Babí léto v Tatrách

5. listopadu 2017 v 7:18 | Nojboš |  Hory a příroda
Zase si tak sedím v kuchyni a píšu si na blog. Venku je nádherně, i když trochu větrno, ale mě to ven moc netáhne. Ještě musím dozápasit svůj boj s nachlazením. Chtěl bych se s Vámi podělit o pár krásných zážitků z letošního babího léta v Tatrách. To jsem si to tak sledoval, jak to bude vypadat s počasím v Tatrách a úplně se mi tam muselo zajet. Zlákaný kamarád Tom se nenechal vůbec přemlouvat, a tak jsme na to byli dva. Vyrazili jsme klasicky ve 3 ráno. Bylo chladné říjnové pondělní ráno. Cesta do Tater byla celkem v pohodě, i když jsem musel občas bojovat s docela hustou mlhou. Dorazili jsme do Smokovce po šesté hodině. Sbalili si potřebné a vyrazili. Cepíny jsme si nechali v autě, protože jsme si řekli, že nebudou potřeba. (Taková troufalost…pozn.autora) V plánu byl výstup na Malý Ľadový štít ze Sedielka a v případě, že by to bylo realizovatelné, tak nazpět ze Sedielka na Širokou vežu a přes Priečne sedlo Veľkou Studenou dolinou do Smokovce. Plán smělý, uvidíme… Sotva jsme vystoupali lehce nad Smokovec, otevřela se nám od východu krása zrození nového dne.

Rozbřesk po tatransku.

Vycházející slunce nalákalo i další turisty a romantiky, kteří se na tu nádheru přišli podívat. V Tatranské kotlině, v mlze, jen slabé 3°C a tady, ve více než kilometru, bylo na kraťasy a tričko s krátkým. Fascinující světelná hra, která barvila okolní štíty do neskutečné nádhery mě dostávala. Byl jsem šťastný, že tu jsem.

Podzimně nasvícený Slavkovský štít ranním sluníčkem.

Za chvilku jsme byli na Hrebienku. Čekal nás den, kdy mělo být nad Tatrami úplně jasno. Takové jasno, o kterém kamarád OT říká, že je až kýčovité a nefotogenické. Byl jsem smířený s tím, že mé fotky budou postrádat cosi tvárného, dočasného, snad živého. Přesto jsem byl nadmíru spokojený a vděčný přírodě, že to tak uměla zařídit. Pokračovali jsme do Malé Studené doliny. Minuli jsme Obrovský vodopád, prošli kolem Zámkovského chaty a už se nám začal otevírat amfiteátr Malé Studené doliny.

Opticky vyšší Malý Ľadový štít vlevo a jeho vyšší bratr Ľadový štít vpravo z Malé Studené doliny.

Stoupání dolinou bylo krásné. Pozoroval jsem okolní štíty a věže. Vše bylo jak z katalogu. Vyčištěné, krásné, sličné. Prostredný hrot, který mě tolik fascinuje se nabízel ze všech stran. Na něj jsem ovšem sám krátký. Náročnost výstupových možností vyžaduje jištění a určité pasáže nekompromisní respekt. Malá Studená dolina je opravdu krásná. Okolní štíty dělají z tohoto místa malý ráj.

Žltá stena mocně ční z Prostredného hrebeňa do Malé Studené doliny. Veľký hang a vodopády z ples. Úžasné partie turistického chodníku.

Počasí vytvářelo krásné optické jevy. Při pohledu nazpět dolinou jsem zůstal hledět. Množství hřebenů, kopců, pohoří, to všechno dotvářelo harmonický celek. Byl nádherný den.

Pohled do Tatranské kotliny a někam ke Slovenskému ráji a Slovenskému rudohoří.

Před desátou jsme dorazili na Terynu. Dali jsme si malé občerstvení, prohlédli si okolní kopce a kochali se. Ještě na chatě jsme se víceméně rozhodli, že na Širokou vežu nepůjdeme, neboť všeho moc škodí a dobrého po málu. Racionálně jsme se shodli, že "na otočku" je Malý Ľadový tak akorát.

Malý Ľadový a Ľadový od Teryny.

V jedenáct jsme vyrazili k vrcholu. Obešli jsme Pfinnovu kopu a dostali se do Dolinky pod Sedielkom. Bylo zřejmé, že na sníh po cestě narazíme, ale stále jsme byli přesvědčeni, že cepíny jsme brát nemuseli. Skála byla vesměs holá a jen sem tam v žlabech trochu sněhu. Dorazili jsme k rozcestníku Pod Sedielkom, které nabízí varianty Priečne sedlo anebo Sedielko. My jsme měli směr daný. Malý Ľadový, tedy Sedielko. Na tomto rozcestí je mi jedna věc trochu podivná. Přesněji řečeno nadmořská výška udávaná na rozcestníku nemůže být správná. Hodnota 2.040m je silně podhodnocená anebo jsem divný já, ale hodinky jsou relativně přesné a tak bych to viděl někde k 2.120m, možná i lehce výše. I samotný výškový rozdíl do Sedielka (2.376m), které je nejvýše položené, přechodové turisticky značené, sedlo v Tatrách, nemůže být 336m. Je to můj názor a nevěřím hodnotě na rozcestníku.

Rázcestie Pod Sedielkom "2.040m…nevěřím".

Byl konec chůze, nastávala dřina. Stoupání do Sedielka už trochu znám, neboť jsem měl tu čest už dvakrát před tím v Sedielku stát. Jednou to bylo "mačky-cepín" napřímo, děsná dřina. A podruhé víceméně totéž, i když podruhé tolik sněhu nebylo. Letos byla patrná stezka a tak jsme traverzovali po chodníčku.

Stoupání do Sedielka.

Modré pleso pod Ľadovým hrebeňom. Z výstupu do Sedielka.

A tak zase ta dřina a zase ten pot, ale nakonec to vlastně stojí za to, protože to je tak zásadní sedlo, spíše sedélko…Sedielko…které nabízí neskutečné výhledy a za tu dřinu se vždycky bohatě odmění. Nevím, jak to tady vypadá bez sněhu, ale takto se mi to tady líbí. Ten mocný finiš…

Pár kroků do Sedielka.

