačnost a vytvářela zajímavá oblaka. Chvilku jsem pozoroval to hemžení nebeských par, až jsem usoudil, že z toho nezaprší. Tedy doufám. Moje předpověď byla naprosto přesná. Krása, která byla všude kolem, byla chráněna hradbou velikánů, a tak nedávala šanci čemusi, co se vytvářelo v hluboké dolině za hřebenem. Byl nádherný čas. Asi po půl hodině svého vrcholového pobytu se na vedlejším Velickém štítu objevila dvojice.

Kdosi na Velickém…

Tak, jako jsem se tehdy díval z vrcholu Velického k Litvorovému štítu, tak se teď dívám obráceně. Asi na tom není nic zajímavého, ale mě takové pohledy fascinují. Nejraději bych vystoupal na každičkou věžičku, jenže, ale, protože… Jsem takový samotářský vlk, co vyrazí vstříc hoře. Nedá se nic dělat. Je třeba ctít, že "Jištění není potřeba!" Tak chodím tak jak chodím a vybírám si místa podle Kroutila a nejen toho, ale osvědčil se mi nejlépe. Opět nevím, jestli toto tady někoho zajímá…a jestli bych to vůbec měl takto psát…jsem motýl, který vzlétl, aby se dotkl vrcholků… Je tu opravdu nádherně a den byl jako na objednávku. Byl čas k sestupu. Alespoň budu rozumně doma. Sestup, nejen do Litvorového sedla, to je sice stejná cesta, ale je to úplně něco jiného. Jinak člověk vnímá všechno kolem. Nehledí vzhůru, ale kochá se hloubkou pod sebou a vidí to co vidět, sice mohl, ale přesto tolik nevnímal.

Moje úchylnost k Vysoké…

Vnímal jsem okolitou krásu v plném rozsahu. Když jsem ještě před chvilkou seděl na vrcholu, přemýšlel jsem o sestupové trase. Měl jsem dvě varianty. Buďto se vrátím stejnou cestou, užiju si krásný úsek žlabu, anebo sestoupím Dolinou Velických pliesek, zleva pod Gerlachovskou kôpkou, čímž poznám nový kousek doliny a půjdu pod Litvorovým a Velickým štítem na stezku. Druhá varianta je podle literatury výhodnější, vzhledem k lepšímu terénu, méně volného kamení. Kdesi pod sedlem jsem se rozhodl, že půjdu nazpět stejnou cestou, respektive projdu si cestu č.1011 ve své původní trase. Volného kamení jsem si začal užívat hned na začátku. Už jsem se nemohl dočkat, až budu na pevné skále hřbetu kôpky. Sestup byl nějaký kratší. Všechno rychle utíkalo. V hlavě se mi začala přehrávat písnička "Spomal, máš privysokú rýchlosť… Nevím, co mě to tak nějak hnalo kamsi… Přišel jsem až k místu "X", kde jsem překračoval v nejužším místě sněhový splaz ze žlabu. Ještě patrné čtyři stopy, které se roztopily do mělkých jamek, vyznačovaly místa, kudy jsem šel nahoru. Jenže teď jsem viděl pod sníh, jak byla vrstva od skály "odpuklá". Stopy vedly po tenkém sněhovém žebru. Snad zbytečně jsem se rozhodl, že tyto čtyři kroky udělám rychlejší, abych se neprobořil někam do metrové díry. Ještě si tak kotník zlomit. Pravá, levá, pravá, levá, pěkně svižně a konečně "pevná" země... Došlap na relativně solidní balvan spustil malé kamenopádění. V dostatečném rozsahu se se mnou rozjela malá plocha sutě. Rozjezd jsem zachytil, ale její zastavení mě rozhodilo natolik, že jsem šel k zemi. Pád po hlavě dolů do hrubé sutě. Po dopadu jsem ještě na chviličku popojel a pak jsem začal zjišťovat, jak na tom jsem. Hned jsem si stoupl, popravil přilbu na hlavě a počítal střety s kamením. Pravé koleno, no, teče krev, ale to půjde. Jenže odněkud pořád kolem kapala krev. Sáhnul jsem si na hlavu, ale ruce čisté. Až jsem ucítil, jak mi něco stéká po pravém lokti. Našel jsem příčinu zakrvácených Tater. Shodil jsem batoh, vytáhnul kapesníky a začal s otíráním. Z boku předloktí to teklo fest. Ku pomoci přišel obvaz. Předloktí bylo vyřešeno. Teď koleno. S tím tolik práce nebylo. Napil jsem se vody a vydal se k rannímu balvanu na podrobnější prozkoumání stavu. Volné kamení. O tom se mluvilo i v průvodci. Tož jsem si ho užil v plném rozsahu. Nakonec jsem balvan minul a pokračoval na stezku. Nad Velickým vodopádem jsem se rozhodl zrevidovat rány. Z ruky pořád tekla krev. Ale Sliezsky dom je na blízku, tak si tam vyptám nějaké náplasti.