Odměna za námahu.

Mohutně ční hřeben nad Zadnou Javorovou dolinou s Ostrým a Javorovým štítem, který pokračuje až na Svišťový štít. Za Veľkou Studenou dolinou hřeben Slavkovských veží s Bradavicou, Weszterovým štítem a Kupolou a i na vrcholek Východnej Vysokej dohlédnete. No, a Gerlach, Vysoká, Rysy, Mengusovské štíty, to všechno jako na dlani. Ze Sedielka to už bylo všechno na sněhu. Stoupali jsme a následovali stopy předchozí.

Stoupáme na vrchol Malého Ľadového štítu.

Když jsme pak potkali sestupujícího z vrcholu rozhodli jsme se připevnit železa a postupovat dál v mačkách. Přece jen sklon svahu byl natolik velký, že podklouznutí by mohlo mít fatální následky. A už teď jsme věděli, že i pro těchto 150 výškových metrů mělo smysl vzít s sebou i cepíny. Měli jsme hůlky, takže částečná kompenzace. Všechno ale bylo neskutečné. Příkré svahy nás dovedly na hřeben kousek pod vrcholem. Byli jsme téměř u cíle.

Na hřebeni Malého Ľadového štítu.

Kratičké stoupání po hřebeni nás přivedlo na první vrchol Malého Ľadového štítu, na jihovýchodní vrchol. Bylo 12:50. Odsud to bylo k severozápadnímu vrcholu jen kousek po hřebínku. Podle starší literatury má nižší jihovýchodní vrchol výšku 2.608m, hlavní a vyšší severozápadní pak 2.611m. Podle "novodobých" měření jsou tyto hodnoty nižší, 2.603m resp. 2.600m. Dvojvrchol Malého Ľadového štítu je krásný.

Pohled na SZ vrchol z JV vrcholu a vpravo Ľadový štít…

…a na JV vrchol ze SZ vrcholu.

Byli jsme na vrcholu. Na obou, ale pauzu jsme si dali na tom severozápadním, hlavním. Ľadový štít byl na dosah přes Ľadovou štrbinu. Byli jsme nad Tatrama. Moc toho nad nás nečnělo. Vedle soused Ľadový, Pyšný a Lomnický štít a samozřejmě Gerlach. Byl krásný den.

Zleva Baranie rohy, Baranie sedlo, Malý Pyšný, Pyšný a Lomnický štít z Malého Ľadového štítu.

Pohled přes Ľadovou štrbinu na Ľadový štít.

Pohled na Tatry. Výše, než my, jsou na tomto snímku pouze Gerlachy.

Stanul jsem podruhé na tomto impozantním vrcholu. Tentokrát mi však příroda nabídla více, než jen průhled mezi oblaky na sousední Ľadový štít. Tentokrát jsem to měl se vší parádou. Kam až je oko schopno dohlédnout, vše bylo k vidění. Dohlednost byla kolem 150km, což nabízelo neskutečnou podívanou. Při pohledu k západu jsme viděli Západní Tatry, Malou Fatru, Beskydy…zcela zřetelná Lysá hora s vysílačem, Malý Smrk a Smrk, Kněhyně až po Radhošť a dále zřejmé siluety Vsetínských vrchů a Javorníků. Jižněji pak Lúčanskou Malou Fatru s Veľkou lúkou (Martinské hole) a ještě jižněji pak čnící Kľak v této části Malé Fatry. K jihozápadu pak Veľkou Fatru, Nízké Tatry táhnoucí se obzorem k jihu, následoval Slovenský ráj, Slovenské rudohoří, Slovenský kras u Rožňavy. Na východě pak Vihorlatské a Bukové vrchy, Biesczady a Nízké Beskydy, Čergov a Levočské vrchy a pochopitelně Belianské a Vysoké Tatry jako na dlani. Neskutečná podívaná. Neskutečný pocit. Asi tak půl-třičtvrtě hodinky po nás dorazil za námi na vrchol další člověk. "Vlk samotář"…co si dal Malý Ľadový jen tak sám, poprvé, tak jako já v roce 2014. Pozdravili jsme se a dali se do řeči. Bylo kolem druhé odpoledne a byl čas se pomalu vydat do doliny, abychom dorazili rozumně do Zlína. Sestup musel být obezřetný, sníh se během dne na sluníčku hodně měnil. V sestupu se k nám přidal i Olda, onen sólo chlapík z vrcholu.

Sestup z Ľadového štítu

Sestup do Sedielka jsme zvládli bez ztráty kytičky. Opět by se hodil cepín z auta, ale tyčka jej nakonec nahradila. Po zaražení k rukojeti do sněhu tvořila slušný jistící prvek pro případ podklouznutí a mačky držely spolehlivě. Bez této základní výbavy bychom nemohli toto absolvovat, aniž by se jednalo o riskování. Mačky jsme nakonec nechali na botách až k rozcestí Pod Sedielkem. I sestup k rozcestí ze sedla byl mnohem bezpečnější s mačkami. Od rozcestí k Teryně mě lákala ještě Pfinnova kopa, která jistě nabízí zajímavé pohledy do závěru Malé Studené doliny, do Kotliny Piatich Spišských plies. A je poměrně blízko chodníku. Stačí jen pár metrů nahoru… Ale nepřemluvil jsem ani Klosa, ani sebe a tak Pfinnova kopa vydrží na mou další návštěvu Tater. Po příchodu na Terynu nastala zvláštní situace. Dali jsme si jedno pivo na doplnění tekutin a jednoho panáčka i s Oldou, na šťastný sestup a vydařený den. Bylo nádherně. Bylo tak nádherně, že z toho nešlo uniknout. A tak jsme se zdržovali co nejdéle to šlo, abychom nemuseli zpět do civilizace. A po technické a statistické stránce…byla by škoda nezůstat do druhého dne, když byla předpověď naprosto totožná s tou dnešní…dalo to cosi úsilí…jak ve smyslu tom, že máme za sebou nastoupáno do dvou tisíc, ze kterých bychom zítra vyráželi, tak ve smyslu, že zůstat na noc není jenom tak… Naše rozhodnutí na sebe nechalo čekat. Až při západu sluníčka, kdy štíty barvilo slunce trochu jinak než ráno, spíše do ruda, jsme se rozhodli, že zůstaneme.

Pyšný a Lomnický štít v zapadajícím slunci.

Ubytovali jsme se na Teryně a mohli se těšit na nastávající tatranský večer, který má vždycky svoje čaro. Při večerním rozjímání jsme ve společném kruhu, s Oldou a jeho kamarády, domluvili program na zítra. Naše trojka se vydá přes Priečne sedlo na Širokou vežu a v sestupu, přes totéž sedlo, na Zbojandu. Dvojice Oldových kamarádů nesdílela nadšení z vrcholků hor natolik, že se rozhodli na Zbojandu dorazit sestupem Malou Studenou dolinou až k rozcestí Nad Rainerovou chatou a Veľkou Studenou dolinou nahoru. V rámci tréninku…proč ne…ale my jsme měli na zítra jasno. Ogaři na chatě mě víceméně potvrdili mou teorii o výstupu na Širokou vežu a přidali pár dobrých rad. Děkuju za ně. Na chatě se sešla skvělá partička lidí a tak tatranský večer byl příjemný stejně jako celý prožitý den. Bylo nádherně. I na duši. Mocná přírodo, děkuju. Uléhali jsme po jedenácté.

Druhý Slunce východ, tentokrát z Terynky.

Ráno bylo všelijaké, v plně obsazené ubikaci pro 12 lidí byl ráno těžký, teplý vzduch, který nemohl mít za následek nic jiného, než lehký bolehlav. Ale raňajky, kafe turek všemocný a tatranský vzduch byly léčivé faktory. V ústech lehký dozvuk "horca" z včerejšího večera a před námi výstup na Širokou vežu. Můj premiérový a navíc ve trojku.

Ráno na Teryně, zleva Priečne sedlo, Široká veža, v popředí Pfinnova kopa a Ľadové štíty.

Když jsme se všichni nachystali, vyrazili jsme. Bylo 8:40. V prvních fázích, v prvních výškových metrech, jsem se musel nějak srovnat se vším. Potil jsem snad všechno špatné, co ve mně zbylo nebo bylo. Obešli jsme Pfinnovu kopu a na rozcestí Pod Sedielkom nasadili mačky. Do Priečného to bylo sněhem hodně napřímo a tak jsem si dal do těla. V Priečnem sedle jsme sundali mačky a postupovali holou skalou. Držel jsem se rad a nastudovaných teorií a brzy jsme spatřili vrcholový hřeben. Cesta k vrcholu je místy exponovaná, ale krásná. Vše v obtížnosti I. max. II. Celkem jsem byl překvapený, že čas udávaný pro výstup z Priečného sedla nějak nekorespondoval s naším časem. Byli jsme nějak pozoruhodně rychlí. Poslední pasáž s výstupem na vrcholový hřeben však vyžadovala opatrnosti. Jak se ukázalo, byli jsme všichni dostatečně vybavení, dostatečně připravení a dostatečně zodpovědní. Což je základ. Dostatečně nemyslím jako ve škole… Splňovali jsme to, co trasa vyžadovala. Pak už je to na každém, na úsudku, na rozumové vyspělosti. Pokud člověk vyloučí chybu a nepouští se do situací, které by mohly být riskantní, pak má vše podstatné ve své moci.

Olda na vrcholovém hřebeni, kousíček od vrcholu Širokej veže.

Deset minut před jedenáctou jsme stanuli na vrcholu. Bylo to velice krásné, velice zasloužené a neskutečně neskutečné. Při pohledu na Malý Ľadový štít jsme všichni tři kroutili hlavami, že to je strašný krpál, a když jsme viděli osoby stoupající sněžními žlaby k vrcholu, tak jsme nemohli věřit tomu, že jsme tam včera takto stoupali my. Vidět to den dopředu… Jsem samozřejmě šťastný, že se nám to tak všechno dařilo absolvovat. Bylo to úžasné. Vrcholové opalování doplňovalo tu neskutečnou atmosféru, která byla všude kolem.

Z vrcholu Širokej veže k Malému Ľadovému štítu.

Tatry ze Širokej veže. Prostě taková kýčovitá nádhera. Asi nemám vkus 😉

Sestup jsme modifikovali a z vrcholového hřebene jsme sestoupili k Priečnému sedlu ze strany Veľké Studené doliny, kde jsme viděli kamenné mužíky. Trochu hrozilo, že narazíme na jediné větší sněhové pole. Nechtělo se nám znovu nasazovat mačky, ale co už, když by bylo potřeba. Jenže nebylo. Sněhové pole jsme nadešli a sestup byl příjemnější, než exponovanými partiemi, které byly ze strany Malé Studené doliny.

Olda v sestupu ze Širokej veže.

Když jsme se vrátili zpět do Priečného sedla, bylo jasné, že kruh se pomalu uzavírá. Čekal sestup na Zbojandu po značené stezce. Sestup z Priečného sedla do Veľké Studené doliny je také velmi kochací záležitost.

Ostrý a za ním Javorový štít s vysněženým Ostrým kotlem. Nádherná výstupová pasáž při výstupu na Javorák. V sestupu z Priečného sedla, pod stěnou Široké veže.

Široká veža ze Streleckých polí.

Po příchodu na Zbojandu jsme dali vrcholové pivo, někdo polévku, někdo řízek a občerstvili jsme se. Jenže nízké slunce neúprosně zašlo za hřeben a stín Bradavice vybízel k sestupu. Rozloučili jsme se s našimi kamarády uplynulých dní a vyrazili do Smokovce.

Vyhnutý ukazatel u Zbojnické chaty ukazuje na Širokou vežu.