Trocha krásy všeokolní

U Sliezského domu jsem chvilku posečkal. Sluníčko už mělo pořádné grády a mě čekalo jen klesání a klesání, tedy stále větší a větší horko. Ta cesta do Tatranské Polianky, to je daň za všechno krásné. Člověk už je pryč z hor. Mizí v dál a vzdaluje se tomu, co má tak rád. Teplota stoupá, frekvence turistů též. Dorazil jsem do Polianky. Odstrojil jsem se a předělal do režimu řidič. Teploměr ukazoval 31,5°C. Pod Tatrama, v 1000 metrech nad mořem. Rozloučil jsem se s Tatrami a vyrazil k domovu, do Zlína. Dostal jsem to teda všechno, tak jak se patří. Sežehnutý horským sluncem a se zářezem na pažbě. Ale co už. Jeden už mám z Javoráku, tak druhý bude z pod Zadného Gerlachu. Tož cesta nazpět jinak bez problémů. V Mestečku jsem koupil dobré mléčko, sýry a klobásky, a taky jsem zjistil, že jsem dostal pořádnou sluneční palbu. Než jsem vystupoval z klimatizovaného auta, zdálo se mi pořád horko. Venku pak bylo k zalknutí. Ale když jsem se vrátil z nákupu nazpět, tak jsem se nestačil divit. Vždyť já jedu v ledničce…a pak jsem byl víc jak týden pěkně nemocný. Levý prsteníček, o tom jsem moc nemluvil, jsem si nechal nakonec zrentgenovat. Naštěstí mírná léčba. Tož, takové byly tyto moje Tatry. Krásné, kouzelné, úchvatné a úžasné, navždycky nezapomenutelné, jedinečné…prostě Tatry. Děkuji přírodě za přívětivost, chlapíkům z Iveca za odvoz, volnému kamení za poučení a větší ostražitost a Gábině za to, že mě to toleruje. Mějte se všichni krásně a příště zase…

HORE ZDAR!!!
 


Výstup na Hnilickou Kýčeru aneb Povídání o jelenech s vůní medvědího česneku

22. května 2019 v 20:10 | Nojboš |  Hory a příroda
Když se řekne Malá Fatra, tak se většině lidí v mysli vybaví Rozsutce, Chleb, Veľký Fatranský Kriváň, anebo Vrátna dolina, Jánošíkovy diery. Ale to je jen část pohoří Malá Fatra, které se jako podcelek nazývá Kriváňská Malá Fatra. Snad neprávem je opomíjena jeho druhá část, Lúčanská Malá Fatra, která nese svůj název podle Veľké Lúky, vrcholu nad Martinem, který je znám spíše pod názvem Martinské Hole. Mám tuto část Malé Fatry hodně rád. Může za to bezesporu Kľak, dominantní a krásná hora. Jako by od jihu držela stráž nad Malou Fatrou. A mezi těmito dvěma zásadními vrcholy se nachází čarokrásná příroda plná života a Hnilická Kýčera. Výrazný kopec. Pan Kopec, který stojí za návštěvu. V tomto případě ale nejde jen o vrchol. Před časem jsem četl někde na internetu recenzi na žlutou turistickou trasu z Ďurčinej na Úplaz. Údajně "novější" turistická trasa a prý pěkná. Tak co by ne? Z Úplazu to je jen kousek do Sedla pod Hnilickou Kýčerou…

Vyrazil jsem v sobotu po šesté hodině ráno ze Zlína. V Lidči jsem si nakoupil vodu na trek, vrcholové pivo a malou svačinku. S-Market je jistota! Pak už následoval přejezd hranic a cesta do Rajce. Ďurčiná je kousíček od Rajce. Přímo "pod kopcem". O půl deváté jsem vyrážel do hory. Bylo krásné polojasné ráno, skoro 10°C. Žlutá stezka vede kolem pastvin, kousek za dědinu, pak se lomí doleva, nadchází pastviska a zanedlouho zatáčí doprava do lesa.

Kousek nad Ďurčinou

Tady už stezka začíná pořádně stoupat…a čím dál víc. Přes krátkou pasáž, kdy se žlutá značka připojuje na lesní cestu a stezka snad i pozvolně klesá, pokračuje doprava prudkou lesní cestou ústící na palouku a dále serpentýnami lesem, po strmých svazích Baby. Jestliže jsem čekal, že to bude hodně náročné, tak jsem se nemýlil. Tento výstup je pro zdatné turisty. Lesní kluzká blátivá stezka, strže pod vámi. Je jasné, že tady to bude makačka. Postupoval jsem opatrně, ale jistě. Metry přibývaly s každým krokem. Jakmile to bylo jen trochu možné, stezka se ihned rovnala proti vrstevnicím. Má to své výhody. Rychle přibývají potřebné metry. Na stezce jsem viděl spoustu stop. Čerstvé otisky kopyt. Těšil jsem se, až uvidím první zvěř. Netrvalo dlouho a chodník vyústil na rozlehlou hřebenovou louku. Nedaleko ode mne se popásal asi čtyřletý jelen. Zastavil jsem se, pomalu vytáhnul fotoaparát a snažil se jelena opatrně vyfotit, ať ho nevyruším.

Jelen na pastvě

Brzy mě ale zavětřil a odběhl do lesa. Byl jsem nadšený. Čím víc chodím přírodou, tím více se setkávám s divokou zvěří. Další můj jelen, paráda. Stezka pokračuje prostředkem louky, která nabízí pěkné výhledy a stoupá až na hranici 1000 m.

Stoupání hřebenovou loukou

V horní partii louky jsem narazil i na nějakou geodetickou značku. Přes krátký lesní úsek jsem se dostal pod Babu. Tady mě přivítaly rozlehlé svažité louky s krásnými výhledy. Pod Babou se nachází i studánka a ohniště s posezením. Krásné místo.

Krásné vrcholové partie pod Babou

Studánka Jačmenisko

Pokračoval jsem bez přestávky, vždyť se tudy budu vracet, tak si tu dám oraz na cestě zpět. Vrcholky kolem vyzývaly k návštěvě, ale nechtěl jsem ztrácet čas. Uvidíme při návratu. V závěru traverzu lučním úbočím jsem dorazil k turistickému označníku Žihlavník, v sedle mezi Jablonskou a Žihlavníkem. Tady jsem opět spatřil vysokou. Tentokrát laň, která utekla někam k vrcholu Jablonské. Skrze sedlo jsem se dostal na druhou stranu hřebene. Tentokrát se mi nabídly výhledy k jihu a já jsem s údivem hleděl na Kľak.

Kľak

Veškerá dřina byla zapomenuta a vše bylo vyváženo krásou přírody. V lese přede mnou se přesouvalo větší stádo jelenů a laní. Mířili na lesní výsek, kam mířila i žlutá turistická značka. Od této chvíle jsem si začal připadat jako pasáček jelení zvěře. Jeleni a laně byly úplně všude. Zvěř byla cítit v chřípí. Všude stopy, zbytky čerstvého trusu. Rozhlížel jsem se všude kolem, jestli třeba někde v údolí nespatřím nějakého medvěda. Mé přání ale nebylo vyslyšeno. Ale i jeleni stáli za to. Vše pak bylo ještě podtrženo úchvatnými výhledy. Turistická značka vede pod hřebenem Jablonské, než se dostane k dalšímu krásnému palouku. Moji jeleni mě stále doprovázeli, až do malého sedélka pod Kýčerou (nikoliv Hnilickou).

Pohled ze sedélka pod Kýčerou na absolvovanou část hřebene (sbíhající hřbet z Jablonské, uprostřed Žihlavník, vlevo od něj Baba)

Odsud již pokračuji po hřebeni a znovu usilovně stoupám. Potřebuji vystoupat ještě 135 výškových metrů, abych se dostal na první značený vrchol, na Kýčeru. Hřeben v lese tady dostává novou formu. Celý je zarosten medvědím česnekem, který aromaticky doplňuje vše krásné dokola. Tady jsem poprvé uslyšel i jiné zvuky lesa, které mohly znamenat přítomnost medvěda. Bohužel nejsem natolik zdatným přírodovědcem, abych rozpoznal, zda tyto zvuky vydával medvěd anebo nějaký jelen, kterých tu je opravdu požehnaně. S vůní česneku jsem vystoupil na Kýčeru. Z malého vrcholu hřeben ihned klesá a opět ve slušném sklonu.

Medvědím česnekem porostlá Kýčera

Kýčera a hřebenové partie

Stezka zanedlouho opět ubíhá pod hřeben a po pravém úbočí pokračuje pod vrcholem Skalky. Vede pod hřebenem, nikoliv po vrstevnici, takže opět stoupání až pod vrchol Skalek a odsud klesání do dalšího malého sedla. Tady na mne čekalo nepříjemné překvapení. Následkem vichřice tu bylo velmi mnoho stromů polámaných. Vzhledem ke kalamitnímu množství polomů byla stezka téměř neprůchodná. Bylo to vyčerpávající. Scházet někam pod hřeben nemělo smysl. Polomy byly úplně všude. Tento, skoro kilometrový, úsek jsem musel tedy absolvovat tak, že jsem padlé stromy různě překračoval a obcházel. Bylo to fyzicky namáhavé a skýtalo to možnost úrazu. V jednu chvíli jsem začal uvažovat, že tudy už nazpět nepůjdu. Konečně jsem uviděl rozcestník na Úplazu. Těšil jsem se, že tento úsek bude za mnou a taky jsem se těšil, že si dám oraz. Dvě a tři čtvrtě hodiny náročným terénem dá docela zabrat, ale postupoval jsem bez přestávky až sem. Takže zasloužený odpočinek po téměř deseti kilometrech. Sedl jsem si pod strom uprostřed palouku a relaxoval při pohledu na Hnilickou Kýčeru, můj dnešní cílový vrchol.

Hnilická Kýčera z Úplazu

Hleděl jsem, kudy tedy vede stezka k vrcholu, ale nic než přímou cestu jsem neviděl. Mno, tak má to být jeden z nejstrmějších značených výstupů na Malé Fatře. Asi to tak opravdu bude, vždyť do teď to byla taky pěkná dřina, tak už to snad úspěšně dokončím. Po dvacetiminutové pauze jsem se vydal ke svému cíli. Z Úplazu vede stezka po horských hřebenových loukách. Tady už to není tak drastické. Spíše pozvolné klesání, ale i stoupání, až do Sedla pod Hnilickou Kýčerou. Po celou tuto část trasy procházíte opravdu krásnou přírodou s pohledem na dominantní Hnilickou Kýčeru. Je tu fakt nádherně.