Sestup ve sportovním tempu, po vzoru Emila Zátopka, ze začátku naplno a postupně zrychlovat. A když nemůžeš, tak přidej. Za slabé dvě hodinky jsme seděli v autě a vyráželi k domovu. Slušný čas. Zbojnická chata-Hrebienok-Starý smokovec v čase 1h50m. Na benzince, na kraji Smokovce, jsme se trochu přichystali na cestu, kafe, pivo, birell, vyhodit odpad, který jsme za dva dny v horách vyprodukovali a vzhůrů do dolin. Vzali jsme to přes Gerlachov a Batizovce do Svitu a tudy na dálnici. Ještě nikdy před tím jsem nebyl, ani v Gerlachově, ani v Batizovcích. Pohled odsud k Tatrám byl tím posledním zastavením se, za uplynulými dvěma, naprosto výjimečnými, dny.

Od Tupé přes Končistou, Gerlach, Bradavicu, Slavkovský štít, až k Lomničáku a Kežmarskému štítu. Tatranské loučení.

Po sedmé večer jsme byli ve Zlíně. Plni vzpomínek, nadšení a zážitků, které byly tentokrát úplně luxusní. Děkuji všem okolnostem a všem, kterých se tento můj výlet jakkoliv dotknul. Děkuji mé lásce, Gábině, za trpělivost. Děkuji svým spolupracovníkům za ochotu a pochopení. Děkuji všem zúčastněným, za profesionální přístup a především přírodě, za to, že nás nechala navštívit se.

Tak příště zase někdy…

…HORE ZDAR!!!


Faktické a upřesňující doplnění:

V textu je pasáž o našem přenocování na Teryně. Tomem jsem byl upozorněn na nepravdivé údaje v článku:

"Naše rozhodnutí na sebe nechalo čekat."

Rozhodnutí bylo, dle jeho názoru, mé, nikoliv naše. K tomu mohu dodat. Kdo to nezažil, tak vůbec neví, jak to tam všechno bylo. Snažil jsem se přejít zbytečným rozplyzům na blogu...co je v góře, nech ostane v góře...
 

O krásné Jakubiné

22. října 2017 v 18:37 | Nojboš |  Hory a příroda
Kde se vzalo, tu se vzalo, najednou jsem měl chvilku volno. Venku podzim v rozpuku a přede mnou čtvrtek, který sliboval slušné počasí v horách. Narychlo jsem vymýšlel program. Chtěl jsem Tatry. Před týdnem napadla první sněhová nadílka. Přemýšlel jsem, co bude nejrozumnější. Nakonec mi z toho vyšla Jakubina v Západních Tatrách. Výrazný masiv se zajímavou hřebenovou stezkou. Vypadalo to lákavě. Rozhodl jsem se. Brzký ranní přesun pod hory proběhl hladce, a tak jsem mohl vyrazit podle plánu. V 7:30 jsem vyrazil z Ústí Račkové doliny (Úzká dolina). Venku bylo téměř mrazivo, ale chůzí jsem se brzy zahřál. Po chvilce jsem dorazil k rozcestí mezi Jamnickou a Račkovou dolinou. Odbočil jsem doprava a následoval chvíli zelenou i žlutou značku současně. Lesní cesta mě přivedla pod les, který spadal mohutným ramenem z masivu Jakubiny. V tomto místě zelená stezka uhýbá vlevo a pokračuje lesem, ostře do kopce. Náročnost terénu umocňoval fakt, že již brzy poté, co jsem začal stoupat, jsem ztratil zřetelné značení a následoval jsem tak chodníčky, které jsou místy téměř neprostupné. Špatné značení, polomy a zarostlé stezky. Do toho ostrý svah, který neúprosně stoupá rozložitým hřebenem. Zhruba po hodině a půl jsem se začal dostávat nad úroveň lesa.

Pohled do Jamnické doliny na Baranec a vzadu hřeben Roháčů

Nižná Bystrá a Bystrá

S nadmořskou výškou se hřeben stával stále více ostřejším a přede mnou se objevily skalní útvary. Teď už to bylo mnohem příjemnější stoupání. Ne snad, že by stoupání polevovalo, ale nabízelo mnohem více rozhledů a zážitků v podobě slézání skalek.

Hřeben Otrhanců (Ošarpanců) s Jakubinou v závěru

Stoupal jsem po hřebeni dál a dál. Před sebou pět vrcholů a sedel. Vždy o něco výš a pak zase trochu dolů. Fyzicky velmi náročná pasáž. Zbytky sněhu nečinily žádné problémy, a tak postup byl poměrně rychlý.

Tři velikáni, zleva Jakubina, Klin, Bystrá

Díky množství vrcholů, vrcholků, vyvýšenin, sedel a sedýlek se z této trasy stává opravdový maraton. Vrchol Jakubiny pak není závěrem tohoto ramene, ale ještě pokračuje k hlavnímu hřebeni sedlem a uzlovým bodem, Hrubým vrchem.

Pod Vyšnou Magurou, posledním vrcholem před Jakubinou

Pohled na hřebenovou pasáž výstupu na Jakubinu z Vyšné Magury

Z pod Jakubiny k Vyšné Maguře

Ještě jsem se příliš nezmínil o počasí, ale jak je patrno z fotek, tak to nijak zlé nebylo. Mohutná hradba tatranského hřebene držela nízkou oblačnost na polské straně a z "naší" strany bylo příjemně polojasno. Čím více se z polských dolin tlačila oblačnost, tím více vzdoroval hřeben a posílal vysoké hradby mlžných par nad hřeben. Oblačnost si však hledala způsob, jak proniknout na druhou stranu a skrze Nízké sedlo se začala přelévat do Jamnické doliny. Její páry začaly zahalovat okolní svahy a blížila se i k Jakubině. Ta ji však vystavila "stopku", neboť mocně ční nad Jamnickou dolinou. Měl jsem před sebou hru mraků, kterou jsem už tolikrát mohl spatřit a vždy mě dokáže nadchnout.

Račkove plesa z Jakubiny a Končistá v hlavním hřebeni drží za svými zády polské mraky

Z Jakubiny na Hrubý vrch

Vystoupil jsem na Jakubinu. Kdybych to jako neveděl, tak to jako nepoznám. Jakubina, tak mohutná, tak dominantní, po Bystré, druhá nejvyšší v Západních Tatrách, se špatně značeným a udržovaným chodníkem a pro jistotu bez nějakého značení "já jsem vrchol" . Nezdržoval jsem se, protože byla vlídnější místa na trati. Z Jakubiny následoval sestup pod Hrubý vrch a stoupání na vrchol Hrubého vrchu, kde se zleva připojuje hřebenovka přes Nízké sedlo na Volovec a doprava pokračuje hlavní hřeben přes Končistou do Račkoveho sedla, kam jsem směřoval já.