Hnilická Kýčera na dosah

Sedlo pod Hnilickou Kýčerou je i takovým malým poutním místem, jak jsem se posléze dozvěděl. Je tu kříž, malá zvonička a posezení. Nadmořská výška tohoto sedla je 1028 metrů. Hnilická Kýčera se odsud prudce vzpíná. A stezka k vrcholu vede napřímo. Stodevadesát metrů velmi, velmi strmě vzhůru.

Sedlo pod Hnilickou Kýčerou (stopy vichřice trefně doplňuje zlomený smrk)

Zazvonil jsem si pro štěstí a vyrazil k vrcholu. Blátivá stezka byla nepříjemně kluzká. Z louky pokračuje lesem, až pod vrcholovou holinu. Ale abych ještě popsal výstup. Je to fakticky strašný krpál. Kdybych neměl palice, tak by to bylo hodně "o hubu". Skoro si troufám tvrdit, a to doopravdy, že by se tu hodily mačky. Možná by to vypadalo komicky, když nikde kolem po sněhu ani zmínky, ale kopec ujížděl doslova pod nohama. Říkal jsem si: "Tady to musí mít sklon snad 30°…", a tak jsem použil sklonoměr, abych si potvrdil svoji doměnku. Opustil jsem stezku, která díky svému stavu vyšlapanosti byla jako klouzačka a postupoval jsem lesem. Ne snad, že by to tu bylo méně náročné, ale přece jen tu byla větší možnost najít si potřebný grip pro boty.

35° = 70%

Profil celé absolvované trasy

Strmé svahy Hnilické Kýčery

Jakmile jsem se dostal nad úroveň lesa, bylo to o poznání lepší. Přece jen to tady sluníčko více vysušilo a tráva na louce byla mnohem přívětivější, než listí a bláto v lesním úseku. Ustavičné prudké stoupání skončilo těsně pod vrcholem, jen pár metrů pod křížem, který zdobí toto místo. Bez deseti munut čtyři hodiny. Tolik mi trvalo, než jsem dorazil na vrchol z Ďurčinej. A to včetně dvacetiminutové pauzy na Úplazu. Slušný výstupový čas, příznivé počasí, to vše dohromady, mi dovolovalo, abych si vrcholu náležitě užil.

Vrchol Hnilické Kýčery (v pozadí Veľká Lúka-Martinské hole)

Byl za mnou náročný výstup, který musím doporučit každému, kdo miluje krásnou přírodu. Ta námaha za to určitě stojí. Za veškerou dřinu, kterou člověk musí podstoupit mu příroda oplátkou nabídne neskutečné výhledy, krásné prostředí, krásnou přírodu a zážitky, které Vám nikdo nevezme.

Pohled na Kľak a Strážovské vrchy v pozadí z vrcholu Hnilické Kýčery

Hodinu jsem si užíval vrcholu. Odpočíval jsem, dal jsem si vrcholové pivo a malou svačinku. Bylo krásně. Postupně se na vrcholu objevili i další turisté. Nejprve holka s kolem. Sjezd byl zcela vyloučený. Byla celá od blata, ale příjemně jsme si povykládali. Pak se objevila dvojička chalanů, kteří dorazili z Dlhé Lúky. Ze stejného směru pak dorazil ještě pár turistů a od Sedla pod Hnilickou Kýčerou dorazili ještě další tři lidé. Nakonec jsem vzal roha. Přece jen, celý den sám, jen já a jeleni, možná někde v lese skrytý medvěd a najednou takové "davy"… Ale jo, bylo to příjemné i tak jak to bylo. Nakonec jsem přece jen zvolil stejnou cestu nazpět. Nechtěl jsem přijít o ty nádherné paloučky a výhledy. Když jsem to zvládl sem, zvládnu to i nazpět. A udělal jsem dobře. První sestupovou pauzu jsem si udělal na Kýčeře. Doplnil jsem tekutiny a vydal se na cestu. Třeba se mi přece jen podaří zahlédnout nějakého medvěda. Původně zamýšlený záměr navštívit více vrcholů v hřebeni jsem nakonec přece jen vzdal. Ono to zase až takový kousek nebylo a v nohou už toho bylo docela dost. Přece jen jsem v závěru vystoupil alespoň na Žihlavník, který se zdál nejsnáze dostupný ze stezky. Na rozdíl od Skalek, kde bych musel šlapat ještě hodně, hodně nahoru. Navíc, tam to bylo zvířátkovo a rušit jejich klid jen díky svému umanutí, to se mi nechtělo.

Vrchol Žihlavníku v pozadí Baba

V odpoledním lese však už tolik života nebylo. Teda bylo, ale byl skrytější než ten ranní. Vzal jsem s povděkem laň, která se na mě chvíli dívala a pak ladně odběhla někam na Jablonskou. Jako by ta zvěř ani nevnímala strmost terénu. To snad není ani možné. O kolik jsou v tomto směru nad námi? Na obloze se začaly objevovat temné mraky, ale víc, než pár drobných kapek z toho nebylo. Druhou a poslední sestupovou pauzu jsem udělal na louce pod Babou u studánky Jačmenisko. Věděl jsem, že za chvíli to bude sešup lesem, a že se blíží konec mé návštěvy tohoto kouzelného kraje. Proto jsem se snažil přijmout do sebe, co nejvíce to jde, sílu přírody. Na poslední z lučních úseků jsem ještě pozoroval déšť, někde v okolí Suľovských skal. Podobný pohled na déšť si pamatuju ze Slovinska, Když jsme byli s Tomem na Stenaru. V údolí Trenty pršelo, ale jinak kolem slunce…trochu nostalgie. Krásný pohled.



Pak už následovaly serpentýny lesem a poměrně ostrý sestup do Ďurčiné. Poslední rozloučení s jelení zvěří, které je tu opravdu hodně a v mysli stále neukojená touha spatřit medvěda. I když jsem ho ani tentokrát neviděl, nezapomněl jsem na onen podivný "hlas" a šramot, který jsem mohl vnímat ve výstupu, byť to mohl být i jelen. Ale něco přeci jen. Poprvé jsem viděl medvědí strom při návštěvě Suľovských skal. Podruhé se mi to poštěstilo kousek nad Ďurčinou. Čerstvě podrápaný kmen, z něhož prýštila míza. Ten strom byl v pořádku, když jsem šel nahoru. Na to dám krk. Tak přeci jen tu jsou. No, to je jasné, ale možná jsem opravdu slyšel medvěda. Kdo ví? Chvíli na to, co jsem obdivoval medvědí strom, jsem zaslechl opět "někoho" z lesa. To by snad mohl být on. A o kousek níže v blátě stopa jako lidská dlaň. Jedno je jisté. Medvědi jsou mnohem obezřetnější než jelení zvěř. Dávají si velký pozor, aby nedošlo k setkání. Je to přirozené. Čím dál více mi příroda nabízí. Věřím, že spatřit medvěda nezůstane jen mým přáním, ale že to je jen otázka času. S velkým respektem přistupuji k této mé touze. "Protistrana" to bude jistě vnímat s pochopením.




Bylo až s podivem, jak blízko Ďurčiné je divočina na dosah a hned vedle lesa pasínky. Člověk a příroda jsou si tu nějak blíž. Přirozeně spjati mezi sebou. Tak bych si přál za lidský rod, ať si to nepokazíme, protože to vypadá, že příroda se po "čtyřiceti" letech odstavení na druhou kolej dostává do popředí, ale hlavně do kondice. Medvědi jsou i kousek od Zlína, byť zatoulaní puberťáci hledající teritoria, ale jsou tu. Jsou v Beskydech, v Bílých Karpatech, Javornících. Prostě objevují se a jsou přirozeně tam, kde dříve stejně přirozeně žili. Buďme rádi a šťastni za návrat velkých šelem do našich krajin. Je to známka zdravé přírody. Hysterie některých hejtmanů (že pane Čunku), kteří by se s tímto bohulibým návratem vypořádali se zbraní v ruce, je zarážející, nepochopitelná, nerozumná a stupidní. Přeji přírodě, nechť nadále vzkvétá a sílí, a ať člověk co nejméně ovlivňuje její přirozený koloběh. Hnilická Kýčera jednoznačně ano. Stojí to za to, byť to není "zadara"! Ale všechno má svoji cenu a propotit tři trička se v tomto případě rozhodně vyplatí. Mějte se všichni (medvědi) krásně 😉 a někdy zase…

HORE ZDAR!!!

Bohatý březen

15. května 2019 v 18:43 | Nojboš |  Hory a příroda
Bude to asi dlouhé povídání. Březen, a s ním příchod nového jara, přinesl kromě, již zmiňované pracovní štace v Hamburku, také mnoho nového a dříve nepoznaného. Ještě mám před sebou krásný slunný víkend, o kterém bude v závěru jistě také řeč, a už přetékám zážitky, o které jsem se rozhodl s Vámi podělit. Když jsem se vrátil 17.března domů, hned druhý den jsem si do Připravovaných článků napsal: "Po dlouhé době doma... Tak snad něco předvedu ;-)" Pro svůj pocit zadostiučinění musím prohlásit, že se mi to prozatím daří krásně plnit. Poté, co jsem se dal trochu do hromady po nepříliš skvělé cestě domů z Německa, jsem si na internetu vyhlídnul dětské nosítko, krosničku. Počasí láká, Vincent už přes rok zařezává na tomto světě a je potřeba mu předvést, jak vypadá jaro. Už to není ležící mimino, ale s prvními krůčky se z něj stává malý lezec. Snaží se vyšplhat kam to jen jde, až z toho jde někdy mráz po zádech. Krosnička je tedy nezbytností, abych jej mohl vzít do přírody. Jsem rád, že jsem narazil na inzerát, který nabízel použité, velmi zachovalé, kvalitní nosítko za velice dobrou cenu. A navíc inzerát z Fryštáku. Zlíňáci ví, pro ostatní, je to asi 5 km ze Zlína. V sobotu dopoledne zakoupeno a odpoledne můžeme vyrazit na test.