Končistá a Račkovo sedlo napravo z Hrubého vrchu

Jakmile jsem dorazil na Hrubý vrch, ocitl jsem se v turistické civilizaci. Vrcholová značka s údaji, rozcestník, vše, jak si běžný turista přeje mít. Všechny informační systémy však byly polské. Což nevadí, ale opět to trochu dokazuje úroveň slovenskou a polskou, v této oblasti. Z Hrubého vrchu jsem se na další cestu díval seshora. Čekal mě sestup a přede mnou byla už jen Končistá, nad Račkovým sedlem, a ještě před tím nevýrazná Kopa Prawdy. Nevím, jestli se někdo jmenoval Prawda, že by ta nevýrazná vyvýšenina nesla jeho jméno anebo je to symbolický název? Každopádně na Kopě pravdy jsem musel chvíli posečkat, alespoň si zakouřit a přemýšlet nad bytím.

Roháče z Kopy Prawdy

Končistá

Končistá byl poslední vrchol celého treku. Poslední stoupání. S tímto vědomím jsem vystoupil na vrchol, rozhlédl jsem se kolem sebe, pozdravil okolní kopce a vydal se na sestup do Račkového sedla, kde jsem plánoval pauzu.

Turistické značení na Končisté

Jakubina a Hrubý vrch z Končisté, v Račkove dolině Račkove plesa

Račkovo sedlo je kousíček pod Končistou a tak netrvalo dlouho a já jsem se zastavil k pauze. Slezl jsem kousek pod hřeben do Račkove doliny a na vyhřátých travách sluníčkem jsem si založil pelech. Záda mi kryla Končistá, zleva hradba Klinu a zprava rameno Jakubiny, které do Račkove doliny nevpustilo nic z toho, co se přelilo do Jamnické doliny. Ležel jsem na sluníčku a užíval si horský den.

Klin a Nižná Bystrá opodál z Račkoveho sedla

Když jsem si pak po nějakém čase začal balit usušené tričko, uspořádal batoh, dopil poslední vodu a batoh hodil na záda, bylo jasné, že jdu dolů. O sestupu toho není co moc psát. Sestup Račkovou dolinou. Račkova dolina je krásná. Pod Klinom, pod masivem Jakubiny a Bystré. A má svou valašskou historii a jedinečnost v rámci Slovenska. Asi bych měl napsat krátké zhodnocení výletu. Kdo si chce dát do těla, tak vřele doporučuji. Je to náročná, nicméně krásná trasa. Děkuji přírodě za přívětivost a možnost, aby se mi nabídla v takové kráse.

HORE ZDAR!

Datum: 28.9.2017
Oblast: Západné Tatry (SK)
Trasa: Úzka dolina-ústie (890m) - Rázcestie Jamnickej a Račkovej doliny (962m) - Nižná Lúka (977m) - Ostredok (1674m) - Malé Otrhance (1714m) - Nižná Magura (1920m) - Prostredná Magura (2050m) - Vyšná Magura (2095m) - Sedlo pod Jakubinou (2069m) - Jakubina (2194m) - Hrubý vrch (Jarzabczy Wierch) (2137m) - Sedlo pod Hrubým vrchem (Jarzabcza Przelecz) (1954m) - Kopa Prawdy (2024m) - Končistá (Konczysty Wierch) (2002m) - Račkovo sedlo (Starobociańska Przelecz) (1975m) - Rázcestie pod Klinom (1460m) - Nižná Lúka (977m) - Rázcestie Jamnickej a Račkovej doliny (962m) - Úzka dolina-ústie (890m)
Délka: 20,19km
Převýšení: 1501m
Čas okruhu: 7h38m (vč.přestávek)

Příspěvky, na které se můžete těšit...

22. října 2017 v 15:07 | Nojboš |  Připravované články
Vážení přátelé a příznivci mého blogu, v současnosti pro Vás připravuji následující články a nějaké ty fotografie z výšlapů:

16.-17.10.2017 Vysoké Tatry (Malý Ľadový štít a Široká veža)

Jakmile mi to čas dovolí, články budu publikovat.

Tak prosím o strpení.

Děkuji.
 


Lavanttalské Alpy - výšlap na Grosser Speikkogel

22. října 2017 v 14:59 | Nojboš |  Hory a příroda
Podzimní čas je tady, ale já bych se rád, ještě na okamžik, vrátil do léta. Pracovní povinnosti mě tentokrát zavály do Štýrska, do Grazu. I přes silně nabitý pracovní program jsem si našel jeden den, jednu jedinou volnou neděli, abych se podíval do okolí, které nabízelo mnoho příležitostí k výletům. Když jsem se v sobotu večer chystal na nedělní trek, byl jsem odhodlaný vyrazit brzy ráno, abych si to pořádně užil. Ovšem nedělní ráno nebylo příliš přívětivé. Zatažená obloha a předpověď nic moc. No, nic, z výletu nic nebude… To bych, ale nebyl já… Po ranní kávě jsem se rozhodl, že to přeci jen zkusím. Z Ehrenhausenu, kde jsme bydleli, bylo nejblíže do Lavanttalských Alp.

Náš dočasný azyl v Ehrenhausenu

Mým cílem byl Grosser Speikkogel, nejvyšší vrchol oblasti Koralpe. Vrchol, jenž jsem mohl každý den vídat při svých cestách do práce, do Grazu, a zpět. I přes nejisté počasí jsem se tedy přeci jen vydal. Vyrazil jsem kolem půl devaté ráno. Před sebou hodinku jízdy autem do sedla Weinebene, odkud jsem hodlal vyrazit k vrcholu. Od městečka Deutschlandsberg jsem začal nabírat výšku. Stoupání zpočátku ostřejší, ovšem závěr zcela regulérní hang. Silnice s procentuálním sklonem 23%.