Opravdu komfortní Deuter Kid Comfort II

Sobota se snažila a sluníčko nabízelo spoustu energie. Byl krásný jarní den. Kolem poledne jsme vyrazili do Pulčína. Chtěl jsem, aby si Vinca šáhnul na skálu a okruh kolem Pulčína, je nádhernou záležitostí. Valašská krajina, louky, pastviny. Mému srdci blízká místa. Zaparkovali jsme, nachystal jsem si vše potřebné a mohli jsme vyrazit. Před infocentrem doprava, kolem kaple svatého Ducha a následně doleva, až za humna. Tady už je to po cyklostezce, Hornolidečské magistrále. Cesta vede mezi pastvinami, kolem lesa, krásnou krajinou.

V zimě zafúkalo

Valašská krajina nad Pulčínem (Javorníky)

Udělali jsme si pauzu u lesa, na typických pasínkách. Rozhledy k hřebeni Vizovických vrchů byly krásnou odměnou v tento krásný a šťastný den. Na Pulčíně je krásně. Už dávno pro mě Pulčín neznamenají jen skály, ale celá okolitá krajina. Když je dobrá viditelnost a ta tentokrát vcelku byla, můžete se kochat pohledem i na fatranský Kľak. Moravsko-slovenské pomezí, zvláště to valašské, je opravdu unikum. Bílé Karpaty, Javorníky i Beskydy, to jsou ty reliéfy, které vytváří pomyslnou hranici. Byl čas pokračovat dále. Přijeli jsme, aby si Vincent šáhnul na skálu a ta už byla jen kousek. Zašli jsme do lesa a pokračovali ke skalnímu městu, kde se v zimě vytvářejí barevné ledopády. A tady se to stalo poprvé.

Ve skalním městě, kde se vytváří barevné ledopády…

…si Vinca poprvé sáhnul na skálu…

Jsem asi ješitný tatínek, který přikládá váhu něčemu imaginárnímu a možná si i trochu něco nalhávám, ale znamenalo to pro mě hodně. Byl jsem šťastný. Taky jsem si uvědomil, jaký mám strach o Vincu, a tak jsem mu nedovolil více než jen pozorovat skalní krásu z krosničky. Snad se za to na mě nebude zlobit a vroucně bych si přál, aby to v něm zanechalo stopu. Třeba malinkou, ale zanechalo. Úzkým, poměrně strmým skalním kaňonem, jsme lehkým lezením vystoupili nad skály a pokračovali po hřebeni k vrcholu Hradisko.

Tam za hřebenem je údolí Vsetínské Bečvy

Na vrcholu Hradiska, který je ukrytý v lesním porostu, jsme potkali dva Slováky z Púchova, mladí kluci, které úžasné počasí "vyhnalo" na Pulčín. Prohodili jsme pár slov, nabídli mi kafé, za které ještě jednou děkuji, a zdravím tímto do Púchova, a pokračovali jsme ke skalám. Hradisko tak bylo dalším Vincentovým vrcholem. Sestoupili jsme po stezce, která vede lesem, podél hřbetu, který je fantasticky okrášlen vystupujícími skalkami a balvany, až k vrcholovým partiím stěny Pulčínských skal. Toto je místo člověku libé. Tady je krásně.

Valašská krajina z Pulčínských skal

Harmonie přírody

Pod skalami na tábořišti jsme si udělali další pauzu. Bylo tam i pár stanů a na ohništi se připravovala večeře. Další zážitek, pro člověka nového. Kouř i oheň Vincu zajímaly. Byl jsem rád, za krásný den v přírodě. Děkuji Ti Přírodo za to, že jsi.

A nebyl to vůbec poslední počin mého volna. Počasí bylo krásné, jaro v rozpuku, slunce už dávalo potřebnou sílu zemi, všude vylézaly květinky, pupeny stromů nabývaly na mocnosti. Hned druhý den po Pulčinách jsme vyrazili na Javorinu. Bílé Karpaty jsou jiné. Kopce jsou táhlejší a jakoby uhlazené. Jsou však i výjimky, které tento ráz výrazně narušují do krásy. Mezi ně ale Velká Javorina nepatří. Je to masiv hory, která se pne téměř kilometr nad hladinu moře. Na vrcholu stojí vysílač a holý vrchol je doširoka obklopen krásnými loukami. Kousek pod vrcholem je Holubyho chata, která se mi osobně hodně líbí a patří sem. Velká Javorina stojí za návštěvu. Poctivější výstupy vedou z Květné a z Myjavy, ale dá se vyjet autem ze slovenské strany až k Holubyho chatě. A tak jsme to udělali tentokrát i my. Nechtěl jsem to ze začátku nějak přehánět s krosničkou. Včera výlet 4,5km, dneska zvolím klidnější variantu. Louky na vrcholu Javoriny poskytují neskutečné množství prostranství, aby mohl být člověk dostatečně sám v přírodě s nekonečnými výhledy na moravskou i slovenskou stranu, i když nám tentokrát díky oparu nenabídl vše. Všechno dopadlo úplně skvěle. Vincův další vrchol!