Rozcestník v sedle Weinebene

Počasí bylo víceméně přívětivé. Oblačno, ale mraky se držely nad okolními vrcholky. Kdyby to tak zůstalo, nebylo by to zlé. Stezka na Speikkogel vede ze sedla Weinebene přes pastviny, které v zimně slouží lyžařům. V létě však byla pastviska plná dobytka a dokreslovala tak atmosféru alpské oblasti. Široká šotolinová cesta mě přivedla na první vrchol, na Weinofen (1726m). Je to rozložitý vrch s občasnými kamennými výběžky. Stezka pokračovala pod vrcholky kopců Brandhöhe (1886m) a Mosch Kogel (1916m).Odsud byl, přes amfiteátr závěru doliny vidět mohutnější kopcovitý vrchol Hühnerstütze (1989m) a za ním cíl mé trasy, Grosser Speikkogel (2120m). Pastvina střídala pastvinu. Pod Hühnerstütze jsem dorazil k rozcestníku. Poměrně slušný orientační systém nabízel k návštěvě mnoha chat, které jsou tu poměrně hodně rozesety po okolí. U rozcestníku jsem se potkal se dvěma Rakušany, kteří se mě ptali na cestu. Poradil jsem jim…což bylo komické vzhledem k faktu, že jsem v té oblasti byl poprvé… Nicméně v cestě za mnou nepokračovali. Možná je odradil prudší svah na Hühnerstütze, který byl výživnou změnou oproti kopcovité procházce. Z Hühnerstütze je Speikkogel jako na dlani a stezka vedoucí po širokém hřebeni, s jistě krásnými výhledy (panoramaweg), patřily k těm lepším pasážím celého treku.

Z Hühnerstütze do údolí, k rozcestníku v sedle pod Mosch Kogelem

Hřeben tvořící hranici mezi Štýrskem a Korutany, vlevo vrchol Gr.Speikkogelu s vojenskými radary

Výhledy, mě souzené, však tolik nenabízely. Oblačnost začala pomalu sestupovat a tak jsem mohl spatřit jen něco málo okolní krajiny, přímo pod horami. Netrvalo dlouho a byl jsem pod Speikkogelem.

Kousek pod vrcholem

Sotva už však byly vidět siluety vrcholu. Závěrečný vzpon k vrcholu byl už jen v mracích. Na vrcholu je osazen pěkný vrcholový kříž.

Rozcestník pod vrcholem

Vrcholový kříž

Gr.Speikkogel

Vzhledem k zmíněnému počasí jsem si vrcholové pivo nechal na později. Rozloučil jsem se z vrcholem a snažil se sestoupit pod mraky. Trochu přívětivě bylo v sedle pod vrcholem, ale netrvalo dlouho a i tady se rozhostilo království mraků. Šel jsem do hor, abych zatáhl oblohu.

Zatahovač oblohy

Alpská louka

Prakticky celý sestup jsem postupoval ve snižující se oblačnosti. A když jsem dorazil na parkoviště na Weinebene, začaly dopadat první kapky deště. Cestou do Ehrenhausenu jsem jel už jen v dešti. Výlet vyšel akorát. A i když nebylo tolik výhledů, jsem šťastný, že jsem tuto oblast mohl trochu poznat a nahlédnout tak do Lavanttalských Alp.

Tady začíná Štýrsko v sedle Weinebene

Takto nějak by mohli vypadat Krkonoše, pomyslel jsem si. V Krkonoších jsem byl jen jednou jako dítě a to už je hodně dávno… Zdejší "Sněžky" jsou však přes "dva" vysoké a tak výškou připomíná krajinu Sierry del Moncayo. Podobný ráz, podobně vysoké kopce. Myslím si, že je to každopádně zajímavý kout s nenáročnou turistikou, vhodný i pro méně zdatné turisty anebo příjemné protažení se při cestě přes Rakousko na jih.

…a trochu statistiky nakonec, kterou bych tady taky mohl uvádět…co?

Oblast: Lavanttalské Alpy (Koralpen) (A)
Trasa: sedlo Weinebene (1660m) - Weinofen (1726m) - Hühnerstütze (1989m) - Grosser Speikkogel (2120m) a zpět
Délka: 15,81km
Převýšení: 609m
Čas výstupu: 1h40m
Čas sestupu: 1h20m

HORE ZDAR!




Tatry 2017 (Kriváň, Vysoká, Rysy)

3. září 2017 v 14:22 | Nojboš |  Hory a příroda
Když jsem byl v roce 2015 přizván skupinou kamarádů do Tater, netušil jsem, jaká příjemná tradice se z tohoto přizvání vyvine. Naší první společnou akcí byly výstupy na Svišťový štít, Streleckou vežu a přes Studené sedlo na Kupolu a Východnou Vysokou. Loňského roku jsme absolvovali krásnou hřebenovku v Roháčích. Na letošní rok jsem si připravil smělý plán, který jsem ovšem brzy musel poslat k ledu. Původně zamýšlený tatranský přechod zhatila nemožnost ubytování se v polských chatách, které jsou rezervovány rok dopředu… A to nikdo z nás nedokáže předem slíbit. Bohužel jsou mi hory pouze koníčkem, nikoliv zaměstnáním. A tak nezbývalo, než celou akci přeorganizovat a vymyslet náhradní plán, který by nás uspokojil. Nakonec se to přece jen podařilo zorganizovat tak, abychom si mohli říct, že to stálo za to. Teda alespoň doufám…

Zvolili jsme termín, kterým se staly poslední tři dny měsíce července. Jak se termín naší návštěvy blížil, sledoval jsem pozorně, vývoj počasí v této oblasti. A jakoby se příroda chtěla vypršet, než přijedeme. Každodenní srážky, oblačnost, vítr…až na ty poslední tři dny v měsíci. Vyrazili jsme v sobotu ráno, v 6:47, dle časového harmonogramu, který byl stanoven Sepem. Čas příjezdu do Žiliny, kde jsme nabírali kluky z Ostravy, byl stanoven na 8:33. A opět jsme byli přesní jako švýcarské hodinky. Všechno vycházelo s naprostou přesností. A aby to nebylo kýčovité, tak jsme nabrali asi hodinové zpoždění, díky objížďce Strečna. Ale měli jsme čas. Naší první destinací byla chata TANAPu na Třech Studničkách a následný výstup na Kriváň. Stačilo, abychom vyrazili kolem poledne a to se nám rozhodně povedlo. Ubytovali jsme se, sbalili nejpotřebnější a vyrazili.

Stoupáme stezkou na Kriváň.

Jak jsme se dostali trochu nad úroveň lesa, začaly se nám objevovat horizonty Západních Tater. V hlavě se začaly nořit vzpomínky. Byl krásný polední čas a výhledy na Bystrou umocňovaly kouzlo okamžiku.

Výhledy na Západní Tatry. Zleva Baranec, Bystrá a Veľká Kamenistá.

Cesta se vzpínala a polední slunce neúprosně pálilo naše zátylky. Chvála Tobě, přírodo, že jsi nás takto přivítala. Byla sobota, po mnoha dnech nepříliš příznivého počasí pro turistiku, se udělalo krásně a nám to všechno začínalo. Naše perspektivy byly slibné. A protože jsme nezávodili, tak jsme si náš výšlap na Kriváň užili víceméně společně.

Pauzička pod ramenem Kriváňa ve Veľkém žlabu. Naše skupinka a cíl naší cesty, Kriváň.

Čím blíže jsme byli vrcholu, tím více bylo patrno, jaký je na kopci čilý ruch. Drobné barevné tečky, které se proplétaly hřebenem, i pod ním, jasně dokazovaly, v čem spočívá krása cest neznačených… Ale od toho jsou turistické chodníky a k tomu takové počasí, nebylo se čemu divit. Navíc byla sobota. Na rozcestníku pod Kriváněm, kde se spojují dva turistické chodníky, se tak nějak přirozeně, vytvořily dvě stezky, místo jedné. Jedna, ta značená, která vedla po hřebeni, až k vrcholu a druhá, trochu méně značená, která se ostřejším traverzem vyšplhala pod hřebenem, až pod vrchol. Možná by nebylo úplně od věci, kdyby se takto užívaná "dvojproudovka" zlegalizovala a direktivním způsobem "Pouze pro výstup!" a "Pouze pro sestup!", odlehčila stávajícímu značenému chodníku. Zvolili jsme trasu méně značenou, neboť vypadala méně přecpaná. V takovémto provozu bylo jasné, že vzájemné čekání ztrácí smysl a tak jsme dali sraz na vrcholu. Stejný nápad jako jsme měli my, mělo ten den opravdu hodně lidí. Fotka z vrcholu tak nereprezentuje ženskou krásu, ale jedná se o záběr vrcholového kříže a pak už jsme se ubírali do zákoutí pod vrcholem, kde jsme nalezli, alespoň částečné, soukromí.

Vrcholový kříž na Kriváni.

Odměnou za vynaložené úsilí nám potom byly překrásné výhledy na okolní Tatry. Majestátné hřebeny, štíty čnící k nebesům. A jak jsem tak pozoroval tu krásu, tak jsem si uvědomil, kolik mi vlastně ještě chybí k tomu, abych mohl říct, že to tady znám…

Vysoká, Gerlach, Končistá a ve stínu mohutný hřeben Bašt s famózním Satanem. V dolině Krivánské Zelené pleso.

Červené vrchy v pozadí a Liptovské kopy v popředí.

Svinica a Orla perć.

Vysoká.

Pobyli jsme nějaký čas pod vrcholem. Kochali jsme se rozhledy, které nám počasí umožnilo. Poté jsme se pomalu vydali na cestu zpět na chatu. V sestupu jsme ještě navštívili partizánský bunkr a pak už byl čas jít se věnovat přípravě večeře. Menu, které jsem připravil ve formě neapolských špaget, se myslím, povedlo a tak jsme příjemně unaveni mohli vzpomínat na první zdařilý den.

Druhého dne ráno jsme si sbalili své věci a následoval přejezd k železniční stanici Popradské pleso. Opět jsme byli časově v pohodě. Čekal nás výšlap na Chatu pod Rysmi a některé z nás ještě výstup na Vysokou. Nocleh jsme měli zamluvený na chatě a tak času bylo habaděj. Hned po příjezdu bylo zřejmé, že komplikace v podobě sněhu v centrálním žlabu jsou ty tam a nás čekala holá skála.

Vysoká od Popradského plesa.

A protože času bylo opravdu hodně, dovolili jsme si občerstvení u Popradského plesa. Počasí jako z kalendáře, a dobří lidé kolem…tatranská pohoda v plné síle.

Občerstvovací pauza na Popradském plese.

Dalším styčným bodem byla Chata pod Rysmi. Vyrazili jsme tak nějak každý sám s tím, že sraz je na chatě. Bylo opět nádherně. Pozoroval jsem okolní kopce. Rysy obložené jako chlebíček, fascinující Žabí kôň, prostě tatranská krása.

Žabí kôň.

Ubytovali jsme se na chatě, proběhlo nějaké občerstvení a začali jsme spřádat plány, co s načatým dnem. Sep a Kulich měli ve svém programu jasno. Horské slunce na chatě, tatranská idylická neděle. Nestejně tomu ale bylo v případě OT-ého, Klosa a mě. Počasí luxusní a klid, který jsme hledali, byl jen na osamocených vrcholcích. Před půl čtvrtou odpoledne jsme vyrazili na Vysokou. Kousek nad chatou nás ovšem opustil OT. Nějak se mu nepozdávaly partie výstupu, když nenacházel zřejmé linie. Marné bylo přesvědčovat, ani tak vlastně nečinívám, protože každý má svůj rozum, který člověku napoví. Je to trochu škoda, ale nedá se nic dělat. Pokračovali jsme ve dvou. V sedle Váha jsme odbočili ze značené stezky a vydali se pod Ťažký štít.

Stoupáme úbočím Ťažkého štítu ke Štrbině pod Kohútikom. Chata pod Rysmi pod námi.

Pohled k "včerejšímu" Kriváni v pozadí, Kôprovský štít, Mengusovské štíty a Žabia dolina s Žabími plesy.