Vincent na Javorině

Zbytky zimy v Bílých Karpatech

O tři dny později, tentokrát sám, jsem vyrazil opět do Javorníků. Není tomu tak dávno, když jsem si naplánoval v mapě jeden okruh, který by mi nádherně doplnil velký kus chybějící části javornického hřebene. Měl jsem příležitost a vyrazil jsem. Trasa okruhu byla následující: Čertov - Papajské sedlo - Krkostěna - Provazné - Javorník pod Černíkovem - Malý Javorník (868 m) - Kohútka - Portáš - Čertov. Údaj o výšce u Malého Javorníku je uveden záměrně, aby nedošlo k záměně s Malým Javorníkem (1019 m), který se nachází na stejném hřebeni. Vyrazil jsem z Čertova do Papajského sedla, ale místo značené trasy jsem zvolil odbočku ještě před potůčkem, který pramení kousek pod sedlem. Pokračoval jsem lesní cestou, která vede souběžně s tímto přítokem Biele vody. Cesta byla příjemná, s lehkým stoupáním. Krásu okolí dokresloval zurčící potok. Na lesní cestě byly na mnoha místech tvrdé ledové koleje, které ve stínu lesa odolávaly jarnímu slunci. Když jsem dorazil do Papajského sedla, dal jsem si krátkou pauzu. Bylo nádherně a pohled do doliny bral dech. Navíc jsem tu byl zcela sám, za což jsem byl vděčný a mohl si tak užívat ničím nerušenou krásu přírody v plném rozsahu. Byl jsem na hřebeni. Jen tři kilometry doleva po hřebeni je moje milá Makyta. Tuto část si budu muset ještě někdy doplnit. Moje kroky se však ubíraly po hřebeni doprava. Směr Krkostěna. Další, nová část javornického hřebene přede mnou. Mnohokrát jsem byl fascinován jménem Krkostěna. Hraniční hřeben začal nabírat výšku o poznání výrazněji než cesta do sedla ze slovenské strany. Zakrátko jsem byl na vrcholu, který mi trochu vyrazil dech svými rozhledy na Beskydy. Tady jsem potkal prvního turistu, ale jen jsme se pozdravili a pán pokračoval v mém směru na Kohútku. Já jsem se rozhodl pro delší pauzu, tentokrát s vrcholovým pivem. Na Krkostěně, kde jinde?

Jaro v Javorníkách

Výhledy byly úžasné. Miluju javornický hřeben. Ale o kterém to nemůžu tvrdit, že? Pokochal jsem se a vyrazil dál po hřebeni. Doleva výhledy na Vsetínské vrchy a Moravskoslezské Beskydy, doprava na Stražovské vrchy a Lúčanskou Malou Fatru se zasněženými Martinskými holemi. Jedním slovem nádhera. Za kótou 872 m turistický chodník odbočuje z hřebene na moravskou stranu. Jenže já jsem hodlal, a nakonec i absolvoval, tento hřeben projít prostě po hřebeni, po státní hranici. Miluju hřebeny. Stejně tak jsem to udělal i v Roháčích a snažím se o to kdekoliv. Má to něco do sebe. Hřebeny jsou skvělé, mocné, jedinečné. A taky jsem mohl poprvé v životě spatřit Makytu v celé své kráse. Byť jsem stanul na vrcholu této hory již sedmkrát, nikdy jsem ji neviděl takto. Vždycky byla skrytá mezi ostatními sousedy a jakoby chráněná ve své jedinečnosti. Jasně, že jsem ji mohl vidět mnohokrát, ale určit ten správný vrchol z větších vzdáleností byl pro mne úkol téměř nemožný. Dohady, domněnky, to všechno jsem měl, ale tu pravou jistotu jsem získal až tady. Nebylo pochyb. Makyta se mi ukázala a já jsem s povděkem přijímal tento pohled.

Makyta, nejvyšší vrchol jihozápadního hřebene Javorníků

Opět se mi v mysli vyjevuje myšlenka na rozhlednu na Makytě. Už jsem o tom někdy psal, a tak se není čemu divit. Vyhlídka z Makyty by byla jistě nezapomenutelným zážitkem. Třeba se to někdy podaří. Ale abych se vrátil zpět na hřeben severovýchodní. Pokračoval jsem po státní hranici do sedla Provazné a dále přes Javorník pod Černíkovem na Malý Javorník.

Beskydy (zprava Lysá hora, Malý Smrk a Smrk a Kněhyně a Čertův mlýn)

Počasí bylo milostivé a dopřávalo mi krásných výhledů po okolních pohořích. Byl jsem fascinovaný tím, co lze z těchto míst spatřit. Je to jako byste si rozložili trojrozměrnou mapu a dívali se do ní. Mám rád tento náš kraj. Kopce tu máme krásné a pomyslné mety 1000 metrů nad mořem dosahuje v Beskydech a Javorníkách hned několik vrcholů. Ale i ve Vsetínských vrších je jedna, Vysoká, nejvyšší vrchol tohoto pohoří, kterou odsud taktéž můžeme pozorovat. Kousek za hranicemi jsou pak Strážovské vrchy s několika tisícovkami a čím více na východ, tím jsou kopce vzdorovitější a nabývají na svých výškách a strmostech.

Strážov z javornického hřebene

Okouzlený přírodou jsem si užíval každý moment tohoto výšlapu. Genialita celého tohoto mého počinu spočívala také v tom, že jsem si zvolil zcela běžný pracovní den, mimo jakákoliv volna, mimo období prázdnin, prostě všichni byli v práci anebo ve škole. Těžko mohu popsat tento pocit, když kráčíte zcela sami přírodou. Nikde nic, jen panenská příroda ve své přirozené a jedinečné formě. Ten, kdo tento pocit zažil, jistě pochopí, o čem že to píšu.

Československé sněženky

Už jen samotná pojmenování na tomto hřebeni vyzývají k prozkoumání a bádání. Jak to tam asi vypadá? A hledám v nich marně význam. Tak třeba Krkostěna. Vzbuzuje to ve mně něco obtížného. Ale jen proto, že to je "krkolomná stěna"? A co když je Krkostěna nějaká postava? Stará Krkostěna bydlela ve staré salaši vysoko v horách. Lidé ji považovali za božskou osobu, neboť byla zcela spjata s přírodou. To by mohlo být místo z hlediska přírodního výjimečné a přírodní síla, jenž v tomto místě prýští má nadlidskou moc. Tady se lze spojit s přírodou. Lom mezi jihozápadním a severovýchodním hřebenem javornickým. A co takový Javorník pod Černíkovem? Vrchol pod něčím? Kde je Černíkov se ptám? Proč je nad tímto Javorníkem? Je snad Černíkov tajemná kóta "872"? První vrchol vybíhající z rozbočení hřebenů? Kdo ví? Dalším vrcholem je Malý Javorník s nadmořskou výškou 868 metrů. Přitom nemnoho po hřebeni dále je Malý Javorník, "tisícový", který je tak nejvyšším moravským javornickým vrcholem. V Javorníkách je více Javorníků a Javorníčků, některé, jako tyto dva, jsou pak totožné nejen svými jmény, ale i svým hřebenem. I to je zajímavé. Hřeben stále pozvolna stoupá a dalším jeho vrcholem je Kohútka. Nebýt rozcestí pod vrcholem, jenž bohužel zcela pohltilo stejnojmenné lyžařské středisko, tak by nebylo místa, kde si tento vrchol užít, alespoň symbolicky, uprostřed přírody.

Kohútka rozcestí

Lyžařské středisko jsem proletěl. Nějak mě to táhlo dál od cesty… Na rozdíl od Kohútky je mi mému srdci příjemnější Portáš, jenže knedlíky na Kohútce jsou luxusní, služby super, ale stejně, Portáš je Portáš. Dám si polévku na Portáši. Krásné stavení uprostřed krásné přírody. Chata na hřebeni. Idylicky umístěna pod Stolečným vrchem.

Portáš a Stolečný vrch

Jenže bylo mimo sezónu. A místo jistoty na Kohútce jsem si přečetl jen oznam o změně otevírací doby. Nebyl pátek, ani víkend. Měl jsem smůlu. Moje chyba, mělo mě to napadnout a ne, jen naivně spoléhat na krásný pocit z tepla horské chaty, na pohled skrz okna na tvrdou, neúprosnou, ale vždycky spravedlivou přírodu. Vracet na Kohútku jsem se nechtěl. Bylo mi dobře samotnému uprostřed přírody. Čekal mě sestup do Čertova. Poměrně strmým terénem, kdy metry mizely pod nohama, jsem byl zanedlouho u auta. Měl jsem za sebou krásný den, krásný okruh, spoustu nových zážitků a poznání. Bližší "technické" informace naleznete v Zápisníku. Za mě Javorníky jednoznačně palec nahoru. Děkuji přírodě za všechno.


A nebylo to v březnu všechno. Poslední březnovou sobotu počasí přálo a krásné jaření, které v přírodě probíhalo mě přesvědčilo, že Vincent musí zažít skalnaté hory. A protože je ještě malý, tak jsem nemohl vymýšlet nějaké velké akce. Přesto. Kousek za hranicemi je dědinka, která má pohádkový název, Červený Kameň…

Strážovské vrchy z Červeného Kameňa

Nad dědinou ční krásné skalní bradlo s nádherným skalnatým monumentem, který díky železitým přísadám v půdě má načervenalý nádech. Odsud pochází i název této dědinky. Je dobře, že vznikla naučná stezka "Okolo Červenokamenského bradla". Jedná se o krátký okruh, který ovšem nadchne. Je tu neskutečně nádherně. Nebudu popisovat nijak zvlášť detaily. S Vincentem jsem si to užil úplně parádně, a tak doložím jen pár fotek, které se mi líbí.






Co dodat závěrem? Že jsem si užil března do sytosti. S Vincentem jsme navštívili krásná místa, doplnil jsem si kus javornického hřebene, a byť by se toho dalo stihnout i více, byl jsem rád, že jsem toto všechno absolvoval. Děkuji přírodě, děkuji Gábi a děkuji Vincentovi, za nezapomenutelné okamžiky. Budu se snažit i nadále pokračovat v poznávání přírody. Stojí to za to. Buďte všichni zdrávi a pokud navštívíte tato místa, jistě nebudete zklamáni.

Mějte se krásně a HORE ZDAR!!!

Kam dál