V průběhu výstupu jsem natočil pár krátkých, podivných, videí, tak tady jsou…

Výstup na Vysokou (1.část)

Výstup na Vysokou (2.část)

Výstup na Vysokou (3.část)

Výstup na Vysokou (4.část)

Stanul jsem potřetí v životě na Vysoké. Je to pro mě svým způsobem zásadní kopec. Když jsem kdysi dávno, v roce 2003, přilnul ve větším rozsahu k Tatrám, byla pro mě Vysoká jakási vysněná hora. Netušil jsem jak se tam dostat. Vše bylo tak neskutečně vzdálené a nepřístupné. A díky zájmu a neskutečné pomoci pana Jardy Navrátila, který mi poskytl potřebnou literaturu, aby se mi Tatry více otevřely, si mohu po mnoha letech říct, že to bylo k něčemu, a že to všechno mělo a má smysl. Mockrát děkuji za všechno. A kdybys snad četla tyto řádky, Léňo, tak se mi, prosím, ozvi. Kontakt jsem utopil v kýblu s vodou. Děkuji.

Vrchol Vysoké,v pozadí majestátný Gerlach, 30.7.2017.

Pohled k Vysoké v listopadu v roce 2003. Toužebný cíl...řekni, kde ty stromy jsou…

…procházím fotky a skládám vzpomínky do příběhu. Některé mi navodí takové emoce, že hledím, zoomuju, kochám se a vzpomínám…a tato fotka je pro mě unikátní…zleva na horizontu se pyšní Prostredný hrot…moc mě fascinuje…mrakem vykreslený hřeben zleva Divá veža a sedlo Prielom, Východná Vysoká, Kupola, nenápadný Weszterov štít, kterému slunce lehce hladí vrcholek a mohutná, již sluncem nasvícená, Bradavica…hřeben zakončuje Slavkovský štít…a teď to příjde…ještě nikdy jsem neměl možnost vyfotit takto krásně nasvícený Velický štít, vždy je "neviditelný" před všemi těmi vyššími bratry a přitom je to kouzelný vrcholek, kousek pod Gerlachem s výhledy par excellence…proto je to unikátní foto…kupříkladu napravo po hřebeni, v úrovni mezi Bradavicou a Slavkovským štítem je Litvorový štít…je tam…vpravo od něj, suťovisko z Litvorovej priehyby…děkuju, že to tak mohlo všechno být…tady je to foto…

Unikátní fotka :-)

Pohledům z Vysoké opravdu není co vytknout. Ať se podíváte kamkoliv, všude kolem Vás je nádherný přírodní amfiteátr. Úžasná podívaná.

Od Oravských Beskyd, přes Červené vrchy až k Tatrám. Zub Giewontu, tam kdesi na horizontu, ztrácí na své dominanci. Svinica zahajuje tatranské tažení, vystavuje hřeben Orlí perće. Pyramida Kôprovského štítu, jehož záda mu kryjí Liptovské kopy. Mohutný masiv ostrých Mengusovských štítů dodává charakter velehor a stezka na Rysy ze sedla Váha umocňuje pocit výjimečného místa. Nakonec pohled pod sebe, na Ťažký štít, neodmyslitelnou část Koruny Vysoké.

Zpět z výšin duševních… Byli jsme na vrcholu tak dlouho, jak to jen bylo možné. Limitující byla doba výdeje večeří na chatě. A tak jsme odpoledne strávili čímsi, čemu já říkám duševní očista. Krásný výstup, krásné počasí, druhý den v Tatrách, druhý vrchol, taková malinká dovolená. Nádherný čas, krásná neděle. A také díky ní přestalo býti v horách narváno. Podvečer a večer strávený na chatě byl finálním zakončením celého dne a družba s bratry od Bardejova pak třešničkou na dortu.

Příchod nového dne jsme přivítali různě. OT-ého váhání při včerejší Vysoké bylo "vykoupeno" nafocením východu slunce z vrcholu Rysy. Mezitím, co my ostatní jsme se ještě povalovali v peleších, OT s fotoaparátem v ruce zachytával momenty zrodu. Po vydatné a chutné snídani jsme sbalili jen to nejnutnější a vyrazili také na Rysy. Tak trochu každý zvlášť, jak se komu podařilo. Noví turisté ještě nedorazili, takže chodníky byly příjemně prázdné. Pro výstup na Rysy jsem si zvolil hřebenovku z Váhy, tedy mimo značenou stezku. Tato cesta je zajímavější. Nabízí krásné výhledy do Ťažké doliny. A v neposlední řadě také trochu více adrenalinu. Na jihozápadním vrcholku jsem se setkal s polským kolegou. Vyrážel před třetí z Lysé polany. Cesta na Rysy mu trvala pět hodin. Když musíš, tak musíš…

Tatranské hřebeny v ranním čase. Nejblíže Ganek, dále Svišťový štít, Divá veža a Východná Vysoká, za nimi hřeben Javorových věží s Javorovým štítem uprostřed a Prostredným hrotem vpravo, následují Ľadové štíty a ještě dále pak Pyšný a Lomnický štít. Vlevo pak hřeben Belianských Tater.

Nasvícené severní stěny Vysoké a Ťažkého štítu.

Severozápadní vrchol Rysů.

Morskie oko a Czarny staw pod Rysami.

Hrana Žabího koně.

Odchodem z vrcholu jsme zahájili sestup, který však znamenal sestup celkový, byť s pauzami na Chatě pod Rysmi, či Majláthově chatě, ale sestup k autu a cesta k domovům. Byla to zdařilá akce. Splnila, co jsme očekávali. Organizačně snad také v pořádku a tak nezbývá, než nezbytně poděkovat přírodě za její přízeň, protože bez ní by to nešlo a snad pro rok 2018 vymyslím něco zajímavého, abychom se všichni sešli tak jak jsme zvyklí a byli spokojení. Přírodo, děkuju!

Celková délka treků: 33,76km
Celkové převýšení: 3.171m

A na závěr mi dovolte ještě malou kulturní vsuvku. Dcery cierza je mocná píseň…


HORE ZDAR!!!

Kam dál